Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 294/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/změna
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.294.15.1
Datum podání30.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 95 odst.2, § 169


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 294/15 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 64 C 28/2010 ze dne 4. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadeného rozhodnutí, resp. ze stěžovatelem přiloženého protokolu z jednání před soudem ze dne 4. 12. 2014, v němž je zachyceno, Ústavní soud zjistil, že jím nebyla, ve smyslu § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") připuštěna změna žaloby stěžovatele, jíž žádal rozšířit svůj nárok tak, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 486.435.272,- Kč s příslušenstvím, dále částku 1.965.229.709,50 Kč s příslušenstvím, jakož i částku 188.394.272,- Kč s příslušenstvím.

Proti tomuto procesnímu rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že jeho snaha uvést žalobní petit do souladu s aktuálním stavem vzhledem k plynutí času byla dílčím procesním rozhodnutím nezákonně odmítnuta, neboť při vyloučení řádného opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí, jakož i pro nezákonné chybějící odůvodnění, by mohl být ovlivněn výsledek celého řízení. Zcela nepochopitelný a překvapivý se dle slov stěžovatele jevil další postup v řízení, kdy po celé ústní jednání soud prováděl důkazy právě k nárokům, které byly jeho nepřipuštěním změny žaloby z řízení vyloučeny. Soud své usnesení prý neodůvodnil, přestože k tomu byl povinen dle § 169 o. s. ř. Soud použil ustanovení § 95 občanského soudního řádu, podle něhož může účastník řízení před obecnými soudy měnit návrh na zahájení řízení, přičemž v souladu se zásadou hospodárnosti řízení je provedení takové změny podmíněno souhlasem soudu, který ji nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Stěžovatel je přesvědčen, že taková situace nenastala. Soud již při prvním jednání ve věci dne 2. 8. 2012 nepřipustil změnu žaloby dle jeho návrhu, který byl soudu doručen dne 7. 1. 2011 a návrh na změnu žaloby ze dne 25. 7. 2012 s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. K vydání tohoto usnesení došlo na začátku ústního projednávání, před přednesem žaloby. Dle ustanovení § 169 občanského soudního řádu je dle stěžovatele podstatnou náležitostí písemného vyhotovení jeho odůvodnění, není-li stanoveno jinak. K výjimkám z tohoto ustanovení, kdy není nutno vyhotovovat, však usnesení o nepřipuštění změny žaloby nepatří. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Obecně platí, že ač jde o rozhodnutí ryze procesní povahy, lze i je, včetně rozhodnutí o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08), nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování je pojímána jako zcela výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy napadené rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález sp. zn. II. ÚS 801/08, N 169/51 SbNU 79), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 455/03, N 110/41 SbNU 365, a II. ÚS 138/07, N 114/46 SbNU 85). Nelze sice vyloučit, že nepřipuštění změny žaloby se může dostat do rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, to však ještě bez dalšího neznamená porušení základních ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jehož návrhu nebylo vyhověno (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08).

Podle protokolu o jednání, na němž bylo předmětné usnesení vyhlášeno, byl s důvodem nepřipuštění změny žaloby stěžovatel (stručně) seznámen (stěžovatel přitom žádné námitky týkající se protokolace nevznesl). Z kontextu, do něhož je potom rozporované usnesení o nepřipuštění změny žaloby zasazeno, je patrné, že se tak stalo z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku (jehož vydání se stěžovatel současně též domáhal), neboť s ohledem na dosavadní stav dokazování nebyla dle názoru soudu prokázána ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a vydáním nezákonného rozhodnutí, ani samotná škoda, což odpovídá zákonnému důvodu uvedenému v ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., dle kterého platí, že soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Pakliže tyto výsledky nebyly dle názoru soudu způsobilé stát se podkladem pro vydání mezitímního rozsudku co do základu nároku, tím spíše se v této fázi nemohly stát podkladem pro připuštění změny žaloby, neboť tato změna sledovala toliko rozšíření žaloby, základu nároku se však nedotýkala. Nalézací soud tak nepostupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny, pakliže za těchto okolností změnu žaloby nepřipustil. Ústavní soud přitom sám s ohledem na svoji úlohu a své postavení nemůže hodnotit, zda stav dokazování v době, kdy soud rozhodoval o stěžovatelem vznesené změně žaloby, vskutku umožňoval učinit takový závěr; potud je jeho ingerence, jak bylo nastíněno výše, omezena.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru