Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 295/96Nález ÚS ze dne 12.02.1998Poučovací povinnost soudu ve věci důkazního břemena

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo k výsledkům tvůrčí činnosti a přístupu ke kulturnímu bohatství
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
důkazní břemeno
Autorské právo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/10 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.295.96
Datum vyhlášení19.02.1998
Datum podání30.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 34, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

115/1953 Sb.

35/1965 Sb., § 12 odst.1 písm.b, § 32 odst.4

86/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 295/96 ze dne 12. 2. 1998

N 21/10 SbNU 141

Poučovací povinnost soudu ve věci důkazního břemena

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.M.

a P.K., zastoupených JUDr. A. F., advokátkou Advokátní kanceláře

v P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Co 19/95-43, ze

dne 19.6.1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka

řízení, za souhlasu účastníků bez nařízení ústního jednání,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Co 19/95-43, ze dne

19. 6. 1996, a rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 32

C 41/94-21, ze dne 3.4.1995, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají

zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Co 19/95-43, ze dne

19. 6. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze,

čj. 32 C 41/94-21, ze dne 3. 4. 1995. Tímto rozsudkem Městský soud

v Praze, jako soud I. stupně, pro nedostatek aktivní legitimace na

straně stěžovatelů zamítl jejich žalobu, kterou se tito domáhali,

aby žalované České televizi bylo uloženo zdržet se jakékoliv další

dispozice s filmem "Sedm zabitých", a aby jí byla uložena

povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 50.000,- Kč jako

přiměřenou satisfakci za neoprávněné užití tohoto díla. V důvodech

ústavní stížnosti stěžovatelé v podstatě uvádějí, že jsou

spoluautory literární předlohy a scénáře k celovečernímu filmu

"Sedm zabitých", druhý stěžovatel je režisérem filmu, tedy autorem

díla takto nově vytvořeného. Film měl premiéru v roce 1966

a v letech 1968 až 1992 nebyl z cenzurních důvodů promítán.

Autorskoprávní teorie ve většině zemí v takovém případě zastává

názor, že původní postoupení práv autora na výrobce filmu k užití

díla pozbývá platnosti, neboť není splněna hlavní podmínka

smlouvy, a sice exploatace filmu a z ní plynoucí odměna autorovi

za každé jednotlivé užití díla. Této okolnosti si při chystané

obnovené premiéře filmu po 24 letech byl vědom i jeho výrobce,

resp. jeho nástupce, a s ohledem na to včas písemně a výslovně

upozornil distributora - Českou televizi - na okolnost, že

s autory nebyly vypořádány jejich nároky, v důsledku čehož

nesouhlasí s uvedením filmu televizí. S ohledem na to, že zákaz

film odvysílat byl České televizi sdělen nejen ze strany výrobce

filmu, ale i autora scénáře a režiséra filmu, jakož i ze strany

ochranné organizace autorské Dilia, která upozorňovala Českou

televizi s půlročním předstihem na riziko odvysílání, není podle

stěžovatelů pochyb o tom, že se v daném případě jedná o užití

neoprávněné. Česká televize však film přesto dne 28.4.1992

odvysílala. Městský soud v Praze stěžovateli podaný žalobní návrh

na ochranu autorských práv zamítl z důvodu nedostatku aktivní

legitimace na straně stěžovatelů a Vrchní soud v Praze k odvolání

stěžovatelů tento zamítavý rozsudek potvrdil. Tímto rozhodnutím

Vrchního soudu v Praze byl podle názoru stěžovatelů porušen čl.

34 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), platný

autorský zákon, jakož i mezinárodní úmluvy v oblasti autorských

práv, zejména čl. 14 bis Revidované úmluvy bernské, k níž Česká

republika přistoupila. Článek 34 Listiny stanoví, že práva

k výsledku tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem, jímž je

bezpochyby autorských zákon. V souladu s § 12 odst. l písm. b)

autorského zákona je obsahem autorského práva právo s dílem

nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení

k jeho užití. Ve druhém odstavci téhož paragrafu se pak stanoví,

že právo na ochranu autorství je nepřevoditelné. Stěžovatelé

spatřují v rozhodnutích soudů obou stupňů, které neposkytly

ochranu jejich autorským právům s odkazem na nedostatek aktivní

legitimace při podání žalobního návrhu, rovněž dotčení svého práva

na soudní ochranu, obsaženého v čl. 36 Listiny. Při zvažování

otázky, zda k uplatnění nároků z autorského práva je oprávněn

pouze autor nebo pouze výrobce nebo oba, je dle stěžovatelů třeba

vyjít ze stanoviska, že je-li autor subjektem autorského práva, je

i subjektem práva na jeho ochranu před ohrožením nebo porušením

kýmkoliv. Nelze připustit, aby se autor svého ústavně zaručeného

práva na soudní ochranu mohl dovolávat pouze prostřednictvím cizí

osoby, tj. výrobce filmu, jež může být nečinná, nebo jejíž zájmy

mohou být v rozporu se zájmy autora. Vzhledem k tomu, že stížností

napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla podle názoru

stěžovatelů dotčena jejich ústavně zaručená základní práva

obsažená v čl. 34 a čl. 36 Listiny, navrhují stěžovatelé zrušení

tohoto rozhodnutí.

K posouzení stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření

Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze,

sp. zn. 32 C 41/94. Česká televize se postavení vedlejšího

účastníka v tomto řízení vzdala.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze odkázal

zcela na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že právní

závěry, z nichž vycházel při svém rozhodování, jsou z odůvodnění

zřejmé. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil

od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu.

Stejně tak stěžovatelé udělili Ústavnímu soudu souhlas, aby

upustil od ústního jednání.

Po seznámení se s obsahem připojeného soudního spisu

Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 41/94, dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

S ohledem na specifikum daného případu spočívající v tom, že

původní smlouvy uzavírali stěžovatelé před více než 30 lety

(a nelze vyloučit, že se tak stalo ještě za účinnosti zákona č.

115/1953 Sb., o právu autorském), a zejména s přihlédnutím k tomu,

že předmětný film nebyl od roku 1968 do roku 1992 z cenzurních

důvodů promítán, nelze bez dalšího přijmout závěry Vrchního soudu

v Praze uvedené v jeho rozhodnutí. Ten totiž, aniž byl zjištěn

přesný obsah stěžovateli původně uzavřených smluv a doba jejich

uzavření, vycházel z předpokladu, že smlouvy stále platí

a přisvědčil soudu I. stupně v tom, že skutečnost, že film nebyl

promítán, jejich neplatnost nezakládá. Jakkoliv je možné

akceptovat závěr, že stěžovatelé uzavřeli smlouvy, v nichž udělili

výrobci filmu souhlas užít jejich díla k vytvoření díla filmového,

neznamená to ještě samo o sobě, že jejich právo s dílem nakládat

nemohlo být porušeno tím, že film byl bez jejich souhlasu (a to

i proti vůli výrobce i ochranné organizace autorské) po 24 letech

Českou televizí odvysílán. K objasnění této otázky jeví se jako

nezbytné zjistit dobu uzavření smluv, jejich obsah a v návaznosti

na jejich druh pak posoudit, zda se jednalo z hlediska nabyvatele

oprávnění díla užít a je rozšiřovat pouze o smlouvy opravňující

nebo také zavazující. V posléze uvedeném případě by totiž bylo

namístě zvažovat, zda fakt, že film nebyl po uvedenou dobu

promítán a fakticky tak nedocházelo k materiálnímu zhodnocení

tohoto díla stěžovatelů, nemohl mít za následek zánik smlouvy

z důvodů nemožnosti plnění a v kladném případě pak dále zvažovat

i důsledky takového zániku smlouvy v poměru k rozsahu autorských

práv stěžovatelů (na tomto místě je třeba také uvést, že obecné

soudy zcela bez povšimnutí ponechaly výpověď stěžovatele v té jeho

části, v níž uvedl, že smlouvy byly uzavírány na dobu 15 let).

Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelé v průběhu

řízení před obecnými soudy sami neoznačili, resp. nenavrhli,

důkazy, jimiž měl být prokázán obsah původních smluv, tvrdili však

jejich neplatnost. Měly proto obecné soudy zvolit postup podle §

120 odst. 2 o.s.ř. a pokusit se obsah smluv zjistit pomocí důkazů

nepřímých, případně stěžovatele vyzvat k označení potřebných

důkazů. V tomto směru měli být stěžovatelé ve smyslu ustanovení

§ 5 o.s.ř. soudem poučeni, když důkazní břemeno je institutem

práva procesního, a proto o této povinnosti, stejně tak jako

o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, je soud účastníka řízení

povinen poučit.

V posuzovaném případě pak také nelze pominout fakt, že druhý

stěžovatel je nejen autorem, resp. spoluautorem, literární

předlohy a scénáře, ale také režisérem předmětného filmu, tedy

subjektem, který je z hlediska platné úpravy (§ 6 autorského

zákona) zpravidla považován za autora nově vytvořeného díla.

Přestože tento údaj v žalobě zdůrazněn a výslovně uveden nebyl,

nelze s ohledem na její obsah a obsah k ní přiložených písemných

důkazů vyloučit, že tento stěžovatel žalobou uplatňoval nárok

i z titulu tohoto svého autorského práva. Z tohoto pohledu se

obecné soudy věcí vůbec nezabývaly, aniž by v tomto směru učinily

jakýkoliv úkon, směřující k odstranění této nejasnosti žaloby

a k upřesnění předmětu řízení v poměru k druhému stěžovateli.

Na závěr pak Ústavní soud k otázce aktivní legitimace

stěžovatelů považuje za vhodné také poukázat na novelu autorského

zákona, provedenou zákonem č. 86/1996 Sb., kterou zákonodárce

vložil do ustanovení § 32 čtvrtý odstavec, v němž je nyní již

zcela jasně a výslovně stanoveno, že výkon práva autorského jinými

osobami nebrání, aby se autor sám domáhal ochrany svého autorského

práva před jeho ohrožením nebo porušením.

Ze všech uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že

v dosavadním řízení, které vydání napadeného rozhodnutí

předcházelo, nebyla ze strany soudu právům stěžovatelů zatím

poskytnuta dostatečná ochrana, přitom toto porušení čl. 36 odst.

1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, by ve svých důsledcích mohlo

vést i k porušení práv zaručovaných článkem 34 Listiny. Ústavní

soud proto napadený rozsudek vrchního soudu, a z důvodů procesní

ekonomie i rozsudeksoudu I. stupně, zrušil (§ 82 odst.1 a 3

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru