Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2932/18 #1Nález ÚS ze dne 28.06.2019Vědomé nerespektování názoru Ústavního soudu Nejvyšším soudem bez předložení náležité ústavněprávní oponentury

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Smečno
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/zá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Opatrovník
dovolání/přípustnost
svéprávnost
střet zájmů
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.2932.18.1
Datum vyhlášení16.07.2019
Datum podání29.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 37 odst.1

89/2012 Sb., § 460

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Závisí-li dovoláním napadené rozhodnutí na řešení otázky hmotného a procesního práva s ústavní relevancí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, pak nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v jeho nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a představuje současně nerespektování povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy České republiky.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 28. 6. 2019 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo 1. stěžovatele města Smečna na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Ve vztahu ke 2. stěžovateli J. S. a ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud ústavní stížnost pro nepřípustnost.

Narativní část

Usnesením okresního soudu ze dne 16. 1. 2018 byl 2. stěžovateli (tj. posuzovanému) jmenován pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví procesní opatrovník. Usnesením krajského soudu bylo k odvolání 1. stěžovatele (tj. hmotněprávního opatrovníka 2. stěžovatele) toto usnesení potvrzeno. O dovolání 1. stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2018 tak, že jej jako nepřípustné odmítl, neboť zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání bylo zcela neurčitě formulované. Stejně jako krajský soud odkázal i Nejvyšší soud na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2015 s právní větou: „V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka.“ Nejvyšší soud konstatoval, že od uvedené zásady nemá důvod se odchylovat.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že pro nyní posuzovanou věc je klíčový bod 32 nálezu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16, podle kterého je s odkazem na § 460 občanského zákoníku nutné dojít k závěru, že předtím, než soud ustanoví kolizního opatrovníka pro řízení, je povinen zjistit a postavit najisto, zda v řízení skutečně existuje střet zájmů opatrovníka a posuzované osoby. Tento závěr je ve zjevném rozporu s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014. Ústavní soud totiž vychází z teze, že je povinností obecných soudů posuzovat (a najisto prokázat) eventualitu střetu zájmů hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby, namísto toho krajský soud a Nejvyšší soud vychází z teze, že se procesní opatrovník jmenuje posuzovanému vždy, a to i když má stálého (hmotněprávního) opatrovníka.

V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu však jakákoliv ústavněprávní argumentace, natož přesvědčivě konkurující přinejmenším obecně platným tezím vyloženým zejména v nálezu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16, obsažena nebyla. Napadené usnesení neobsahovalo takové přesvědčivé a na ústavních východiscích založené odůvodnění přesvědčující Ústavní soud o nutnosti modifikovat jím dříve vyslovený právní názor. Závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemá důvod odchylovat se od řešení vyjádřeného ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, proto z hlediska judikatury Ústavního soudu neobstál, neboť dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Nevzal-li Nejvyšší soud právní názor vyjádřený v jeho nálezu v potaz, resp. se jím vůbec nezabýval, porušil tím maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů.

Nejvyšší soud nepřihlédl k jasně a srozumitelně vyjádřené právní otázce, kterou 1. stěžovatel uvedl ve svém dovolání, přičemž 1. stěžovatele správně upozornil na zjevný judikatorní rozpor v této otázce. Protože se Nejvyšší soud se stěžovatelem formulovaným dovolacím důvodem věcně nevypořádal, popř. se proti právnímu názoru Ústavního soudu stanoveným postupem nevymezil, tak chybně a v rozporu s ústavními kautelami práva na řádný proces rozhodl o nepřípustnosti dovolání 1. stěžovatele podle § 237 o. s. ř., čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti 1. stěžovatele proto Ústavní soud vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím a ve vztahu ke 2. stěžovateli Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2932/18 ze dne 28. 6. 2019

Vědomé nerespektování názoru Ústavního soudu Nejvyšším soudem bez předložení náležité ústavněprávní oponentury

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. města Smečna, sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, a 2. J. S., zastoupeného opatrovníkem městem Smečnem, sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 č. j. 24 Co 70/2018-272 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. února 2018 č. j. 42 P 210/95-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 bylo porušeno ústavně zaručené právo 1. stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 1. 2018 č. j. 42 P 210/95-253 jmenoval pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví podle § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), 2. stěžovateli (tj. posuzovanému) procesního opatrovníka, a to Mgr. Martinu Stínkovou, advokátku, sídlem Průchodní 346, Kladno.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání 1. stěžovatele (tj. hmotněprávního opatrovníka 2. stěžovatele) usnesením ze dne 5. 4. 2018 č. j. 24 Co 70/2018-272 výše rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v řízení o svéprávnost je vždy dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a jmenování procesního opatrovníka posuzované osobě je tak i v souladu s § 460 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").

4. K dovolání 1. stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 tak, že jeho dovolání jako nepřípustné odmítl, když zdůraznil, že je podle něho zřejmé, že naprosto zcela neurčitě formulované zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání v dané věci nemůže obstát. Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud by snad 1. stěžovatel měl na mysli případ přípustnosti dovolání vycházející z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, pak je třeba připomenout skutečnost, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/2016 zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2015 s právní větou: "V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého ("hmotněprávního") opatrovníka." Od uvedené zásady se Nejvyšší soud přitom nemá důvod odchylovat. Je pak třeba dle Nejvyššího soudu zdůraznit, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezakládá.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že okresní soud ustanovil 2. stěžovateli procesního opatrovníka automaticky a bezdůvodně, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů 1. stěžovatele jako dosavadního opatrovníka se zájmy 2. stěžovatele a krajský soud toto jeho počínání posvětil. Okresní soud vůbec neodůvodnil své rozhodnutí, krajský soud své rozhodnutí sice odůvodnil, avšak dle mínění stěžovatelů nedostatečně a nesprávně, přičemž Nejvyšší soud přestože 1. stěžovatel ve svém dovolání dostatečně určitě vymezil důvody, pro které shledával své dovolání přípustným, Nejvyšší soud se tímto dovoláním odmítl zabývat. První stěžovatel totiž podle svého přesvědčení naprosto určitě vymezil otázku podle § 237 o. s. ř., když ve svém dovolání uvedl: "Dovolatel tedy předkládá dovolacímu soudu k řešení právní otázku, zda má být posuzovanému ustanoven procesní opatrovník i za situace, kdy má hmotněprávního opatrovníka, který mu byl již dříve ustanoven, a to přesto, že v řízení o omezení (přezkumu) svéprávnosti nebyla zjištěna a konstatována konkrétní kolize (konkrétní ohrožení či střet) zájmů posuzovaného a dříve ustanoveného opatrovníka." Současně 1. stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru se při řešení této otázky krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. že je tato řešena Nejvyšším soudem rozdílně s tím, že uvedená právní otázka má být dle 1. stěžovatele řešena jinak, než jak ji řeší odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014. Konkrétní rozhodnutí, od nichž se rozhodnutí krajského soudu odchyluje, pak vyplývá z následného textu dovolání, kde 1. stěžovatel odkazuje na rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, přičemž zejména odkazuje na bod 32 nálezu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16, ze kterého plyne, že předtím, než soud ustanoví kolizního opatrovníka pro řízení, je povinen zjistit a postavit najisto, zda v řízení skutečně existuje střet zájmů opatrovníka a posuzované osoby. Z uvedených důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení napadených soudních rozhodnutí.

III.

Vyjádření účastníků a replika stěžovatelů

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený okresním soudem.

7. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření odvolal na obsah napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že se nedomnívá, že by jím byla dotčena ústavně garantovaná práva stěžovatelů.

8. Krajský soud zdůraznil, že jednal v souladu s publikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, se kterým se ztotožňuje a správnost tam uvedených (i svých) závěrů odůvodňuje. Dále krajský soud doplnil, že v této konkrétní věci je pak ještě nutno dodat specifika týkající se právě tohoto konkrétního řízení. Z obsahu spisu, postupu okresního soudu i z úvah krajského soudu je totiž zřejmé, že není vyloučeno, aby omezení svéprávnosti bylo (alespoň částečně) nahrazeno mírnějším opatřením podle § 39 z. ř. s. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti, resp. o stanovení jeho rozsahu, tak může být závislé i na tom, zda existuje v úvahu přicházející osoba opatrovníka pro zřízení opatrovnictví jako subsidiárního opatření podle § 39 z. ř. s., rozhodnutí o jmenování opatrovníka podle § 39 z. ř. s. je pak rozhodnutím, jímž se rozhoduje ve věci svéprávnosti posuzované osoby. Proto krajský soud ve své praxi zastává názor, že v takovém řízení, kde rozhoduje i o mírnějším opatření podle § 39 z. ř. s., které nahrazuje omezení svéprávnosti, musí být účastníkem řízení i uvažovaný opatrovník, neboť jeho práv a povinností se takové řízení (o svéprávnost) přímo týká. Nastává pak situace, v níž je podle § 6 z. ř. s. soudem uvažovaný opatrovník pro účely rozhodnutí podle § 39 z. ř. s. ze zákona účastníkem řízení (o svéprávnost).

Stojí-li v řízení vedle sebe jako samostatný účastník jak osoba posuzovaná, tak i osoba přicházející do úvahy pro opatrovnictví podle § 39 z. ř. s., pak již z podstaty tohoto postavení v řízení je dán konflikt zájmů i podle § 32 odst. 2 o. s. ř. a taková osoba nemůže vykonávat funkci procesního opatrovníka osoby posuzované.

9. Soudce zpravodaj zaslal rubrikovaná vyjádření stěžovatelům na vědomí a k replice. Stěžovatelé setrvali na svých právních názorech vyjádřených v ústavní stížnosti a domáhají se zrušení napadených rozhodnutí.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně jejich práva.

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

V. a)

Dosavadní judikatura k předmětné právní otázce

13. Projednávaná věc se v relevantních aspektech plně identifikuje s těmi, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to zejména nálezy ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16 (N 231/83 SbNU 593), ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1584/16 (N 61/85 SbNU 129), ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1581/16 a ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1582/16. Především je pak pro nyní posuzovanou věc klíčový bod 32 nálezu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16, podle kterého je s odkazem na § 460 občanského zákoníku nutné dojít k závěru, že předtím, než soud ustanoví kolizního opatrovníka pro řízení, je povinen zjistit a postavit najisto, zda v řízení skutečně existuje střet zájmů opatrovníka a posuzované osoby.

14. Ústavní soud shledává, že jeho uvedený závěr vyjádřený v citovaném nálezu je ve zjevném rozporu s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2015 (a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2016) s právní větou: "V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého ("hmotněprávního") opatrovníka.", na které odkázal jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud v nyní projednávané věci. Ústavní soud totiž vychází z teze, že je povinností obecných soudů posuzovat (a najisto prokázat) eventualitu střetu zájmů hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby, namísto toho krajský soud a Nejvyšší soud vychází z teze, že se procesní opatrovník jmenuje posuzovanému vždy, a to i když má stálého (hmotněprávního) opatrovníka.

V. b)

Závaznost právního názoru Ústavního soudu a možnost jeho překonání obecnými soudy

15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného [srov. např. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], což se uplatní i ve vztahu k odůvodnění předpokladů pro otevření ústavněprávního přezkumu postupem předepsaným podle § 23 zákona o Ústavním soudu, ke kterému však rozhodující senát Ústavního soudu v nyní přezkoumávané věci neshledal důvody.

16. Ve své nálezové judikatuře Ústavní soud však nevylučuje ani takovou situaci, že se soudy od závazného právního názoru Ústavního soudu odchýlí, a to např. z důvodu změny společenských podmínek dotýkajících se daných skutkových situací [nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387)]. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)] také vyplývá, že obecné soudy mohou mít výjimečně možnost vyjádřit na řešení nějaké věci jiný právní názor, než k jakému dříve dospěl Ústavní soud, je-li pro takovou výjimku dán náležitý důvod a dostatečné odůvodnění [nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)], zejména je-li v projednávané věci pravděpodobné, že proti rozhodnutí obecného soudu bude podána ústavní stížnost, čímž se řešený problém znovu ocitne v rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Chce-li proto obecný soud takto (oproti dispozici čl. 89 odst. 2 Ústavy) postupovat, musí svůj výjimečný postup náležitě odůvodnit v rovině ústavněprávní argumentace již v rámci samotného odůvodnění svého rozhodnutí, kdy může Ústavnímu soudu nabídnout pro ústavní pořádek a právní řád jako významový celek konformnější výkladové alternativy. Takový postup, i když Ústavní soud nakonec předestřené výkladové alternativy nebude akceptovat, nebude považován za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)], i když jinak bude nutno rozhodnutí obecného soudu třeba zrušit, setrvá-li Ústavní soud na svém právním názoru, jak jej již dříve vyslovil. O takovou situaci však v posuzované věci ze strany Nejvyššího soudu nešlo.

17. Samotný nesouhlas Nejvyššího soudu s právním názorem Ústavního soudu, a jeho nereflektování při rozhodování, nemohou být samy o sobě považovány bez dalšího za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, je-li tento nesouhlas vyjádřen již v samotném odůvodnění rozhodnutí, kdy si je Nejvyšší soud při rozhodování vědom toho, že bude postupovat v rozporu s právním názorem Ústavního soudu a že vůči němu proto předkládá náležitou ústavněprávní oponenturu; druhou (méně problematickou) možností je v případě pochybností o ústavně konformním výkladu zákona podaného Ústavním soudem postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

18. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu však jakákoliv ústavněprávní argumentace, natož přesvědčivě konkurující přinejmenším obecně platným tezím vyloženým zejména v nálezu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16, obsažena není. Nejvyšší soud se s argumentací Ústavního soudu totiž ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádává a pouze povšechně konstatuje, že se "od uvedené zásady [vyjádřené v publikovaném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014 - pozn. Ústavního soudu] Nejvyšší soud přitom nemá důvod odchylovat." Takovéto prosté konstatování Nejvyššího soudu rozhodně nemůže naplňovat výše uvedené podmínky stanovené judikaturou Ústavního soudu pro vytvoření možnosti pro překonání právních závěrů Ústavního soudu obecnými soudy. Ústavní soud shledává, že napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje takové přesvědčivé a na ústavních východiscích založené odůvodnění přesvědčující Ústavní soud o nutnosti modifikovat jím dříve vyslovený právní názor. Závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemá důvod odchylovat se od řešení vyjádřeného v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz blíže sub 4), proto z hlediska judikatury Ústavního soudu neobstojí, neboť dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu [viz k tomu obecněji zejména bod 17 nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)].

19. Ústavní soud tak shledává, že nevzal-li Nejvyšší soud ústavněprávní výklad vyložený ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu v potaz, resp. se jím vůbec nezabýval, porušil tím, vzhledem ke smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [srov. např. nálezy ze dne 12. 9. 1995 sp. zn. II. ÚS 76/95 (N 47/4 SbNU 27), ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519), ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), ze dne 1. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 187/98 (N 112/12 SbNU 121), ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231) či ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. III. ÚS 648/2000 (N 60/22 SbNU 39) a další].

20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ve vztahu k 1. stěžovateli dále shledává, že v posuzované věci Nejvyšší soud nepřihlédl k jasně a srozumitelně vyjádřené právní otázce, kterou 1. stěžovatel uvedl ve svém dovolání (pro její znění srov. sub 5 nálezu a č. l. 277 vyžádaného soudního spisu), přičemž 1. stěžovatele správně Nejvyšší soud upozornil na zjevný judikatorní rozpor v této otázce (srov. sub 14 nálezu). Protože Nejvyšší soud se s takto formulovaným dovolacím důvodem věcně nevypořádal, popř. se výše nastíněným postupem nevymezil proti právnímu názoru Ústavního soudu, tak chybně a v rozporu s ústavními kautely práva na řádný proces rozhodl o nepřípustnosti dovolání 1. stěžovatele podle § 237 o. s. ř., čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI.

Závěr

21. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti 1. stěžovatele vyhověl, jelikož napadeným usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 rozhodl Nejvyšší soud toliko o dovolání 1. stěžovatele.

22. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím (usnesení krajského soudu ze dne 5. 4. 2018 č. j. 24 Co 70/2018-272 a okresního soudu ze dne 16. 2. 2018 č. j. 42 P 210/95-253), a ve vztahu k 2. stěžovateli, Ústavní soud konstatuje, že z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci bylo namístě zrušit pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu [srov. k tomu nálezy ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717), ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13]. Zde Ústavní soud připomíná svůj právní názor vyjádřený v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), podle kterého sjednocování judikatury obecných soudů ve věcech bez ústavní relevance Ústavnímu soudu nepřísluší. Proto ani v této věci neposuzuje samotná skutková a právní zjištění z hlediska posouzení dovolacích námitek (s respektem k § 239 o. s. ř.), nýbrž jen to, zda a v jaké míře byla přitom zachována ústavní konformita rozhodování Nejvyššího soudu. Úkolem Ústavního soudu přitom není vstupovat do oblasti kognice obecných soudů, a proto může posoudit pouze otázku dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení, nikoli však předjímat jeho budoucí výsledek založený na ústavně konformním výkladu právních předpisů obecnými soudy.

23. Ústavní soud proto napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, neboť rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu budou předmětem nového posouzení ze strany Nejvyššího soudu. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru