Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2904/13 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2904.13.1
Datum podání23.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 127, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2904/13 ze dne 25. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Xenie Kuchtové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č. p. 81, Rybitví, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 30. května 2013 č. j. 18 Co 129/2013-271 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 189/2014-311, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. září 2013, doplněné podáním ze dne 19. června 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelka navrhla dne 17. října 2011 změnu výživného pro nezletilého syna, přičemž v průběhu řízení vzala svůj návrh dne 7. prosince 2012 zpět. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. prosince 2012 č. j. 13 P 528/96-207, 19 P a NC 507/2011, řízení zastavil (výrok I.), otci uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 6 900 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. podal odvolání otec. Namítal, že složil jako zálohu na náklady znaleckého posudku částku 2 000 Kč, matka tuto částku nesložila a navíc mu byla uložena povinnost platit dalších 6 900 Kč. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zjistil, že stát zaplatil znalci znalečné ve výši 8 900 Kč a proto na každého z rodičů připadá částka 4 450 Kč. Odvolací soud dále zkoumal majetkové poměry rodičů, zda na jejich straně nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) a vyžádal si od obou rodičů prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků na straně účastníků nezjistil. Poté odvolací soud v usnesení napadeném ústavní stížností změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit na nákladech řízení státu částku 4 450 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně a otci uložil nahradit na nákladech řízení státu 2 450 Kč také ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu současně dovoláním i ústavní stížností. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud vycházel ze zjištění jejího příjmu ze zaměstnání, aniž se zabýval skutečnými příjmy obou účastníků řízení v době rozhodnutí o úhradě za znalecký posudek. Stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně nařídil vypracování znaleckého posudku ke zjištění majetkových poměrů otce z důvodu, že v průběhu řízení mařil jednání o zvýšení výživného a bezdůvodně je protahoval. V průběhu řízení nezletilý syn přijal nabídku otce a šel bydlet k němu. Proto stěžovatelka vzala návrh na změnu výživného na syna zpět. Stěžovatelka dále uvedla, že je v insolvenčním řízení a podobu trvání tohoto řízení nesmí ze svého zbývajícího příjmu hradit své další pohledávky, které nejsou zahrnuty do insolvenčního řízení, tj. náklady na znalecký posudek, jehož vypracování nenavrhovala a nebyl zadán ani jejím zaviněním. Odvolací soud se podle názoru stěžovatelky touto námitkou nezabýval a postupoval vůči ní bezdůvodně k její tíži a ve prospěch otce.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části napadající výrok o uložené povinnosti k náhradě nákladů státu ve výši 4 450 Kč a rozhodnutí dovolacího z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že v posuzovaném případě považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se uloženou povinností k náhradě nákladů řízení státu podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. řádně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

K námitce stěžovatelky, že odvolací soud se nezabýval skutečností, že je v insolvenčním řízení, lze uvést, že odvolací soud tuto skutečnost konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 3 s tím, že stěžovatelka poukázala na to, že je řešeno oddlužení její osoby, když insolvence byla schválena. Odvolací soud poté dovodil, že na straně stěžovatelky ani na straně otce nejsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků a rozhodl, že každý z účastníků je povinen státu nahradit polovinu nákladů řízení za zaplacené znalečné.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

V posuzovaném případě Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovatelka měla dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. června 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru