Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2919/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2919.15.1
Datum podání29.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2919/15 ze dne 18. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Karla Makala, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 25 Co 263/2015-116 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. května 2015 č. j. 3 C 298/2014-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2015 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel uvádí, že podal proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud u Obvodního soudu pro Prahu-západ ověřil, že dovolání bylo skutečně dne 25. 9. 2015 podáno.

Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto ji odmítl.

Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Uvedený princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Záleželo tak jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek.

Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které otevřené řízení poskytuje, eventuálně i řízení, které má být v případě kasačního rozhodnutí dovolacího soudu posléze vedeno. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co další stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu.

Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto, běží stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, když dovolací soud o dovolání rozhodne věcně a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušelo.

Ústavní stížnost nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. např. sp. zn. III. ÚS 964/15, IV. ÚS 1074/15).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta, a to aniž by stěžovatel byl vyzýván k odstranění vad podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru