Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2901/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2901.14.1
Datum podání01.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

131/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 228 odst.1, § 239, § 241a, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2901/14 ze dne 15. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Marie Kollertové, zastoupené JUDr. Alenou Keřkovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 č. j. 26 Cdo 978/2014-131, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 72 Co 169/2013-98 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 9. 2012 č. j. 23 C 69/2011-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ve výroku o zamítnutí žaloby stěžovatelky na obnovu řízení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že se stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení městského soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání, bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Přestože se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, své námitky směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že z jejího dovolání je zcela zřejmé, že důvodem dovolání je, že právní otázka - nepovolení obnovy řízení z důvodu nepředložení usnesení Rady městské části k podání žaloby na vyklizení, a tedy nesplnění podmínky řízení - má být posouzena jinak.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejní námitce stěžovatelky týkající se formalistického odůvodnění usnesení dovolacího soudu.

Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem je tedy přezkoumávat, zda napadená rozhodnutí soudů jsou v souladu se zárukami ústavnosti zakotvenými v normách ústavního pořádku. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení zákonných norem, tedy pouze z hlediska zákonnosti. Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení svého práva podle čl. 36 Listiny, ve skutečnosti požaduje změnu rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další soudní instance v systému soudnictví.

S námitkou stěžovatelky o "naprosto formalistickém" usnesení Nejvyššího soudu nelze souhlasit. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu stručně, ale dostatečně srozumitelně objasnil, že v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť dovolání stěžovatelky neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že pokud je dovolání přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., jako je tomu v dané věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné s tím, že k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování odvolacího soudu dosud řešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka výslovně spatřovala přípustnost dovolání v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zřejmě ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., avšak ani z obsahu dovolání nelze dovodit vymezení přípustnosti dovolání způsobem, který by bylo možné podřadit pod předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

V souvislosti s dovoláním stěžovatelky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních upravujících přípustnost dovolání (§ 237 až 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) a tedy i v ustanovení § 241a o. s. ř., které konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Jinak řečeno, změna právní úpravy upravila podmínky přípustnosti dovolání jinak, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Jestliže dovolání stěžovatelky podmínky nové právní úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku (byť zčásti) nerespektovalo (viz § 241a o. s. ř.), nemohl se dovolací soud těmito námitkami stěžovatelky zabývat.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru