Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 290/99Nález ÚS ze dne 13.04.2000Formální posouzení žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/18 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.290.99
Datum vyhlášení18.04.2000
Datum podání15.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 50 odst.6

588/1992 Sb., § 19

99/1963 Sb., § 249 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 290/99 ze dne 13. 4. 2000

N 59/18 SbNU 49

Formální posouzení žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

G., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, čj. 22 Ca

192/98-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka

řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.1999 čj. 22 Ca

192/98-34, se zrušuje.

Odůvodnění:

Svým návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví

uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba proti

rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 2. 1998,

čj. FŘ 320/130/1998, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele

proti rozhodnutí - platebnímu výměru, čj. 120211/97/362913/0452,

Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 1997.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že

stěžovatel v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen

DPH) za duben 1997 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 17,

872.598,- Kč. Finanční úřad jej podle § 43 zák č. 337/1992 Sb.

vyzval k doložení údajů prokazujících pravdivost jeho tvrzení. Po

provedeném vytýkacím řízení, v němž bylo prováděno šetření

k předloženým důkazům, byl vydán platební výměr, ve kterém byla

daň za měsíc duben 1997 vyměřena odchylně od daně přiznané.

Nadměrný odpočet uznaný správcem tak činil 295.860,- Kč.

O odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnuto

výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství. Finanční

ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že nárok na

odpočet daně je stanoven v § 19 zák. č. 588/1992 Sb. Podmínkou

jeho přiznání je, že plátce daně pořízené nebo přijaté zboží nebo

služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění na

základě zaúčtovaného daňového dokladu se všemi zákonem

předepsanými náležitostmi, který byl vystaven plátcem daně.

Stěžovatel však neprokázal, že zdanitelné plnění bylo skutečně

realizováno. Z provedeného šetření ve vyměřovacím řízení

vyplynulo, že odvolatel neprokázal, opodstatněnost jím uplatněných

odpočtů z faktur, jelikož údajně realizované obchodní transakce

byly simulovanými právními úkony za účelem neoprávněného uplatnění

nároku na odpočet DPH podle ustanovení § 19 odst. 2 zák. č.

588/1992 Sb.

Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel

žalobu ve smyslu ust. § 247 a násl. o.s.ř. Krajský soud žalobu

zamítl s odůvodněním, že při rozhodování vycházel z dispoziční

zásady dle § 249 odst. 2 o.s.ř., byl tedy vázán rozsahem tvrzených

nezákonností obsažených v žalobě. Podle tvrzení žalovaného měla

nezákonnost spočívat v porušení ust. § 50 odst. 6 zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když nebylo vyhověno

jeho odvolání, čímž by žalovaný zkrácen podle ust. § 19 odst. 1

zákona č. 588/1992 Sb. ve svém nároku na nadměrný odpočet daně

z přidané hodnoty, a tedy došlo k faktickému vyvlastnění žalobce

v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento žalobní

důvod neshledal krajský soud důvodným, protože z ust. § 50 odst.

6 zákona č. 337/1992 Sb. nevyplývá pro žalobce právní nárok, aby

jeho odvolání bylo vyhověno. Citované ustanovení pouze upravuje

způsob, jakým odvolací orgán o odvolání rozhodne. Finanční

ředitelství proto postupovalo v souladu s citovaným ustanovením,

když po přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně odvolání

zamítlo. V důsledku zákonného procesního postupu žalovaného

nemohlo dojít k porušení ust. § 19 odst.1 zákona č. 588/1992 Sb.,

ani k vyvlastnění odpůrce.

Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil

textaci žaloby tak, že stěžovatel namítá porušení ust. § 50 odst.

6 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, tedy porušení

procesního postupu a nikoliv porušení ust. § 19 odst. 1 zákona č.

588/1992 Sb., v platném znění, čímž porušil čl. 36 odst. 1 a odst.

2 a nepřímo čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel

dále poukázal na nález Ústavního soudu v obdobné věci ze dne 1.

10. 1997, sp. zn. II. ÚS 94/96, kterým soud rozhodl, že rozhodnutí

v přezkumném řízení podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. není

rozhodnutím procesní povahy a má hmotněprávní účinky, tudíž

nespadá do ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.

Krajský soud prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele

ohledně porušení jeho základních práv a svobod, chráněných

Listinou základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné .

Nepředpokládá, že Ústavní soud bude jako soud čtvrté instance

věcně přezkoumávat rozhodovací činnost krajského soudu, neboť

z pouhého výčtu údajně porušených článků není zřejmé, v čem tato

porušení stěžovatel spatřuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na

nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, protože v dané věci

krajský soud přezkoumával meritorně napadené správní rozhodnutí,

ve věci nařídil jednání a rozhodl napadeným rozsudkem.

Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka dle

§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo a k ústavní stížnosti

se nevyjádřilo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzení

v ní obsaženého, tj. zda žalobní návrh, kterým se stěžovatel

domáhal přezkoumaní rozhodnuti finančního ředitelství, splňoval

podmínky pro jeho projednání soudem z důvodu namítaných

stěžovatelem, zda tedy splňoval náležitosti stanovené ustanovení

§ 249 odst. 2 o.s.ř., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Dle ust. § 249 odst 2 o.s.ř. žaloba musí kromě obecných

náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které

napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá,

uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí

správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Správní soudnictví je

tedy ovládáno dispoziční zásadou , kdy přezkumná činnost soudu je

omezena na uplatněné žalobní důvody. Žalobce je přitom povinen

tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného

rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění

zákona přitom nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být

podloženo odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu. Dle

ustálené judikatury obecných soudů (viz např. Správní právo č.

19) musí být z žaloby patrné, a to i při nejmírnějších

požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud

naříkané rozhodnutí zkoumat. Nestačí vytýká-li, žaloba obecně, že

zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by

poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení

dovozováno.

Z obsahu připojeného spisu a v něm založeného žalobního

návrhu stěžovatele ze dne 30. 4. 1998 však Ústavní soud zjistil,

že stěžovatel v návrhu podrobně rozvedl, v čem dle jeho názoru

spatřuje rozpor mezi závěry finančního ředitelství a právními

předpisy.

Namítal zejména, že v rozporu se zjištěním finančních orgánů

prokázal původ zboží, jeho faktickou existenci, tedy to, že nejde

fiktivní smlouvy a fiktivní plnění, přičemž finanční orgány

odmítly provézt fyzickou kontrolu zboží i dodatečnou hloubkovou

kontrolu, upozorňoval, že firma H., s r.o., vyvíjela činnost již

od roku 1992, a proto její obchodní majetek prodaný v souvislosti

s prodejem podniku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku byl

odlišný od obchodního majetku, který jí byl prodán firmou E.,

zdůvodňoval nízkou výši kupní ceny podniku, která měla podpořit

závěr o simulovaném úkonu váznoucími závazky a bankovními úvěry.

Dále namítal důkazy svědčící o nesprávném závěru o nekontaktnosti

firem H., s.r.o, a T., spol. s r.o., a upozornil, že nenese právní

ani faktickou odpovědnost za nesplnění daňových povinností jeho

smluvních partnerů. V žalobě výslovně ( čl. 4 spisu) uvádí, že

finanční orgán tím, že neuznal plnění ze smluv mezi G., a.s.,

a T., spol.s r.o., resp. H., s.r.o., porušil zákon o správě daní

a poplatků v ust. § 46 a násl., neboť nerozhodl o nadměrném

odpočtu DPH podle výsledků vyměřovacího řízení. V závěru žaloby

pak stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství porušilo ustanovení

§ 50 odst. 6 písm. g) zákona č.337/1992 Sb., v platném znění, tím,

že nevyhovělo odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního úřadu,

čímž zkrátilo podle § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., v platném

znění, nárok na nadměrný odpočet DPH, a tudíž došlo ve skutečnosti

k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny

základních práv a svobod.

Ústavní soud považuje posledně citovanou formulaci sice za

poněkud neobratnou, jež by mohla při vytržení z kontextu navozovat

dojem, že stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí pouze

v nesprávné aplikaci procesního ustanovení zákona, nicméně

z obsahu žalobního návrhu je zcela zjevné, že stěžovatel namítá

porušení hmotněprávního ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992

Sb. s tím, že podle něj o nadměrném odpočtu DPH bylo rozhodnuto

v rozporu s výsledky vyměřovacího řízení. Konečně tato skutečnost

je zřejmá i z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 12. 4.

1999 (č. l. 32 spisu).

Ústavní soud musí po posouzení uvedených skutečností

konstatovat, že stěžovatel v souladu s požadavky zákona uváděl

důvody, z nichž dovozoval nezákonnost správního rozhodnutí, uvedl

v čem spatřuje porušení práva a vymezil v jakém rozsahu rozhodnutí

napadá. Z uplatněné žaloby nelze dovodit, tak jak to učinil

krajský soud, že by stěžovatel shledal nezákonnost rozhodnutí

finančního ředitelství pouze v porušení procesního ustanovení §

50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Výše uvedené neobratná textace

části žaloby, na kterou se krajský soud v řízení výlučně zaměřil,

by mohla maximálně zapříčinit pochybnosti ohledně specifikace

některého z důvodů, ve kterých je spatřována nezákonnost

rozhodnutí. V tomto případě byl soud povinen vyzvat stěžovatele

k odstranění vad podání (viz i nález Ústavního soudu, sp. zn.

IV.ÚS 210/96).

Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS

325/99, jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve

správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou

a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení

čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno

jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než

stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup

občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo

každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného

a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2

Listiny základních práv a svobod. Podmínky stanovené zákonem pro

uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud

obracel kvalifikovaně, a aby byla respektována zásada efektivity

soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního

práva- práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě

a bez zbytečných průtahů ( čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv

a svobod).

V daném případě se však krajský soud výše uvedenými zásadami

neřídil, a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve

vyjádření k ústavní stížnosti se skutečným přezkoumáním správního

rozhodnutí nezabýval. Tím, že nevycházel při svém rozhodování

z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě

splňovala náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2

o.s.ř., ale omezil se na zcela formální posouzení jednoho

žalobcova tvrzení, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.

Posuzováním samotné věcné stránky žaloby, tj. tím, zda

finanční orgány napadeným rozhodnutím porušily ust. § 19 odst. 1

zák. č. 588/1992 Sb., a zda rozhodly o nadměrném odpočtu daně

v souladu s výsledky vyměřovacího řízení, za dodržení příslušných

ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., se Ústavní soud zabývat nemohl,

neboť o této věci, jak shora patrno, nebylo dosud příslušným

orgánem - krajským soudem - s konečnou platností rozhodnuto.

Ústavní soud tak pouze konstatuje, že stěžovateli bylo postupem

soudu odepřeno právo na soudní ochranu, tvrdí-li, že byl

rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech dle čl.

36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Za této situace nezbylo než napadené rozhodnutí krajského

soudu dle ust. § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. dubna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru