Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2903/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2903.20.1
Datum podání12.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 923


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2903/20 ze dne 18. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 2020 č. j. 11 Co 12/2020-154, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé N. G. a 2. J. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2019 č. j. 0 P 143/2019-94 zvýšil výživné hrazené vedlejším účastníkem (dále též "otec") pro 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá") na částku 4 000 Kč s účinností od 1. 9. 2019 (výroky I a III), vyčíslil dluh na zvýšeném výživném za měsíc září 2019 částkou 500 Kč a otci uložil povinnost zaplatit jej do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

3. K odvolání matky, v němž navrhovala, aby Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné pro nezletilou bude od 1. 9. 2019 zvýšeno na částku 5 700 Kč, krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud konstatoval, že poslední úprava výživného byla provedena rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 2016 č. j. 14 P 2/2016-40, kterým byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě se otec zavázal hradit výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně. Od tohoto rozhodnutí u nezletilé nepochybně nastala změna poměrů, neboť v době posledního rozhodování byla žákyní 6. třídy základní školy a od 1. 9. 2019 nastoupila na střední školu. Lze proto dovodit, že přirozenou cestou došlo k zvýšení potřeb nezletilé. Poměry matky se zlepšily, neboť oproti poslední úpravě nyní dosahuje příjmu cca o 10 000 Kč vyššího. Je nutno rovněž přihlédnout k dalším majetkovým poměrům matky, která prodala byt v Ch., z něhož získala částku 1 000 000 Kč, a byť si z této částky za 800 000 Kč pořídila byt v S., zbylo jí ještě cca 200 000 Kč, což nepochybně zvyšuje její životní úroveň. Vzdala-li se matka příjmu z pronájmu bytu v S., který nyní užívá její starší dcera, nemůže tato skutečnost jít k tíži otce nezletilé. Poměry matky jsou tedy ve srovnání s poměry otce lepší, neboť otcův příjem se zvýšil pouze o částku v rozmezí 5 000 až 6 000 Kč měsíčně. Rovněž matka by se měla podílet na výživném pro nezletilou, a při úvaze, že příspěvek matky by měl činit rovněž 4 000 Kč, bude mít nezletilá spolu s výživným od otce ve výši 4 000 Kč dostatečně vysokou částku k zajištění veškerých potřeb, tedy včetně potřeb zvýšených v souvislosti se studiem střední školy. Povinnost hradit školné však nelze bez dalšího přenášet na otce, který nejenže nevyslovil souhlas se studiem dcery na soukromé škole, ale zejména je třeba zdůraznit, že s ohledem na shora uvedené porovnání poměrů všech účastníků má matka dostatek finančních prostředků, aby školné na soukromé škole mohla za nezletilou hradit. Navíc krajský soud přihlédl ke skutečnosti, že k odstěhování matky s nezletilou do vzdáleného bydliště došlo bez souhlasu otce, tento souhlas nebyl ani dodatečně matkou opatřen a jednání matky je nutno hodnotit jako svévolnou změnu bydliště nezletilé, která má nepochybně vliv rovněž na četnost kontaktů otce s nezletilou a kvalitu jejich vzájemného vztahu. Zvýšení výživného o částku 500 Kč měsíčně je tak vyjádřením shora popsaných změn v poměrech účastníků.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak zdůrazňuje, že studium na soukromé střední škole bylo přáním nezletilé. Absolvování této střední školy výrazně zvyšuje naději nezletilé na nalezení dobře placeného profesního uplatnění v grafické tvorbě. Je v zájmu nejen nezletilé, ale i rodičů, aby dcera absolvovala studium, jež nabízí vysokou perspektivu nalezení kvalitního a dobře placeného profesního uplatnění. Závěr krajského soudu, že otec není povinen přispívat podle svých možností na středoškolské nebo vysokoškolské studium dítěte, nesouhlasí-li s daným typem studia, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacích soudů i se sjednocující rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle níž je třeba upřednostnit zájem dítěte na nalezení perspektivního zaměstnání před subjektivním zájmem rodiče na placení co nejnižšího výživného. Stěžovatelka má též za to, že podle doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti by mělo v posuzované věci činit výživné cca 5 500 Kč, a je přesvědčena, že tím, že krajský soud stanovil výši výživného pro nezletilé dítě ve věku 16 let, studující střední školu, v částce pouze 4 000 Kč, ačkoliv příjmy otce dosahují částky cca 29 000 Kč, a otec má vyživovací povinnost pouze k nezletilé, došlo k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu, neboť obecné soudy stanovily výši výživného hluboko pod doporučující limity pro stanovení výživného.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o výživném a jeho výši. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

9. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci má za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky jím zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, a napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně a přehledně odůvodněno. Ústavní soud tedy uzavírá, že krajský soud v posuzované věci postupoval a dospěl (z ústavního hlediska) k udržitelným právním závěrům.

10. Závěrem lze ke skutkovým námitkám stěžovatelky uvést, že se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá zejména opětovného posouzení provedených důkazů s tím, že nabízí vlastní hodnocení, které je od závěrů obecných soudů odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal.

11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru