Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2925/07 #1Usnesení ÚS ze dne 01.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2925.07.1
Datum podání13.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2925/07 ze dne 1. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Janou Bendovou - Maruškovou, advokátkou, AK se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. srpna 2007 sp. zn. 8 Tdo 820/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2007 sp. zn. 8 To 19/2007 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006 čj. 6 T 68/2006-673, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, rozhodl takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení, které napadeným rozhodnutím obecných soudů předcházelo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť v řízení před soudy prvních dvou stupňů neměl obhájce, ač ho dle zákona mít měl. Konkrétně brojí proti tomu, že jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno seznámit se s důkazem, a to s odborným vyjádřením z odvětví trasologie, které státní zástupce předložil soudu až poslední den hlavního líčení, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, takže ve vztahu k tomuto důkazu nemohl uplatnit své právo na obhajobu.

Zásadní námitkou uplatněnou stěžovatelem je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a z těchto důkazů vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Stěžovatel rozhodně popírá, že by se dopustil trestných činů, kterými byl uznán vinným, podrobně rozebírá provedené důkazy, upozorňuje na údajné rozpory mezi výpověďmi svědků, nabízí vlastní hodnocení důkazů a namítá, že okruh nepřímých důkazů nebyl uzavřen. Ve vztahu k trestnému činu vraždy namítá, že poškozeného neusmrtil, neboť "jeho jednání vůči této osobě se omezilo pouze na údery pěstí, kopy nohou a šlapání do obličeje", nezpůsobil mu bodné a řezné rány, které byly příčinou smrti poškozeného; dle jeho tvrzení toto zranění musela způsobit následně třetí osoba. Pokud se jedná o trestné činy loupeže a porušování domovní svobody zpochybňuje stěžovatel zejména věrohodnost poškozeného. Napadá rovněž neprovedení důkazu (ověření výpovědi svědkyně vyšetřovacím pokusem) navrženého při seznámení se spisem a v odvolání. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále i v tom, že rozsudek soudu prvního stupně je v některých pasážích nesrozumitelný, což konstatoval i Vrchní soud v Praze, tudíž je i nepřezkoumatelný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že nenapravilo namítaná pochybení soudů prvních dvou stupňů.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

II.

K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 68/2006, ze kterého zjistil následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 čj. 6 T 68/2006-673 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkových větách výroku o vině. Odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch podal odvolání i státní zástupce. Obě odvolání byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 8 To 19/2007 podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 820/2007 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

III.

Jak je shora konstatováno, stěžovatel ústavní stížností brojí především proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy; podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v jeho vlastní ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pokud se jedná o porušení procesních předpisů, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení odstranit. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

IV.

Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a zda řízení jako celek bylo či nebylo spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.

Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel. Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

Krajský soud v Praze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl všechny důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroků o vině stěžovatele, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu, a to i co do věrohodnosti, ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.

Stěžovatel, jak již uvedeno, ve shodném rozsahu jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnil výhrady vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, stejně jako tvrzení týkající se porušení práva na obhajobu a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Vrchní soud v Praze se námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval a i když se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, sám rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele, vypořádal se s konkrétními námitkami stěžovatele týkajícími se hodnocení jednotlivých důkazů a pozornost věnoval i uzavření okruhu nepřímých důkazů. Vypořádal se rovněž s námitkou stěžovatele, že dokazování mělo být doplněno, a to konstatováním, že neshledal potřebu tohoto doplnění a návrhy v tomto směru ani nebyly stěžovatelem v závěru hlavního líčení vzneseny.

Rovněž Nejvyšší soud se v řízení o dovolání zabýval opakovanými námitkami stěžovatele. Podrobně odůvodnil neopodstatněnost tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na obhajobu a závěr, že námitky uplatněné v dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou námitkami právními, nýbrž námitkami, kterými stěžovatel pouze zpochybňuje skutkový stav, přičemž extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu neexistuje s tím, že stěžovatelem formulované argumenty nelze podřadit ani pod poslední uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ústavní soud tedy konstatuje, že s kritickými vývody stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se v celém rozsahu zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné znovu se jimi podrobně zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, a to zejména ve vztahu ke skutkovým zjištěním obecných soudů, odkazuje; pouze na doplnění uvádí:

Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudy prvních dvou stupňů neměl obhájce, což dovozuje z toho, že odborné vyjádření z odvětví trasologie bylo státním zástupcem předloženo až při posledním hlavním líčení. Tato námitka stěžovatele je zcela neopodstatněná. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 10. 4. 2006 a téhož dne mu byl ustanoven obhájce, který jej obhajoval po celé trestní řízení. Tvrzení stěžovatele, že on ani jeho obhájce neměli možnost se seznámit s uvedeným odborným vyjádřením, je v rozporu se skutečností. K návrhu státního zástupce bylo při hlavním líčení dne 19. 12. 2006 podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečteno odborné vyjádření z oboru trasologie ze dne 7. 12. 2006 (č. l. 623 trestního spisu, dále jen "spis") a v souladu s citovaným ustanovením trestního řádu bylo předloženo stěžovateli k nahlédnutí, který po prohlídce dokumentace pouze prohlásil: "Plně setrvávám na své výpovědi při hlavním líčení" (č. l. 631 spisu). Ústavní soud konstatuje, že se jedná o velmi stručnou odbornou expertízu (jeden list A4, výsledek zkoumání je obsažen ve dvou čtyřřádkových odstavcích) a o tom, že se s ní seznámil i obhájce stěžovatele, svědčí skutečnost, že na tento důkaz reagoval v závěrečné řeči při hlavním líčení (č. l. 642 spisu) a že tento důkaz byl hodnocen též v odvolání stěžovatele (č. l. 717 spisu). Dále je třeba zdůraznit, že státní zástupce je oprávněn předkládat důkazy i v průběhu hlavního líčení - srov. ustanovení § 180 odst. 2 tr. ř.: ".....Za tímto účelem opatřuje z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud opatřeny či provedeny." Rozhodující je pouze to, aby obžalovaný a obhájce měli možnost se s novým důkazem seznámit a k tomuto se vyjádřit, což v posuzované věci bez jakýchkoliv pochybností splněno bylo. K porušení či omezení práva stěžovatele na obhajobu nedošlo.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz. Stěžovatel po prostudování vyšetřovacího spisu navrhl, aby dokazování bylo doplněno "ohledáním na místě samém" za účelem ověření, zda svědkyně mohla vidět prostor místa činu, kterýžto návrh policejní komisař odmítl s tím, že doplnění vyšetřování nepovažuje za nutné (č. l. 535, 536 spisu). O přezkoumání postupu vyšetřovatele stěžovatel ve smyslu ustanovení § 157a tr. ř. státního zástupce nepožádal a naopak po skončení hlavního líčení dne 19. 12. 2006 obhájce stěžovatele po poradě s ním výslovně prohlásil: "Rovněž nemáme žádné další návrhy na doplnění dokazování." (č. l. 633 spisu). Skutečnosti neodpovídá tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že provedení předmětného důkazu navrhoval v odvolání, neboť v tomto pouze konstatoval, že jím navrhovaný důkaz "ohledání na místě samém" nebyl pro nadbytečnost proveden, nový návrh na provedení tohoto důkazu však neuplatnil (č. l. 718 spisu). I za této situace se Vrchní soud v Praze potřebou doplnění dokazování zabýval se závěrem, že tuto potřebu neshledává. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut, neboť takový návrh nebyl v řízení před soudem vůbec podán.

K námitce stěžovatele, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v některých částech nesrozumitelné, uvádí Ústavní soud, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu výtku týkající se "nepřehlednosti až nesrozumitelnosti některých pasáží" skutečně obsahuje. Je však nutno zdůraznit, že tato částečná nesrozumitelnost vznikla i dle odvolacího soudu tím, že "namísto přesného označení obžalovaného a poškozeného je v odůvodnění rozsudku používáno zkratek" (poznámka Ústavního soudu: " obž.", "pošk." - tj. bez pádových koncovek). V důsledku používání těchto zkratek je třeba některým částem odůvodnění odsuzujícího rozsudku věnovat zvýšenou pozornost, nelze však konstatovat, že z těchto částí není možno vyvodit skutečný smysl rozvedených závěrů soudu prvního stupně a i tyto části odůvodnění jsou tedy přezkoumatelné.

V.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.

Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno protiústavní porušení základních zásad trestního řízení. Obecné soudy věnovaly věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jeho základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.

Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou, Úmluvou či jinými právními prameny tato práva zaručujícími.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. července 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru