Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2902/19 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
soudce
plat
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2902.19.1
Datum podání03.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

236/1995 Sb.

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2902/19 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et. Mgr. Miroslava Pečeného, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Údolní 1724/59, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 21 Cdo 890/2019-273 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 21 Cdo 3143/2018-243, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též podle čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici dvěma žalobami domáhal zaplacení namítaných částek s příslušenstvím představujících nesprávně vyplacený plat a náhradu platu soudce spolu s víceúčelovými paušálními náhradami za období let 2011 až 2014 ve výši odvozené ze základny, která by byla určena jako trojnásobek průměrné nominální hrubé měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře na přepočtené počty.

3. O první žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2017 č. j. 26 C 33/2014-119, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. 8. 2017 č. j. 26 C 33/2014-145, tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částky 39 312 Kč a 2 971 Kč (výrok I), zamítl žalobu stěžovatele ohledně částky 156 903 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a doplňujícím rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice znalečné ve výši 1 900 Kč.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2018 č. j. 62 Co 398, 399/2017-193 rozsudek obvodního soudu ve znění doplňujícího rozsudku změnil ve výroku II jen tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli ve výroku vymezené úroky z prodlení, jinak se ve výroku II potvrzuje (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 174 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a že stěžovatel je povinen zaplatit státu náklady ve výši 1 291 Kč (výrok III).

5. K dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2019 č. j. 21 Cdo 3143/2018-243 tak, že dovolání se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017 (který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1831/18 odmítl - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K založení přípustnosti dovolání nejsou způsobilé ani námitky, kterými stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný - uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná rozhodná právní otázka ve smyslu § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky stěžovatele.

6. O druhé žalobě rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2017 č. j. 16 C 44/2016-155 tak, že částečně vyhověl žalobě stěžovatele a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku celkem 174 854 Kč s úrokem z prodlení specifikované ve výroku rozsudku (výrok I), dále žalobu zamítl v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky celkem 375 179 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

7. O odvolání stěžovatele proti výrokům II a III tohoto rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 62 Co 16/2018-227 tak, že rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

8. K dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2019 č. j. 21 Cdo 890/2019-273 tak, že dovolání se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odůvodnil svůj závěr obdobně jako v usnesení ze dne 18. 6. 2019 č. j. 21 Cdo 3143/2018-243.

II.

Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel uvádí, že ve svých dovoláních, která vedla k vydání napadených usnesení, předestřel konkurující úvahy k právním závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v nálezech ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61) a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.), jakož i v usnesení ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2673/18. Podle přesvědčení stěžovatele jsou jeho konkurující úvahy důvodem pro odchýlení se od právních závěrů, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezech a usnesení citovaných shora. K těmto konkurujícím úvahám se obvodní soud ani městský soud v potřebném rozsahu nevyjádřily. Nejvyšší soud pak toliko odkázal na předchozí rozhodovací praxi. Stěžovatel je přesvědčen, že nevyjádří-li se ke konkurujícím úvahám obecný soud v potřebném rozsahu (tj. aspoň co do podstatných důvodů), dopouští se tím porušení práva na soudní ochranu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel též dovozuje z postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání i přes procesní vady, které měly vliv na správnost rozhodnutí, porušení svého práva na soudní ochranu. Stěžovatel jednoznačně jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci - jak hmotněprávní, tak procesněprávní, nicméně Nejvyšší soud se jeho argumenty nezabýval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

12. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

13. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

15. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996

sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

16. Ústavní soud shledává, že napadená usnesení Nejvyššího soudu (blíže k tomu sub 5 a 8), a z nich vyplývající stěžejní závěr, že dovolání nejsou přípustná, jelikož rozhodnutí obecných soudů jsou souladná s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou Nejvyšší soud korektně odkazuje, je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický. Na výkladu Nejvyššího soudu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Rozhodnutí obecných soudů vycházejí mj. z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61). Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], přičemž ani nevidí žádný důvod se v nynější věci od právního názoru uvedeného v citovaném plenárním nálezu odchýlit. Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodnutími obecných soudů v nynější věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru