Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 294/2000Usnesení ÚS ze dne 10.11.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Tíseň
občanství/absence
Poznámkaoznámení k Výboru OSN pro lidská práva č. 1581/2007
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.294.2000
Datum podání12.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 4, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.d, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 294/2000 ze dne 10. 11. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č.j. 15 Co 581/99-129 a rozsudku Obvodního soudu v Praze 3 ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 11 C 411/94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č.j. 15 Co 581/99-129 a rozsudek Obvodního soudu v Praze 3 ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 11 C 411/94, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal vydání domu č.p. 961 s parcelou č. 2913 v Praze, k.ú. V. Stěžovatel se domáhal vydání nemovitostí, které daroval státu postupním prohlášením ze dne 28. 11. 1961, na základě tvrzení, že toto prohlášení učinil v tísni. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný nárok je upraven zvláštním předpisem, tj. zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž stěžovatel je státním občanem USA, nesplňuje podmínku občanství a tudíž není oprávněnou osobou.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že nesouhlasí s právními názory obecných soudů a poukázal na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva." Skutečnost, že zákon může stanovit, že určité věci mohou být ve vlastnictví jen určitých osob, by dle jeho názoru neměla být využívána či zneužívána k restriktivnímu výkladu zákona č. 87/1991 Sb., jak se to dle jeho názoru stalo v jeho věci. Zmírnění křivd má platit pro všechny stejně poškozené v době nesvobody. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, podle něhož soudně rehabilitované osoby nesplňující podmínku státního občanství sice nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., nicméně v jejich případě apriori nelze vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku. Dle názoru stěžovatele uvedený nález Ústavního soudu popírá odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, podle nichž je možno se domáhat vydání protiprávně konfiskovaného nebo jinak na stát převedeného majetku (který na stát přešel na základě předpokladů uvedených v § 6 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb.) jen podle ustanovení restitučních zákonů, s vyloučením občanského zákoníku.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých právních závěrech trvá a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K námitkám stěžovatele dále uvedl, že za situace, kdy byl ignorován postup stanovený lex specialis k uplatnění restitučního nároku, se nelze domoci zpět majetku odňatého způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. d) zák.č. 87/1991 Sb. podle obecného právního předpisu. Pokud by se připustil opačný názor, znamenalo by to, že by restituční předpis byl těmi, kteří nesplňují kritéria oprávněné osoby podle zákona, obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu. Použitím obecného předpisu při ignoraci zvláštní úpravy by mohlo dojít ke vzniku konkurenčních vedle sebe stojících titulů k téže věci. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 11 C 411/94 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

V dané věci je nesporné, že stěžovatel není státním občanem České republiky a tudíž nesplňuje zákonnou podmínku státního občanství obsaženou v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Z ústavněprávního hlediska pak v daném případě jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže ve věci stěžovatele obecné soudy zamítly jeho návrh na vydání nemovitostí, uplatněný "mimo restituční kolej" s odůvodněním, že zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem občanskoprávním, a že poměr mezi ním a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému, a pokud tedy uplatněný nárok je svojí povahou nárokem restitučním, nelze jej uplatňovat podle obecného právního předpisu, v daném případě občanského zákoníku.

Pokud stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/99, Ústavní soud konstatuje, že uvedený nález se týká soudně rehabilitovaných osob dle zákona č. 119/1990 Sb., což není případ stěžovatele. Z cit. nálezu plyne, že soudně rehabilitované osoby, v jejichž případě byly vysloveny zrušující výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazující výroky o propadnutí majetku, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, mohou své nároky uplatňovat podle občanského zákoníku. Rozdíl v postavení obou skupin osob z hlediska uplatnění práva na vydání věci, tj. soudně rehabilitovaných, splňujících podmínku státního občanství, a osob tuto podmínku nesplňujících, spočívá v tom, že skupina první v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je zvýhodněna odstraněním možnosti uplatnění námitky vydržení povinnou osobou.

Nelze se tudíž ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že uvedený nález Ústavního soudu popírá odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, podle nichž je možno se domáhat vydání protiprávně konfiskovaného nebo jinak na stát převedeného majetku (který na stát přešel na základě předpokladů uvedených v § 6 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb.) jen podle ustanovení restitučních zákonů, s vyloučením občanského zákoníku, když stěžovatel nebyl účasten rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb.

K výše uvedenému principu, podle něhož "pokud uplatněný nárok je svojí povahou nárokem restitučním, nelze jej uplatňovat podle obecného právního předpisu" Ústavní soud považuje za nezbytné uvést, že tento princip neplatí bez výjimky a vztahuje se pouze na ty případy, kdy v rozhodném období přešlo vlastnické právo původního vlastníka na stát nebo právnickou osobu. V případech, kdy zánik vlastnického práva původního vlastníka nebyl prokázán a věc byla státem nebo právnickou osobou převzata jen fakticky (což ale není případ stěžovatele), uplatnění nároků podle občanského zákoníku nelze vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98, zveřejněný v Soudních rozhledech 3/1999).

K námitce, že napadená rozhodnutí porušují čl. 90 Ústavy, Ústavní soud konstatuje, že z pouhé skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasí s právními názory obecných soudů, nelze dovodit, že tyto soudy mu neposkytly právní ochranu. Z obdobných důvodů Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu týkající se čl. 11 odst. 1 Listiny, z níž plyne, že jde-li o ochranu ústavně zaručeného práva vlastnit a užívat majetek, musí jít o vlastnictví již konstituované, nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně.

Pokud pak jde o ústavnost podmínky státního občanství ČR pro restituci majetku, odkazuje Ústavní soud na výše uvedený nález ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, na který se stěžovatel odvolává, a z jehož části III. vyplývá, že Ústavní soud podmínku státního občanství považuje za ústavně konformní.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 11. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru