Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2917/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnos... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
rodiče
výchova
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2917.11.1
Datum podání30.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 32 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 96 odst.2, § 31 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2917/11 ze dne 1. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. M., zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, AK se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 čj. 39 Co 13/2011-248, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. M., zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou, advokátkou, AK se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení čl. 4 odst. 4, čl. 32 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 41 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a porušení čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o změnu výchovy nezletilé B.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 P 58/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem ze dne 7. 5. 2003 čj. 15 P58/2003-32 soud svěřil nezletilé dcery G. a B. pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů do výchovy otce a matce stanovil povinnost přispívat na jejich výživu částku 1 800 Kč a 1000 Kč počínaje dnem 1. 6. 2003. Předběžným opatřením ze dne 24. 8. 2009 soud k návrhu matky nařídil otci, aby předal nezl. B. do péče matky (č.l. 66), k odvolání otce však bylo toto rozhodnutí změněno a návrh zamítnut (č.l. 105). V řízení o změnu výchovy obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 17. 9. 2010 čj. 15 P 58/2003-203 svěřil nezl. B. do výchovy matky a otci stanovil povinnost přispívat na její výživu částkou 5 000 Kč s účinností od 1. 9. 2009, neboť vzal za prokázané, že od 28. 8. 2009 žije dcera s matkou, která se o ni stará. Obvodní soud vyčíslil dluh na výživném za období od 1. 9. 2009 do 30. 9. 2010 ve výši 65 000 Kč a zavázal otce povinností uhradit ho v pravidelných měsíčních splátkách.

K odvolání otce Městský soud v Praze ústavní stížností napadených rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o změně výchovy nezletilé (výrok I.), změnil ve výroku o výživném tak, že výživné snížil na částku 2 000 Kč měsíčně počínaje dnem právní moci výroku o změně výchovy (výrok II.) a ve výroku o dlužném výživném tak, že otci nedoplatek nevznikl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Odvolací soud konstatoval vážné narušení vztahů mezi otcem a nezletilou B., ze strany otce nezjistil nic, co by bylo v rozporu s plněním jeho rodičovských povinností ve smyslu § 31 odst. 1 č. 94/1963 Sb., o rodině, chování dcery k otci však hodnotil jako demonstrativně negativní, rozporné s povinností dítěte chovat se k otci slušně a respektovat jej. Odvolací soud vzal v úvahu, že předběžné opatření, na jehož základě byla nezletilá umístěna do péče matky, bylo zrušeno a konstatoval, že pokud měla matka nezletilou od srpna 2009 i nadále ve své péči, dělo se tak protiprávně. Ke všem těmto skutečnostem odvolací soud přihlédl nejen při určení výše výživného, ale i stanovení data jeho účinnosti; zpětné určení vyživovací povinnosti otce považoval za nesprávné. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 8. 2011.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se snížením výživného z důvodu negativního chování dcery k otci a vytkla soudu, že nevzal v úvahu dlouhodobě stresující rodinnou situaci, ve které se dcera nacházela, a příčinami jejího chování se dostatečně nezabýval. Výši běžného výživného označila za extrémně nízkou s ohledem na příjmy otce a náklady dcery studující na soukromé střední škole, a pokud soud při úvaze o jeho výši postupoval podle § 96 odst. 2 zákona o rodině, vyloučila, že by citované ustanovení mohlo být použito jako korektiv pro určení výše, již soud považuje za adekvátní. Stěžovatelka rovněž kriticky hodnotila blíže neodůvodněné rozhodnutí soudu o tom, že otci nezletilé nevznikl nedoplatek na výživném. Uvedla, že dcera byla svěřena rozhodnutím soudu do výchovy otce, fakticky však žila s matkou, což bylo pro vznik vyživovací povinnosti otce rozhodné.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 1. 2012 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že se ve své rozhodovací praxi již zabýval právní otázkou odepření výživného pro nezletilé pro rozpor s dobrými mravy a dospěl k závěru, že při splnění podmínek lze výživné odepřít částečně. K uložení povinnosti otci platit výživné až od právní moci rozsudku o změně výchovy připomněl, že nezletilá nebyla na základě předběžného opatření svěřena do výchovy matky a soud nezjistil důvody, pro které by nemohla setrvat u otce do vydání rozhodnutí o změně výchovného prostředí; s matkou odešla svévolně proti rozhodnutí soudu, a soud tak neměl důvod stanovit výživné od jiného data, než od kterého z právního pohledu došlo ke změně výchovy.

Vedlejší účastník, otec nezletilé, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 1. 2012 se s rozhodnutím soudu plně ztotožnil. Odmítl, že by snížení výživného bylo sankcí stěžovatelky za údajné nevhodné chování dcery, a konstatoval, že k aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině soud přistoupil po zvážení všech skutečností, které v řízení zjistil a které rovněž vzal v úvahu při rozhodování o dlužném výživném. Vedlejší účastník připomněl, že dcera opustila jeho domácnost bez jeho souhlasu, resp. bez toho, aby jej o svém úmyslu vůbec informovala, a nevrátila se ani po zrušení předběžného opatření, plně podporována v tomto konání matkou. Vedlejší účastník konstatoval, že svoji vyživovací povinnost plní řádně a včas a kromě toho hradí dceři polovinu školného, kapesné a další výdaje, čímž v podstatě dorovnává původní požadavek na výši výživného.

Stěžovatelka na podaná vyjádření replikou nereagovala.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Předmětem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodování o změně výchovy nezletilého dítěte a stanovení výživného. Ústavní soud se proto nejprve zabýval opodstatněností stěžovatelčiny argumentace o porušení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny poskytujících ochranu rodičovství a rodině - "Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. ... Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona". Při výkladu citovaných ustanovení Ústavní soud přihlíží k čl. 32 odst. 6 Listiny ("Podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích stanoví zákon"), a k čl. 41 odst. 1 Listiny ("Práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí") a interpretuje je tak, že práva zakotvená v odst.1 a 4 čl. 32 Listiny jsou v podrobnostech provedená zákonem, z nichž práva zakotvená v odst. 4 čl. 32 Listiny jsou přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4, věty první a druhé Listiny však nemá v projednávaném případě pro stěžovatelku zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.

Podstata problému a faktické jádro stěžovatelčiny argumentace se tak zužuje na posouzení aplikace a interpretace normy v zákonné rovině, a to zejména těch ustanovení zákona o rodině, která umožňují soudu, změní-li se poměry, změnit rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností, podle stanovených pravidel určit výši vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem, či dokonce výživné nepřiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzené porušení čl. 32 odst. 1, 4 Listiny rozhodnutím o změně výchovy postrádá opodstatnění, neboť stěžovatelka usilovala o svěření nezletilé B. do své výchovy, jejímu návrhu bylo vyhověno a otci byla stanovena povinnost platit výživné.

Pokud jde o materiální podmínky výchovy dítěte, vyživovací povinnost, na kterou má dítě právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče. Rozsah vyživovací povinnosti je stanoven zákonem o rodině za pomoci kritérií (schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče), obecně platí, že ten z rodičů, který o dítě bezprostředně nepečuje, nese náklady stanovené soudem na jeho výživu. Ústavní soud se však nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Pokud obecný soud při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočí způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 244/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 47), není úkolem Ústavního soudu prověřovat, zda právní závěry obecného soudu vyvozené ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. V projednávané věci vzal za prokázané, že soudy obou stupňů zjistily a hodnotily poměry a výdělkové možnosti a schopnosti otce i matky pro účely stanovení výše výživného, soud II. stupně navíc poměřoval nárok nezletilé korektivem dobrých mravů ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině ("výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy").

Ústavní soud shodně jako soudy obecné zastává názor, že obecně vymezený horizont "dobrých mravů" je třeba posuzovat z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání jednotlivců; se zřetelem k pestrosti a mnohotvárnosti vzájemných vztahů nelze definitivně určit výčet dobrých mravů, na základě objektivního kritéria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu však lze posoudit, zda se konkrétní jednání dobrým mravům příčí. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku přiměřeným způsobem objasnil jaké jednání nezl. B. vůči otci považoval za rozporné s dobrými mravy, což ho přimělo k aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině při rozhodování o výši výživného. Ústavní soud neměl důvod aplikaci tohoto zvolené kritéria z ústavně právního hlediska zpochybnit, a pokud se týká jeho interpretace po obsahové stránce, považoval rozsudek odvolacího soudu v této části za výraz nezávislého soudního rozhodování.

Pokud jde o posouzení stanovení počátku vyživovací povinnosti, Ústavní soud obecně považuje za nezpochybnitelné, že i za situace, kdy nezletilé dítě pobývá u druhého rodiče (bez rozhodnutí soudu), vyživovací povinnost druhého z rodičů stále trvá [srov. nálezy sp. zn. IV.ÚS 257/05, publ. in Sb. n. u., sv. 40 str. 211 (217), sp. zn. IV.ÚS 246/06, sv. 43 str. 165 (168)]. V projednávané věci však vzal v úvahu, že odvolací soud vyloučil ze soudní ochrany tu část výživného, která pokrývala období od faktické změny poměrů, jednak z důvodu protiprávního jednání matky a jednak z důvodu negativního chování dcery vůči otci.

Nahlížeje na věc pod zorným úhlem závěrů vyložených v nálezové judikatuře Ústavní soud respektoval zpětnou eliminaci otcovy vyživovací povinnosti z důvodu dobrých mravů, tedy právní závěr učiněný obecným soudem v napadeném rozhodnutí, neboť šlo o závěr opírající se o provedené dokazování. Důvody, které vedly odvolací soud k rozhodnutí ústavní stížností napadenému, byly v jeho odůvodnění dostatečným způsobem vyloženy, pročež ani z tohoto pohledu nelze návrhu stěžovatelky kasačním výrokem vyhovět.

Do náhradově nákladových výroků stěžovatelka nebrojila a v tomto směru nepřipojila žádnou ústavně právní argumentaci. Ústavní soud neshledal důvod vyzývat ji k doplnění ústavní stížnosti, neboť měl za to, že rozhodnutí o nákladech řízení netrpí žádným ústavně právním deficitem, který by byl schopen založit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru