Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2921/13 #1Nález ÚS ze dne 07.05.2014Rozhodování soudů při vydání rozsudku pro zmeškání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodn... více
Věcný rejstříkPlatební rozkaz
Doručování
Smlouva o dílo
soud/jednání
rozsudek/pro zmeškání
odpor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/73 SbNU 431
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2921.13.1
Datum vyhlášení21.05.2014
Datum podání24.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.3, § 153b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, je vydání rozsudku pro zmeškání výrazem přepjatého formalismu a má povahu neoprávněného zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva na projednání věci v přítomnosti účastníka podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky FLOHMARKT, s. r. o., zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 5. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 102/2013-84 ze dne 16. 7. 2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 30 EC 674/2011-26 ze dne 19. 9. 2012 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelce byla elektronickým platebním rozkazem uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) dlužnou částku ze smlouvy o dílo. Stěžovatelka podala odpor, neboť si fakturované služby neobjednala. Přes řádné doručení předvolání se stěžovatelka ani její zástupce k jednání nařízenému obvodním soudem nedostavili. Obvodní soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání v neprospěch stěžovatelky. Návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 4 zákona o. s. ř. okresní soud zamítl, což městský soud potvrdil. Stěžovatelka namítala, že ke zmeškání jednání došlo z omluvitelných důvodů technického charakteru, což bylo prokázáno potvrzením ve spise. Obecné soudy považovaly údajné technické potíže za záležitost stěžovatelky a jejího advokáta.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomenul, že při vydání rozsudku pro zmeškání je soud povinen vzít při rozhodování v úvahu nejen fakt nedostavení se k jednání, nýbrž celkovou procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, navrhl důkazy ke své obraně a podobně (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 428/04, IV. ÚS 63/05 a IV. ÚS 2785/07). K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž je zřejmý nezájem na straně žalovaného.

V projednávané věci obecné soudy nerespektovaly výše uvedené principy a přistoupily k vydání rozsudku pro zmeškání ryze mechanicky, pouze na základě skutečnosti, že se stěžovatelka nedostavila k nařízenému jednání. Předchozí procesní aktivitě stěžovatelky nepřikládaly žádnou relevanci, přestože z odůvodnění odporu bylo zřejmé, že stěžovatelka měla zájem na soudním řízení participovat a uplatněnému nároku oponovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2921/13 ze dne 7. 5. 2014

N 83/73 SbNU 431

Rozhodování soudů při vydání rozsudku pro zmeškání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 7. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2921/13 ve věci ústavní stížnosti FLOHMARKT, s. r. o., se sídlem Budějovická 615/47, Praha 4, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 102/2013-84 ze dne 16. 7. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 30 EC 674/2011-26 ze dne 19. 9. 2012, jenž byl vydán jako rozsudek pro zmeškání.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 102/2013-84 ze dne 16. 7. 2013 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 30 EC 674/2011-26 ze dne 19. 9. 2012 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 EC 674/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelce byla elektronickým platebním rozkazem č. j. 30 EC 674/2011-10 ze dne 30. 3. 2012 uložena povinnost zaplatit žalobkyni Jacht servis, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastnice") částku 45 228,44 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala plnění z titulu smlouvy o dílo týkající se servisu lodi MONTE CARLO 32. Stěžovatelka podala proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor s odůvodněním, že vedlejší účastnice pro ni sice v minulosti prováděla servis lodi, nicméně konkrétní fakturované služby, jejichž uhrazení se žalobou domáhá, si stěžovatelka neobjednala. Pokud byly nějaké práce skutečně provedeny, stalo se tak z vlastní iniciativy vedlejší účastnice a bez existence příslušné dohody.

3. Obvodní soud ve věci nařídil jednání na 19. 9. 2012. Přestože bylo předvolání k jednání řádně doručeno do datové schránky právního zástupce stěžovatelky, ani on ani stěžovatelka se k jednání nedostavili, a to tudíž proběhlo pouze za přítomnosti vedlejší účastnice. Obvodní soud v důsledku této skutečnosti rozhodl rozsudkem pro zmeškání č. j. 30 EC 674/2011-26 ze dne 19. 9. 2012 v neprospěch stěžovatelky a zavázal ji k úhradě žalované částky. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí jednak návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a jednak odvolání. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl okresní soud usnesením č. j. 30 EC 674/2011-36 ze dne 10. 10. 2012 a jeho rozhodnutí následně potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 69 Co 560/2012-55 ze dne 3. 1. 2012. O odvolání stěžovatelky proti rozsudku pro zmeškání rozhodl městský soud rozsudkem č. j. 69 Co 102/2013-84 ze dne 16. 7. 2013 tak, že rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, neboť shledal, že zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny.

4. Stěžovatelka napadla posledně uvedené rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozsudek pro zmeškání ústavní stížností, v níž namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy posoudily důvod neúčasti na jednání a podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání zcela formalisticky, a znemožnily jí tak uplatnit svou obranu proti žalobě. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že vydání rozsudku pro zmeškání nebylo v jejím případě namístě, neboť ke zmeškání jednání došlo z omluvitelných důvodů technického charakteru (výpadek serveru), které stěžovatelka ani její právní zástupce nemohli žádným způsobem ovlivnit. Nadto ze skutečnosti, že stěžovatelka podala proti elektronickému platebnímu rozkazu včasný odpor, jakož i z obsahu tohoto odporu jednoznačně vyplývalo, že má zájem aktivně se řízení účastnit a prokázat nedůvodnost tvrzeného nároku. Stěžovatelka dále na podporu své argumentace odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05 ze dne 23. 8. 2005 (N 163/38 SbNU 301) a I. ÚS 329/08 ze dne 20. 6. 2011 (N 118/61 SbNU 717) a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn. aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

6. Městský soud ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále dodal, že údajné technické potíže při doručování předvolání jsou čistě záležitostí stěžovatelky a jejího advokáta, který nepostupoval s odbornou péčí, a tím se sám zbavil možnosti bránit se při nařízeném soudním jednání. Zaviněné zmeškání jednání nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, která si své procesní povinnosti plnila, neboť by tím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Kromě toho městský soud uvedl, že tato námitka stěžovatelky již byla předmětem řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, který byl zamítnut. Proto městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

7. Obvodní soud k věci uvedl, že rozsudek č. j. 30 EC 674/2011-26 ze dne 19. 9. 2012 byl vydán po splnění všech zákonných předpokladů. Obvodní soud nemohl přihlédnout k tomu, jakým způsobem funguje interní komunikace v rámci advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatelky, který si měl navíc ověřit doručenou korespondenci poté, co byla závada odstraněna. Vedlejší účastnice ve svém návrhu dostatečně tvrdila všechny skutkové okolnosti případu, které umožňovaly přiznat jí žalované plnění. Proto mohl být rozsudek pro zmeškání vydán a práva stěžovatelky v dané věci porušena nebyla.

8. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

9. Stěžovatelka reagovala na vyjádření účastníků replikou, v níž uvedla, že o poruše příjmu elektronické pošty se její právní zástupce dozvěděl až poté, co mu byl doručen rozsudek pro zmeškání, a začal pátrat po příčinách nedoručení předvolání u správce serveru. Námitce obvodního soudu, že si mohl korespondenci ještě před jednáním ověřit, proto nelze přisvědčit. Dále se stěžovatelka neztotožnila ani s názorem obvodního soudu, že soud nemůže přihlížet k tomu, jakým způsobem probíhá interní komunikace v advokátní kanceláři jejího právního zástupce. Naopak, dle názoru stěžovatelky k této skutečnosti soud přihlížet může, neboť i to může být okolnost, která omlouvá zmeškání jednání. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tvrzením městského soudu, že technická závada při doručování předvolání byla pouze údajná, neboť ji doložila potvrzením IT společnosti spravující server, přičemž toto potvrzení je součástí spisu. Stěžovatelka taktéž oponovala tvrzení, že by její ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť v ní nenapadá rozhodnutí vztahující se k jejímu návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Dle stěžovatelky bylo posledním procesním prostředkem, který zákon poskytoval k ochraně jejích práv, odvolání proti rozsudku pro zmeškání. Proto svou ústavní stížností napadá rozhodnutí o tomto posledním procesním prostředku a současně i rozhodnutí, které mu předcházelo, tedy samotný rozsudek pro zmeškání.

III.

10. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a shledal, že předmětná ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud se podmínkami vydání rozsudku pro zmeškání ve své judikatuře opakovaně zabýval [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563), nález sp. zn. IV. ÚS 63/05 ze dne 23. 8. 2005 (N 163/38 SbNU 301) a nález sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 329/08 ze dne 20. 6. 2011 (N 118/61 SbNU 717), jehož závěry převzal Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), se uvádí, že: "Soudy jsou článkem 90 Ústavy České republiky povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. To platí obecně pro kterýkoliv druh soudního řízení, tedy i pro soudnictví civilní. V souladu s vymezením civilní soudní pravomoci lze z citovaného článku Ústavy dovodit, že účelem civilního řízení soudního je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům ... O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. V rozsahu, v jakém se civilní právo procesní od tohoto cíle vzdaluje, je popírána nejen ochranná funkce civilního práva procesního, ale též smysl soukromoprávní regulace; v konečném důsledku je potom významně narušena právní jistota. Jinak řečeno, civilní právo procesní je účinné jenom v té míře, v níž je způsobilé poskytnout ochranu skutečným subjektivním hmotným právům.

13. Uvedený požadavek je obecný, a lze jej proto vztáhnout i na všechny instituty sloužící k urychlování civilního řízenísoudního, a to včetně rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka. Funkcí kontumačního rozsudku není jakkoliv urychlit řízení, ale urychlit řízení za pomoci uplatnění skutkové domněnky nepříznivé tomu, vůči němuž je rozsudek pro zmeškání vynesen. Kontumační rozsudky se zakládají na tom, že procesní strana v řízení nehájí svá práva, přestože k tomu měla možnost (např. Rosenberg, L., Schwab, K. H., Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 16. vydání. München: C. H. Beck, 2004, s. 704) a navzdory tomu, že jde o kontradiktorní spor ovládaný projednací zásadou, v němž má strana sama ve svém vlastním zájmu přispět k objasnění skutkového stavu, jsou-li tvrzení protistrany nepravdivá, neúplná či se jinak odchylují od skutečnosti. Rozsudek pro zmeškání z tohoto pohledu, jak konstatuje prof. Macur (Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 32), ,není založen na nějakých "fikcích" či na pouhém úsilí o ukončení jednání za každou cenu, ale opírá se o dlouhodobě osvědčenou skutkovou domněnku, podle níž je vysoce pravděpodobné, že strana, která žádným způsobem tvrzení druhé procesní strany nezpochybňuje, ač má k tomu všechny možnosti, neučiní žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy a k nařízenému prvnímu ústnímu soudnímu jednání se nedostaví, nemá ve skutečnosti žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových tvrzení druhé procesní strany'."

14. Z výše uvedeného vyplývá, žesoud je povinen vzít při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání v úvahu nejen fakt nedostavení se k jednání, nýbrž celkovou procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně a podobně. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje. V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 78/69 SbNU 321)].

15. Jak patrno, obecnésoudy tyto principy v případě stěžovatelky nerespektovaly a k vydání rozsudku pro zmeškání přistoupily ryze mechanicky, pouze na základě skutečnosti, že se stěžovatelka nedostavila k nařízenému jednání. Předchozí procesní aktivitě stěžovatelky nepřikládaly žádnou relevanci, přestože z odůvodnění odporu bylo zřejmé, že stěžovatelka má zájem na soudním řízení participovat a uplatněnému nároku oponovat.

16. Postup obecnýchsoudů v nyní projednávané věci byl výrazem přepjatého formalismu, majícím povahu neoprávněného zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práva na projednání věci v přítomnosti účastníka tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud proto rozsudek městského soudu č. j. 69 Co 102/2013-84 ze dne 16. 7. 2013 a rozsudek obvodního soudu č. j. 30 EC 674/2011-26 ze dne 19. 9. 2012 zrušil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru