Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2927/07 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkcírkev/náboženská společnost
církevní majetek
registrace
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2927.07.1
Datum podání13.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

134/1867 Sb.

89/1990 Sb., § 19 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2927/07 ze dne 15. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky WATCH TOWER BIBLE AND TRACT SOCIETY – STRÁŽNÍ VĚŽ, BIBLICKÁ A TRAKTÁTNÍ SPOLEČNOST, ČESKOSLOVENSKÁ VĚTEV, Bryksova 939/37, Praha 9, právně zastoupené advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č.j. 54 Co 181/2007- 216 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2006 č.j. 9 C 277/2004 – 192, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že dne 28. 11. 1946 získala trhovou smlouvou dům č. p. 684 se stavební parcelou č. 1605 a parcelu č. 1606 v k. ú. Suchdol, nyní Městská část Praha – Suchdol. Výměrem Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 1949 č.j. 3111/6-2/3-1949-VB/3 byla stěžovatelka rozpuštěna. Dne 1. 12. 1948 byla sporná nemovitost fakticky převzata státní bezpečností a dne 25. 1. 1951 byla nad uvedenými nemovitostmi zavedena národní správa. Dne 15. 10. 1965 Okresní národní výbor pro Prahu západ konstatoval, že stěžovatelka byla rozpuštěna, její majetek se stal opuštěným a tudíž je majetkem státu. Dopisem ze dne 29. 12. 1989 vzalo předsednictvo vlády ČSSR na vědomí, že k 1. 1. 1990 obnovují Svědkové Jehovovi svoji činnost, která byla přerušena 4. 4. 1949. Dne 1. 3. 1990 vyzvalo Ministerstvo kultury ČR osoby spojené se stěžovatelkou, aby podnikly přípravné kroky vzhledem k očekávané zákonné úpravě pro registraci církví a náboženských společností. Dne 12. 4. 1991 Federální ministerstvo vnitra sdělilo, že pro opětovnou legalizaci stěžovatelky je příslušné Ministerstvo vnitra ČR. Dne 31. 10. 1991 Ministerstvo vnitra ohledně výměru ze dne 4. 4. 1949 uvedlo, že doposud přijaté zákony neřeší zrušení opatření státních orgánů, jimiž byla v minulosti ukončena činnost mnoha spolků, a v současném právním řádu tak není pro vyřešení návrhu na obnovení činnosti stěžovatelky opora v právním řádu ČR. Dne 7. 2. 1995 Ministerstvo vnitra znovu zaregistrovalo stěžovatelku jako občanské sdružení, které je pokračovatelkou činnosti stejnojmenného spolku ustaveného dne 12. 6. 1933.

Dne 20. 5. 1996 podala stěžovatelka soudní žalobu, kterou se domáhala vydání sporné nemovitosti. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly a stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud, přičemž ve své ústavní stížnosti uvedla, že právní problematika registrace církví a náboženských společností byla v Československu poprvé upravena zákonem č. 308/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 1991, nicméně sám o sobě registraci církví neumožňoval, neboť bylo třeba vyčkat na přijetí prováděcího zákona České národní rady č. 161/1992 Sb. Původní právní úprava z dob Rakouska – Uherska (zákon č. 68/1874 ř. z. a zákon č. 134/1867 ř. z.) přetrvala přes první republiku i po roce 1945, neumožňovala standardní registrační řízení církví a náboženských společností. Skupina věřících mimo rámec tehdy zákonem uznaných církví a náboženských společností neměla možnost zahájit standardní registrační řízení, jako je tomu dnes. Podle zákona č. 134/1867 ř. z. však bylo možné založit spolek. Tak postupovala i stěžovatelka, a to jak v období první republiky, tak i v roce 1945. Stěžovatelka odmítá námitku, že by zůstala nečinnou a že by veškerá jednání po 17. 11. 1989 byla vedena jen ve vztahu k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, která byla registrována 1. 9. 1993. Na veškerou aktivitu osob spojených se stěžovatelkou reagovaly státní orgány výzvami, aby vyčkaly na připravovaný zákon o církvích a náboženských společnostech. Z uvedeného důvodu nemůže stěžovatelka souhlasit s tím, že by byla do 31. 12. 1990 zcela nečinná. V souvislosti s uvedenou kauzou pak poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 462/98.

III.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody“ (nález sp. zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy.

Tvrzený právní předchůdce stěžovatelky byl zřízen na základě zákona č. 134/1867 ř. z. a měl právní formu spolku. Je nesporné, že činnost tohoto spolku byla ukončena výměrem Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 1949. Po změně společenských poměrů v listopadu 1989 a postupném rozvíjení občanské společnosti zákonodárce umožnil občanům navázat na činnost spolků vzniklých před 1. říjnem 1951. Tímto způsobem byly vytvořeny předpoklady pro zachování právní kontinuity spolků z období před 1. říjnem 1950. Z dokazování provedeného obecnými soudy je zřejmé, že v tomto konkrétním případě tvrzený právní předchůdce stěžovatelky svého práva nevyužil a Ministerstvu vnitra do konce roku 1990 svůj název a sídlo nedoložil. Tím došlo k prekluzi práva tohoto spolku na zachování právní kontinuity s obdobím před 1. říjnem 1951.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka vznikla 7. 2. 1995 registrací u Ministerstva vnitra a vzhledem k výše řečenému nemůže mít formálně právně žádný vztah k tvrzenému právnímu předchůdci. Skutečnost, že členové stěžovatelky E. S. a A. M. oznámili Úřadu předsednictva vlády ČR, že církev Svědků Jehovových obnovuje 1. 1. 1990 svoji činnost, nelze považovat za naplnění dikce ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 89/1990 Sb.; kromě toho nabyl citovaný zákon účinnosti teprve 1. 5. 1990. Veškeré právní kroky učiněné ze strany členů stěžovatelky po 31. 12. 1990 jsou tak ve vztahu k tvrzenému právnímu předchůdci bezpředmětné.

Co se týče odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 462/98 (kauza „Lidový dům“), nezbývá než konstatovat, že tento není zcela příhodný a dopadá na odlišnou právní a skutkovou situaci.

S ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru