Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 292/05Usnesení ÚS ze dne 20.01.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.292.05
Datum podání20.05.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 292/05 ze dne 20. 1. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem, Advokátní kancelář v Chebu, Mánesova 11, p.p. 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, čj. 20 Cdo 895/2004-108, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 22 Co 577/2003-94, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2003, čj. 7 E 11/2002-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2005 se I. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení vydaná ve věcí výkonu rozhodnutí oprávněné M. K. proti stěžovateli jako povinnému.

Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 19 C 85/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 91/2001, byla stěžovateli uložena povinnost zaslat M. K., omluvný dopis a strpět jeho uveřejnění. K vynucení splnění této povinnosti byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2002, čj. 7 E 11/2000-20, nařízen výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů.

Stěžovatel podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, který Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 9. 9. 2003. čj. 7 E 11/2002-83, zamítl. Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupě potvrdil usnesením ze dne 30. 1. 2004, čj. 22 Co 577/2003-94. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 26. 4. 2005, čj. 20 Cdo 895/2004-108, jako nepřípustné odmítl s tím, že ve věci nešlo o otázku zásadního právního významu, zejména když stěžovatel za takovou otázku označil způsob, jakým soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení důkazů. Citovaná usnesení jsou předmětem této ústavní stížnosti.

V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel poukázal na čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že právní názor soudu I. stupně, stejně jako právní názory soudu odvolacího a dovolacího, jsou nesprávné a vyznívají v jeho neprospěch. Ve zbývající části odůvodnění pak argumentoval k podpoře svého tvrzení, že v hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem existují prokazatelné rozpory, s nimiž se řádně nevyrovnal ani dovolací soud.

Obvodní soud pro Prahu 2, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud připojil vlastní usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 276/04, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

V rámci zkoumání podmínek řízení Ústavní soud zjistil, že touto stížností napadená usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 22 Co 577/2003-94, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2003, čj. 7 E 11/2002-83, již byla předmětem dřívější ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 276/04. Shora uvedeným usnesením ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 276/04, Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl, když neshledal jakýkoliv zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nynější stížnost je tudíž ve vztahu k uvedeným usnesením stížností opakovanou, která navíc zahrnuje i dovolací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005.

Projednání opakované ústavní stížnosti je procesně možné za podmínky, že Ústavní soud ve věci již dříve nerozhodl nálezem - viz § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a je-li podána ve stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3-5 zákona o Ústavním soudu). Tyto podmínky byly dle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě splněny, takže Ústavní soud mohl ve vztahu k napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze přistoupit k přezkumu opodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Přitom zjistil, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to, stručně řečeno, z důvodů vysvětlených již v usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 276/04; tyto pak není třeba vzhledem ke stejnému okruhu účastníků opakovat.

Ani ve vztahu ke stěžovanému usnesení Nejvyššího soudu není ústavní stížnost opodstatněná. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání v souladu s relevantními ustanoveními o.s.ř., svoje rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, a ježto Ústavní soud s důvody Nejvyšším soudem vyloženými zcela souhlasí, postačí na ně odkázat.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2006

Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru