Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2911/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní žaloba
správní rozhodnutí
Služební poměr
vojenská a civilní služba
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2911.10.1
Datum podání08.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 221/1999 Sb. ; o vojácích z povolání ; § 151

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2005 Sb., § 72

221/1999 Sb., § 157 odst.1, § 158, § 152, § 151


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2911/10 ze dne 30. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. L., právně zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kolín, Politických vězňů 98, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2010, č.j. 38 Ad 12/2010-7, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2010, č.j. 3 Ads 85/2010-22, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Současně stěžovatel navrhl zrušení § 151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, zřejmě v platném znění.

Velitel VÚ 7214 Čáslav rozhodnutím ze dne 7. července 2008, č.j. 63-21/2008-7214, zamítl návrh stěžovatele, na zvýhodněné vykázání jeho služebního poměru v Armádě České republiky. Odvolací orgán - velitel společných sil - rozhodnutím ze dne 21. srpna 2008, č.j. 28-37/2008-2802/OsŠ, zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Novým rozhodnutím Velitele VÚ 7214 ze dne 24. dubna 2009, č.j. 250-15/2009-7214, byl návrh stěžovatele znovu zamítnut. K odvolání velitel společných sil dne 9. června 2009, č.j. 9-75/2009-2802/OsŠ, znovu zrušil rozhodnutí prvního stupně a věc opět vrátil k novému projednání. Dalším rozhodnutím velitele VÚ 7214 ze dne 5. října 2009, č.j. 25-25/2009-7214, byla opět zamítnuta žádost stěžovatele. Následné odvolání Vojenský útvar 2802 Olomouc rozhodnutím ze dne 23. prosince 2009, č.j. 9-140/2009-2802/OsŠ, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti tomu brojil stěžovatel správní žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě shora citovaným usnesením, jímž správní žalobu odmítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobci (stěžovateli) vrátil soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč (výrok III.). Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl (výrok I.), a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta jeho správní žaloba jako podaná po zákonné lhůtě. Krajský soud přitom vycházel z ustanovení § 151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podle kterého činí lhůta na soudní přezkum správního rozhodnutí třicet dnů. V kasační stížnosti pak stěžovatel namítl, že v době řízení před správním orgánem již nebyl vojákem z povolání, a proto se na něj nemělo ustanovení zákona o vojácích z povolání vztahovat. Podle stěžovatele vytvořilo ustanovení § 151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, po novele účinné k 30. září 2009, neodůvodněně dvě skupiny občanů, na které se nyní vztahují různé procesní předpisy. U vojáků z povolání je krátká lhůta pochopitelná, stěžovatel však nenachází logické odůvodnění, proč by se tato podmínka měla vztahovat i na osoby mimo služební poměr. Navíc toto ustanovení, v současném znění, vytváří nepoměr mezi těmi, kdo jsou a kdo dříve byli vojáky z povolání. To představuje zásah do rovnosti zakotvený v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 1 Listiny.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Ad 12/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zrekapituloval průběh soudního správního řízení, kdy krajský soud vycházel ze zákonného ustanovení § 151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění, které, zcela v souladu s § 72 odst. 1 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), podle které ho činí lhůta k podání správní žaloby dva měsíce, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.

Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 30. září 2009 obsahoval ustanovení § 157 odst. 1, který umožňoval soudní přezkum správních rozhodnutí služebního orgánu ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Podle § 158 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 30. září 2009, se v řízení o věcech služebního poměru postupovalo shodně i tehdy, když služební poměr vojáka již zanikl. Novelou účinnou od 30. září 2009 byla tato dvě ustanovení přesunuta a nyní jsou uvedena v § 151 (lhůta k soudnímu přezkumu) a v § 152 (postup se týká i bývalých vojáků z povolání) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.

Krajský soud byl při svém rozhodování tedy veden zákonnou úpravou, která byla v zákoně upravena, a to již od jeho vzniku. Není tedy možné vycházet z přesvědčení stěžovatele o vzniku nové situace, která by vytvořila dvě skupiny občanů. Po celou dobu existence tohoto zákona, a tedy i před vznikem s.ř.s., byla doba pro soudní přezkum rozhodnutí o služebním poměru vojáků z povolání, a to i bývalých vojáků z povolání, stanovena na 30 dní. Přitom sám stěžovatel chápe a rozumí, proč je kratší lhůta ve věcech služebního poměru vhodná. Krajský soud tedy postupoval zcela v zákonem stanovených mezích a jeho rozhodnutím nebylo zasaženo žádné ze stěžovatelových práv. Rovněž Nejvyšší správní soud se vypořádal s argumentací stěžovatele, kterou následně zopakoval i v ústavní stížnosti, dostatečně. Správní soudy v řízení postupovaly zákonným způsobem a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Pokud se týká návrhu podle § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, je postup v řízení o návrhu přímo spjat s § 74 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může být spolu s ústavní stížností podán i návrh na zrušení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti. Za situace, kdy ústavní stížnost není shledána jako důvodná, sdílí osud návrhu dle § 74 zákona o Ústavním soudu osud ústavní stížnosti. Je-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, subsidiárně je odmítnut i návrh. Tato situace nastala i v právě projednávaném případě.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh podle § 64 odst. 1 až 4 zákona o Ústavním soudu, jestliže shledá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru