Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2912/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
Bezdůvodné obohacení
Cena
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2912.14.1
Datum podání02.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 454


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2912/14 ze dne 24. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Stanislava Božka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., Karlovo nám. 28, Praha 2, za vedlejšího účastenství Magdaleny Hopkins, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 21 C 169/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 58 Co 228/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4264/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se s vedlejší účastnicí v roce 2010 dohodl na tom, že společně zakoupí byt od společnosti Park Kavalírky, a to z důvodu společného bydlení po zasnoubení. Vedlejší účastnice podepsala jako budoucí kupující dne 15. 2. 2010 s prodávajícím rezervační smlouvu a následně byla stěžovatelem uhrazena rezervační záloha ve výši 60.000,- Kč. Poté se stěžovatel dohodl s vedlejší účastnicí na tom, že kupní smlouvu uzavře pouze on a byt koupí do svého výlučného vlastnictví. Proto byla uzavřena dohoda o postoupení práv a povinností z rezervační smlouvy na stěžovatele. Téhož dne, tj. 8. 3. 2010 byla podepsána smlouva o uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnického práva k dotčené bytové jednotce. Podle dohodnutých platebních podmínek měla být uhrazena záloha ve výši 480.960,- Kč, a to na účet spravovaný u Československé obchodní banky. Stěžovatel v té době nedisponoval finančními prostředky, a proto mu tuto částku půjčila vedlejší účastnice s tím, že jí do konce srpna 2010 vrátí. Peněžní prostředky měla vedlejší účastnice uloženy na účtu své matky Věry Volné, z něhož byly také poukázány. Stěžovatel vedlejší účastnici zapůjčené finanční prostředky do konce srpna nevrátil. Vzhledem k tomu, že došlo ke zrušení zasnoubení, požadovala vedlejší účastnice o vrácení zapůjčených finančních prostředků, s čímž však stěžovatel nesouhlasil.

K žalobě vedlejší účastnice bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 480.960,- Kč s příslušenstvím. Současně mu bylo uloženo uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 77.344,- Kč. Nalézací soud dospěl k závěru, že Magdalena Hopkins vložila na účet své matky značný finanční obnos, z něhož byla následně žalovaná částka zaslána na bankovní účet, na nějž měl stěžovatel povinnost tuto částku složit dle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnictví. Na žalobou požadované plnění je třeba podle náhledu obvodního soudu nahlížet jako na nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z."). Důvodem je podle soudu prvního stupně především ta skutečnost, že vedlejší účastnice plnila za stěžovatele, co měl po právu plnit on sám. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že změnil nákladový výrok, jenž zvýšil na částku 169.086,- Kč. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel má za to, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na legitimní očekávání, jako nedílnou součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu nejen s hmotněprávními předpisy, ale též stávající judikaturou. Stěžovatel v rámci odůvodnění své ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice platila na základě dohody se stěžovatelem a tudíž plnila svoji povinnost založenou výše zmíněnou dohodou se stěžovatelem, že zálohu ve výši 480.960,- Kč zaplatí ona. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatel na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2379/99.

Obecné soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že stěžovatel a vedlejší účastnice se rozhodli pořídit si společný byt a skutečně udělali vše pro to, aby tento společný byt získali. Za tímto účelem pak uskutečňovali jednotlivé právní úkony, přičemž některé tyto úkony byly prováděny stěžovatelem, některé vedlejší účastnicí. Vždy však šlo o realizaci společného záměru koupit společný byt, toto žalobkyně ani nepopírá. I přesto, že obecné soudy shodně dospěly k závěru, že Magdalena Hopkins uskutečnila platbu zálohy z titulu své smluvní povinnosti vyplývající z dohody mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, jedná se podle obecných soudů o bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele. O bezdůvodné obohacení se přitom jednat nemůže, neboť se vedlejší účastnice dohodou uzavřenou se stěžovatelem zavázala, že zálohu na kupní cenu zaplatí ona.

Ze souvisejícího spisu obvodního soudu dle stěžovatele vyplývá, že vedlejší účastnice si musela být velmi dobře vědoma toho, že pokud nebude kupní smlouva na předmětný byt uzavřena, bude budoucí kupující povinen zaplatit budoucímu prodávajícími smluvní pokutu ve výši 10% kupní ceny bytu, tedy částku 480.960,- Kč. Za situace, kdy podle závěrů obecných soudů nebylo prokázáno, že by dohoda uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla smlouvou o půjčce, se proto dalo legitimně očekávat, že obecné soudy žalobě vedlejší účastnice nevyhoví a tuto zamítnou, neboť se stěžovatel bezdůvodně neobohatil. Stěžovatel nezískal z předmětné transakce žádný majetkový prospěch, neboť zálohu na kupní cenu ve výši 480.960,- Kč měla zaplatit vedlejší účastnice.

Rozhodnutí obecných soudů jsou podle názoru stěžovatele v rozporu s principem spravedlivého rozhodování soudů. Jestliže byly veškeré negativní důsledky společného jednání stěžovatele a vedlejšího účastníka přičteny jen a pouze k tíži stěžovatele, považuje to stěžovatel za naprosto nespravedlivé a odporující přirozenému právu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud nehodnotil správnost konfrontovaných právních názorů z hlediska podústavního práva, protože to mu nepřísluší. Z pohledu ústavnosti pak v napadených rozhodnutích ani v řízení jim předcházejícím, Ústavní soud neshledal kvalifikovaný exces, libovůli či vybočení z pravidel ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

Odkazuje-li stěžovatel v souvislosti s výše uvedeným na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2379/99 nutno konstatovat, že není úlohou Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že tímto judikátem Nejvyššího soudu v proběhlém soudním řízení argumentoval a soudy se s ním řádně nevypořádaly. Tato skutečnost ostatně nevyplývá ani z ústavní stížností napadených rozhodnutí. Navíc, právního větu daného judikátu nelze vytrhávat z kontextu celého případu, v němž bylo plněno žalovanému a nikoliv místo žalovaného. Plněním tak nedošlo k zániku závazku žalovaného, což neodpovídá situaci v právě projednávaném případě, kde vedlejší účastnice plnila přímo za stěžovatele, kterému v důsledku toho zanikl závazek.

Nelze si nepovšimnout té skutečnosti, že smlouva o smlouvě budoucí na koupi bytu byla uzavřena výlučně na jméno stěžovatele, vedlejší účastnice v dotčené smlouvě nefigurovala jako spoluvlastník a de iure tak byl ze smlouvy zavázán pouze a jedině stěžovatel. Byl to rovněž on, kdo byl i po rozpadu vztahu stále smluvně zavázán a bylo na jeho uvážení, jak bude ve věci dále postupovat, zda si dotčený byt skutečně koupí nebo zda bude čelit sankčním ustanovením, jimž se zavázal. Došlo-li k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí po vzájemné dohodě s vedlejší účastnicí, jedná se toliko o pohnutku k určitému právnímu jednání.

Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že z obecně lidského hlediska není spravedlivé, aby "náklady rozpadu vztahu" nesl pouze on. Nicméně za situace, kdy vedlejší účastnice nefigurovala v dané smlouvě ani jako spoluvlastnice bytu, lze jen stěží uvažovat o případné náhradě škody z titulu předsmluvní odpovědnosti. Jak bylo již shora uvedeno, po rozpadu vztahu bylo především na stěžovateli, aby zvážil případná rizika vyplývající z nedodržení smluvních závazků. Na druhou stranu, pokud by stěžovatel setrval v závazkovém vztahu a předmětný byt si skutečně pořídil, nebylo by lze považovat za spravedlivé, aby se na jeho koupi podílela též vedlejší účastnice.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru