Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 294/01Usnesení ÚS ze dne 17.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.294.01
Datum podání15.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 294/01 ze dne 17. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 294/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti R.Š., zastoupeného JUDr. M.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 1347/98, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 19 C 123/98, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem (vyjma nepatrné části, kdy rozsudek soudu nalézacího změnil stran přiznání výše úroků z prodlení a v odpovídajícím rozsahu žalobu zamítl) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 19 C 123/98, přičemž současně rozhodl o nákladech řízení a dle § 239 odst. 2 o.s.ř. zamítl návrh na připuštění dovolání, a to ohledně všech otázek považovaných stěžovatelem v dané občanskoprávní věci za otázky zásadního právního významu.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolací soud o návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání rozhodl (jak již shora uvedeno) tak, že návrh zamítl. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu odmítl. V této souvislosti nutno poukázat na to, že při posuzování podaného odvolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jelikož dovolání, vydaná proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17 citovaného zákona).

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má. Po přezkoumání dané věci konstatoval, že otázky předložené k posouzení za otázky po právní stránce zásadního významu nepovažuje a podmínky přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny; stejně tak neshledal tuto podmínku splněnou ani v případě otázky, zda je či není v rozporu s dobrými mravy smlouva uzavíraná prodávajícím tak, že využívá nezkušenosti kupujícího za situace, kdy si není kupující schopen dostatečně uvědomit důsledky svého jednání nebo je pod nepříjemným psychickým nátlakem, když dovodil, že se nejedná o otázku právní, nýbrž skutkovou. Konečně také konstatoval, že k jedné z předložených právních otázek v odvolacím řízení stěžovatel dovolání nepodal, a naopak k některým (dále označeným) otázkám, jež byly v dovolání k posouzení předloženy, nebyl návrh na připuštění dovolání v odvolacím řízení podán, tudíž těmito mu nepříslušelo se v dovolacím řízení zabývat (§ 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.). Závěrem poukázal na to, že podané dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit jeho přípustnost ani z žádného jiného ustanovení o.s.ř.

V ústavní stížnosti, brojící proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel tvrdí, že jejich postupem a rozhodnutími jimi vydanými, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR, jakož i do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V případě rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu poukazuje na argumentaci provedenou v jednotlivých podáních ve věci a Nejvyššímu soudu ČR potom vytýká to, že otázku souladu výkonu práv z kupní smlouvy nepovažoval za otázku po právní stránce za zásadního významu a odmítl se věcí zabývat s vágním odkazem na ustálenou judikaturu. Především však zdůrazňuje, že otázky, které Nejvyšší soud ČR vyňal v jeho věci z rozsahu dovolacího přezkumu, jsou v odůvodnění podaného dovolání výslovně uvedeny, z čehož je nutno dovodit povinnost dovolacího soudu se jimi zabývat. Stručně shrnuto, stěžovatel má za to, že se tímto "dopustil Nejvyšší soud ČR denegatio iustitiae", když neposkytl soudní ochranu jeho právům, což je o to závažnější v situaci, kdy dovolání bylo posledním prostředkem k jejich ochraně, který bylo nutné dle mínění stěžovatele vyčerpat, aby byla ústavní stížnost přípustná.

K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení vyjádření, ve kterém odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení, jež "považuje i nadále za správnou", pročež nemá co by k ní doplnil. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že netrvá na ústním projednání věci.

Po přezkoumání souzené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána po lhůtě stanovené zákonem a zčásti neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Na druhé straně, podá-li účastník řízení návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 87/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 100, str. 31 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 2000; usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 129/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, č. 14, str. 431 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1998; možno odkázat taktéž na dosud nepublikovaný nález ve věci sp. zn. I. ÚS 157/98, ze dne 27. 2. 2001). V takovém případě Ústavní soud vyčká rozhodnutí dovolacího soudu (které lze posléze napadnout taktéž ústavní stížností), neboť opačný postup by mohl vést k nežádoucímu stavu, že rozhodnutím Ústavního soudu časově předcházejícím by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (byť případně i meritorní) nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

V této souvislosti nutno konstatovat, že 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, směřující do rozhodnutí odvolacího soudu, marně uplynula, neboť dle stanoviska Ústavního soudu, pokud si stěžovatel není jist (a v daném případě ani objektivně si být jist nemohl), zda je dovolání přípustné, měl podat souběžně dovolání i ústavní stížnost. K tomuto je vhodné v souladu s taktéž publikovanou judikaturou Ústavního soudu připomenout, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1994; usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 129/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, č. 14, str. 431 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1998).

Jelikož dovolání v posuzované věci přípustné nebylo, resp. v době jeho podání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím bude Nejvyšší soud ČR zabývat meritorně, bylo s ohledem na uvedené posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho měl stěžovatel vycházet, a pokud nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, měl přinejmenším z důvodu "procesní opatrnosti" podat v zákonné lhůtě 60 dnů od jeho doručení ústavní stížnost, neboť dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele pouze tehdy, pokud by jej dovolací soud shledal přípustným. Jelikož Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru opačnému, nelze za takto (v souladu se stěžovatelem učiněnými dispozičními procesními úkony) vytvořeného procesního stavu uzavřít jinak, než že v souzené věci byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu. Podal-li stěžovatel ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 14. 5. 2001, jedná se tedy zcela evidentně ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i nalézacího o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem (k výše naznačenému srov. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 22/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 1, str. 311 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1995).

Ohledně této části ústavní stížnosti pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ze zásad, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v České republice, vyplývá zejména princip subsidiarity, nacházející své vyjádření in concreto právě v zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Vyjádřeno jinak, zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci standardního procesního postupu není možná, to ovšem za splnění podmínek požadovaných zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), když je nutno brát zřetel taktéž k tomu, že v případě ústavní stížnosti se jedná svou povahou o mimořádný prostředek, který je za předpokladu jeho úspěšného uplatnění průlomem do jinak v právním státě kategoricky respektovaného principu právní jistoty, a to v zájmu ochrany ústavně zaručených práv a svobod. V této souvislosti není možno odhlédnout ani od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat a kterak na jejich ochranu dbají.

Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání dle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Jinými slovy, zabýval se v dovolacím řízení pouze tím, zda předmětné právní otázky jsou či nejsou zásadního právního významu, přičemž dospěl k závěru, že se o otázky zásadního právního významu v daném případě nejedná, kterýžto závěr řádně odůvodnil. Ústavní soud, v souladu se svou již i ohledně této problematiky ustálenou judikaturou, respektuje výše zmíněnou zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a neshledal v posuzovaném případě náležitý důvod právní závěry Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, jakkoliv zpochybňovat. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru nacházejícího svůj odraz v odmítavém usnesení dovolacího soudu. Je nepochybnou skutečností, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae a ne samotné hmotné subjektivní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1994; usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 116/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 7, str. 333 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B.1995).

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s vývody stěžovatele, dle něhož došlo v daném případě k odmítnutí spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu ČR, pokud vyňal z rozsahu dovolacího přezkumu některé z otázek předložených dovolacímu soudu k posouzení s tvrzením, že se jedná o otázky zásadního právního významu. Dovolatel je oprávněn podat dovolání dle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. pouze k těm právním otázkám, ohledně nichž byl návrh na připuštění dovolání odvolacímu soudu podán (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a u nichž nebylo návrhu na připuštění dovolání vyhověno, jakož i k otázkám, u nichž dovolání připuštěno bylo (což nedopadá na souzený případ). Řečeno jinými slovy, za takto nastalého procesního stavu se vyžaduje, aby navzájem korespondovaly otázky považované dovolatelem za otázky po právní stránce zásadního významu předložené v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání před odvolacím soudem otázkám takto předestřeným v podaném dovolání. Otázky, u nichž k uvedenému "průniku množin" nedojde, jsou tedy pro uvedené z rozsahu dovolacího přezkumu vyloučeny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 855/98, ze dne 27. 4. 1999).

S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující do rozsudku Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, tj. pro opožděnost, a v části brojící proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru