Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2929/09 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
Dražba
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2929.09.1
Datum podání12.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

26/2000 Sb., § 36 odst.2

99/1963 Sb., § 243b odst.5, § 157 odst.2, § 218 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti PORTA, a. s., se sídlem Na Jezerce 14, 140 00 Praha 4, zastoupené prof. nzw. doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem, AK se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 č. j. 29 Cdo 3018/2007-778 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené usnesení Nejvyššího soudu, v němž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanovením čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Za porušení svého ústavně garantovaného práva považovala stěžovatelka fakt, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné a neprojednal jej meritorně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že dovolání nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud postupoval zcela v souladu s hmotným právem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Dle stěžovatelky bylo odůvodnění napadeného usnesení zcela nedostatečné a zmatečné. Odkazy na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež jsou v napadeném usnesení obsaženy, jsou pouze zcela obecné a samy o sobě neodůvodňují závěr o absenci otázky zásadního právního významu.

Konkrétně stěžovatelka kritizovala závěr Nejvyššího soudu, že platnost dražby provedené podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách (zrušeného později nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb.) nebyla otázkou zásadního právního významu; odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 považuje stěžovatelka za nedostatečný. Nejvyšší soud dle stěžovatelky zcela ignoroval, že v předmětné věci bylo aplikováno ustanovení rozporné s ústavním pořádkem. Pochybení spatřovala stěžovatelka rovněž v tom, že za otázku zásadního právního významu - opět pouze s nepřiléhavým odkazem na několik dřívějších rozhodnutí - nepovažoval Nejvyšší soud ani to, zda pohledávky navrhujících věřitelů skutečně existovaly. Nepřesvědčivým shledává stěžovatelka i názor Nejvyššího soudu, podle něhož otázka, zda stěžovatelka byla schopna plnit své závazky, postrádá potřebný judikatorní přesah.

Stěžovatelka v tomto kontextu podotkla, že na rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba klást vysoké nároky; napadené rozhodnutí však přísným kritériím pro kvalitu odůvodnění nemůže vyhovět.

II.

Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda otázka zásadního právního významu byla dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.

Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž své rozhodnutí odpovídajícím způsobem (byť stručně) odůvodnil. Jeho postup byl racionální a ústavně konformní; proto k odepření spravedlnosti nedošlo.

Pokud jde o hodnocení, zda byla platnost dražby podle Ústavním soudem později zrušeného ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách otázkou zásadního právního významu, pokládá Ústavní soud odkaz Nejvyššího soudu na nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 za případný (i když nikoliv zcela vyčerpávající). V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/04 nezpochybňují institut nedobrovolné dražby jako takové ani samotné nabytí vlastnického práva nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu, neboť - mimo jiné - na nabytí vlastnického práva v nedobrovolné dražbě je třeba vztáhnout § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů nedotčena. Jde tedy o otázku v judikatuře již řešenou a Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti závěru Nejvyššího soudu, že shora zmíněná otázka zásadní právní význam nemá.

Za ústavně konformní pokládá Ústavní soud i tu část odůvodnění napadeného usnesení týkající se právního významu otázek, zda stěžovatelka byla schopna plnit své závazky a zda pohledávky navrhujících věřitelů skutečně existovaly. Právní závěry Nejvyššího soudu upínající se k těmto otázkám jsou přesvědčivé a podpořené odkazy na relevantní a ustálenou judikaturu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru