Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2905/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-západ
POLICIE
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříkpřípravné řízení
výzva
Předběžné opatření
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2905.17.1
Datum podání14.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí jiné

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 157a, § 157, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2905/17 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Frýdla, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. července 2017, č. j. 2 KZN 114/2017-50, Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 4. května 2017, č. j. 1 ZN 234/2017-29, a proti upozornění a výzvě Policie České republiky ze dne 28. dubna 2017, č. j. KRPS-71536-23/TČ-2017-011681-HB, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti shora uvedeným písemnostem a domáhá se jejich zrušení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Písemností Policie České republiky označenou "Trestní řízení - upozornění a výzva" byl stěžovatel vyzván, aby okamžitě, do prověření všech rozhodných skutečností v trestním řízení, zastavil veškeré činnosti na dotčených pozemcích "skládky Chýně - Chrášťany". Shora označeným vyrozuměním státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ informoval stěžovatele, že přezkoumal postup policejního orgánu, nezjistil v něm žádné závady, a je přesvědčen, že policie nepřekročila své zákonné kompetence, ale naopak dostála svým zákonným povinnostem. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze napadeným přípisem informoval stěžovatele o provedeném dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství; uvedl, že upozornění a výzvu policejního orgánu hodnotí jako úkon apelativní, mající přimět adresáta něco učinit - jde však o úkon nevynutitelný a informativní, a proto stěžovatel nebyl omezen v žádných právech. Přípis totiž pro stěžovatele neměl přímé důsledky ani jiný dopad, neměl oporu v konkrétních ustanoveních trestního řádu, čehož důsledkem je právě jeho právní nezávaznost a nevynutitelnost - proto není namístě přijímat opatření ke zrušení tohoto aktu.

Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval předcházející děj: V 80. letech místní JZD ČSSP Chýně rozhodlo o vytvoření skládky na pozemcích, na nichž hospodařilo. Dne 16. srpna 1988 vydal Stavební úřad v Hostivicích územní rozhodnutí o povolení terénních úprav a následné rekultivaci dotčených pozemků (SU 478/88). Poté, co byl v roce 1998 na právního nástupce JZD prohlášen konkurs, postoupil správce konkursní podstaty smlouvou ze dne 27. června 2003 na stěžovatele práva a povinnosti k rekultivaci skládky na jeho vlastní náklady; stavební úřad pak dne 4. října 2004 (SÚ-0236/3/03-Ga) nařídil stěžovateli provést nezbytná opatření biologické rekultivace bývalé skládky (následně stavební úřad dne 14. července 2006 prodloužil lhůtu k dokončení prací do 31. prosince 2007). Protože správní rozhodnutí nebylo řádně doručeno, Nejvyšší správní soud je zrušil rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 9 As 18/2010-122. Stavební úřad proto dne 31. ledna 2013 nově rozhodl a znovu stěžovateli uložil provést rekultivaci skládky s termínem dokončení 31. ledna 2016 - uvedené rozhodnutí s jistým doplněním potvrdil i Krajský úřad Středočeského kraje. Krajský soud v Praze však rozsudkem ze dne 31. července 2015, č. j. 47 A 26/2013-289, rozhodnutí stavebního i krajského úřadu zrušil (kasační stížnost stěžovatele i krajského úřadu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 10 As 184/2015-188, zamítl). Stavební úřad vydal dne 27. listopadu 2015 nové rozhodnutí, jímž stěžovateli stanovil lhůtu k provedení rekultivace do 31. ledna 2021, které zrušil krajský úřad dne 22. června 2016; od té doby je stavební úřad nečinný.

Podle stěžovatele je nadále platné územní rozhodnutí z roku 1988, které mu ve spojení se smlouvou ze dne 27. června 2003 ukládá povinnost konat - rekultivovat bývalou skládku; za tohoto stavu byla stěžovateli policejním orgánem adresována shora citovaná výzva, aby zanechal své činnosti. Stěžovatel se tak nachází v mimořádné situaci, kdy mu byla souběžně uložena povinnost konat (stavební úřad) i nekonat (policejní orgán). Stěžovatel brojí proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, podle něhož je namístě důvěra v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci (správního orgánu), presumpce správnosti rozhodnutí zakládá jeho dobrou víru a současně mu má poskytovat ochranu před jiným zásahem státu. Tuto ochranu mu ale upírá policejní orgán, který mu hrozí zahájením trestného stíhání, nebude-li stěžovatel souběžně respektovat i jeho výzvu. Stěžovatel odmítá tvrzení státního zástupce, že postup je v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR"), podle něhož je úkolem policie upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti. Výzvu policie považuje stěžovatel za neakceptovatelnou, protože policejní orgán své pravomoci překračuje.

Za absurdní pak stěžovatel považuje závěr krajského státního zastupitelství, podle kterého sice rozhodnutí policejního orgánu nemá zákonnou oporu - ale není třeba je rušit, protože do práv stěžovatele nezasahuje. Tím je totiž přehlíženo postavení stěžovatele, který musí rozhodnutí uposlechnout a nemůže sám posuzovat jeho správnost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 263/97 či Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 63/2011). Stěžovatel nesouhlasí ani s bagatelizací věci - v důsledku respektování upozornění policie dochází ke škodám; nákladná výsadba (2,2 mil. Kč) bez příslušné péče usychá (cca 30 %). Za nesprávný považuje stěžovatel i odkaz krajského státního zastupitelství na nález sp. zn. II. ÚS 3173/16, neboť není patrné, proč je na něj odkazováno, co z nálezu plyne, ani to, zda jde o nezávaznou informaci či apel na dodržování zákona. Orgány činné v trestním řízení tedy stěžovateli neposkytly efektivní ochranu jeho právům v souladu s čl. 13 Úmluvy (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Broniowski ca Polsko, č. 31443/96, Assaindze ca Gruzie, č. 71503/01 a Chassagnou ca Francie, č. 25088/94). Závěrem stěžovatel shrnuje: policejní orgán dospěl k závěru, že jakési jednání může být trestným činem, zatím však nebyl tuto skutečnost schopen reflektovat a zahájit trestní stíhání. Připustí-li proto Ústavní soud takové rozšíření pravomoci policejního orgánu, redukují se jakákoliv občanská práva na minimum, protože s podobným přístupem lze realizovat jakoukoliv cenzuru, omezit realizaci vlastnického práva, to vše jako důsledek eliminace čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud nezasahuje do činnosti orgánů činných v trestním řízení, vyjma případů, kdy by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (viz § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Ústavní soud tedy reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů vyvolávající negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožují. Ne každý postup orgánu činného v trestním řízení, který by i byl podle jednoduchého práva procesně vadný, však povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v projednávaném případě zabýval výhradně zkoumáním, zda výzvou policejního orgánu či sděleními státních zástupců mohl být stěžovatel ve svých právech zkrácen způsobem, který namítá.

Jak uvedl již stěžovatel a jak se podává z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2017, č. j. 10 As 184/2015-188 (www.nssoud.cz), všechna rozhodnutí, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost provést rekultivaci skládky, byla zrušena, neboť stavební úřad může takovou povinnost uložit pouze vlastníkovi pozemků - tím však stěžovatel není. Uvedenou povinnost nemůže založit ani soukromoprávní vztah, jímž byly na stěžovatele převedena práva povinnosti k rekultivaci, byť smlouvu schválil příslušný konkursní soud. V odstavci 13 rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí: "[p]řechod práv a povinností z územního rozhodnutí z roku 1988 na osobu zúčastněnou na řízení [stěžovatele] byl tedy ze zákona nemožný a ona se nikdy nemohla stát jejich nositelem". Stěžovatel si je zjevně vědom, a ne toliko z výzev orgánů činných v trestním řízení, že jeho postoj k věci není jednoznačně akceptován a týká se pozemků, k nimž nemá žádná práva; přesto nadále nesouhlasí s již pravomocně vyslovenými závěry a v rozporu s vlastní argumentací v ústavní stížnosti vykládá rozhodnutí orgánů veřejné moci ve svůj prospěch (tvrdí rozpor mezi povinností uloženou mu policejním orgánem a stavebním úřadem).

V případě výzev policejního orgánu je zjevné, že inspirací mohl být právě zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16, týkající se postupu Policie ČR při vyklízení neoprávněně užívané nemovitosti (squat Cibulka). Klíčovým pro posouzení postupu Policie ČR jako orgánu činného v trestním řízení byl: (1.) zásah na základě konkrétního podezření o spáchání trestného činu, kterému (2.) předcházela výzva k jednání (opuštění nemovitosti), včetně sdělení informace, že je dáno podezření, že vyzvaní se svým jednáním dopouštějí trestného činu. V projednávané věci vydal policejní orgán výzvu pro podezření na spáchání trestného činu poškození cizí věci, dovozuje-li stěžovatel nadále sám své oprávnění či povinnost rekultivovat skládku, aniž by k takovému postupu dali souhlas všichni vlastníci dotčených pozemků. Jinými slovy, stěžovatel provádí úpravy na cizím majetku, byť na své náklady, avšak bez souhlasu vlastníků a zjevně i proti jejich vůli.

V obecné definici, podle které "práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého" lze spatřovat důvod postupu státního zástupce i policejního orgánu jako způsob řešení konfliktu mezi články 2 a 11 Listiny, neboť to byl stěžovatel, kdo konal (rekultivoval), ač si byl vědom, že k pozemkům, na nichž tak činil, nemá žádná práva a ani mu ve vztahu k nim nevznikly žádné povinnosti. Vlastnické právo je přitom nutno respektovat a není je možné popřít s odkazem na "zušlechťování" cizího pozemku. Zásah na cizím pozemku v rámci svépomoci totiž připadá v úvahu jen v případech, kdy by vlastník nekonal, ať z jakéhokoliv důvodu, ačkoliv by jeho nekonání bylo příčinou vzniku škody na cizím životě, zdraví či majetku - taková situace však v projednávané věci nenastala.

Výzvu jako procesní nástroj upravuje zákon o Policii ČR - v převážné míře jde o aktuální reakci, kterou policista vyzývá osobu v konkrétní situaci a bezprostředně (§ 10 odst. 5 zákona o Policii ČR), obdobně jako výše pod bodem (2.). Zřídkakdy pak taková výzva má písemnou podobu a mimo "opravné prostředky", jichž stěžovatel mohl proti výzvě užít, uplyne mezi výzvou a případným následkem jejího nerespektování, tedy usnesením o zahájení trestního stíhání, doba přibližně 7 měsíců (jak Ústavní soud zjistil, koncem listopadu vydal policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku). Neuposlechnutí výzvy je pak možné jen v případě, kdy je v rozporu s jiným právním předpisem (§ 114 zákona o Policii ČR).

Stěžovatel se mohl účinkům výzvy bránit cestou kontroly postupu policejního orgánu státními zastupitelstvími, což učinil, a státní zastupitelství mu poskytla dostatečnou ochranu, přičemž nenašla důvod ke zrušení výzvy policejního orgánu. Je na místě poukázat na fakt, že činnost státního zastupitelství je ovládána zásadou objektivity, což znamená, že státní zastupitelství věnuje pozornost všem relevantním okolnostem, ať jsou pro jeho postup v řízení (zájem státu) výhodné či nevýhodné. Státní zastupitelství je totiž povinno respektovat a chránit základní (ústavně chráněná) práva, a proto není namístě považovat postup státního zastupitelství za nedostatečnou kontrolu policejního orgánu v trestním řízení.

Pokud jde o "bezzubost" výzvy, lze s krajským státním zastupitelstvím souhlasit v tom, že v případě výzvy šlo o úkon apelativní, mající přimět adresáta (stěžovatele), aby se zdržel jednání, které může být posouzeno jako trestný čin. Jeho nevymahatelnost však není založena tím, že se opírá "jen" o obecná ustanovení zákona. Obecná ustanovení jakékoliv právní normy vytvářejí rámec jejího dosahu s tím, že norma dále rozvede, popíše a vysvětlí nejvýznamnější či nejfrekventovanější projevy obecných ustanovení. Především procesní právní normy nejsou vytvořeny k tomu, aby poskytovaly návod na řešení jakékoliv situace, ale aby poskytly orgánu, který je bude provádět a interpretovat, dostatečný prostor. Hledá-li tedy orgán veřejné moci východisko pro svůj ojedinělý postup jen v rámci obecných ustanovení, například trestního řádu, není takový postup nesprávný či protizákonný; je totiž otázkou, zda a kdy bude zapotřebí obdobný postup realizovat, případně zopakovat, a proto je oprávněn aplikovat i obecné pravidlo. Nevymahatelnost pak plyne z faktu, že je jen na vůli adresáta, zda bude výzvu respektovat a orgán činný v trestním řízení nemá nástroj, jak jej k tomu donutit.

Stěžovatel dovozuje svoji povinnost k cizímu majetku ze soukromoprávního vztahu a správních rozhodnutí, která byla zrušena a jejichž vydání je předmětem šetření orgánu činných v trestním řízení. Za této situace policejní orgán upozornil stěžovatele, že i jeho jednání může být posouzeno jako trestný čin a varoval jej před nebezpečím trestního stíhání. Tím však stěžovatel nemohl být zasažen v základních právech a svobodách zaručených v Listině či Úmluvě.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru