IV.ÚS 290/99 ze dne 13. 4. 2000
N 59/18 SbNU 49
Formální posouzení žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti
G., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, čj. 22 Ca
192/98-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka
řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.1999 čj. 22 Ca
192/98-34, se zrušuje.
Odůvodnění:
Svým návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 2. 1998,
čj. FŘ 320/130/1998, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí - platebnímu výměru, čj. 120211/97/362913/0452,
Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 1997.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen
DPH) za duben 1997 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 17,
872.598,- Kč. Finanční úřad jej podle § 43 zák č. 337/1992 Sb.
vyzval k doložení údajů prokazujících pravdivost jeho tvrzení. Po
provedeném vytýkacím řízení, v němž bylo prováděno šetření
k předloženým důkazům, byl vydán platební výměr, ve kterém byla
daň za měsíc duben 1997 vyměřena odchylně od daně přiznané.
Nadměrný odpočet uznaný správcem tak činil 295.860,- Kč.
O odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnuto
výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství. Finanční
ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že nárok na
odpočet daně je stanoven v § 19 zák. č. 588/1992 Sb. Podmínkou
jeho přiznání je, že plátce daně pořízené nebo přijaté zboží nebo
služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění na
základě zaúčtovaného daňového dokladu se všemi zákonem
předepsanými náležitostmi, který byl vystaven plátcem daně.
Stěžovatel však neprokázal, že zdanitelné plnění bylo skutečně
realizováno. Z provedeného šetření ve vyměřovacím řízení
vyplynulo, že odvolatel neprokázal, opodstatněnost jím uplatněných
odpočtů z faktur, jelikož údajně realizované obchodní transakce
byly simulovanými právními úkony za účelem neoprávněného uplatnění
nároku na odpočet DPH podle ustanovení § 19 odst. 2 zák. č.
588/1992 Sb.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel
žalobu ve smyslu ust. § 247 a násl. o.s.ř. Krajský soud žalobu
zamítl s odůvodněním, že při rozhodování vycházel z dispoziční
zásady dle § 249 odst. 2 o.s.ř., byl tedy vázán rozsahem tvrzených
nezákonností obsažených v žalobě. Podle tvrzení žalovaného měla
nezákonnost spočívat v porušení ust. § 50 odst. 6 zákona č.
337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když nebylo vyhověno
jeho odvolání, čímž by žalovaný zkrácen podle ust. § 19 odst. 1
zákona č. 588/1992 Sb. ve svém nároku na nadměrný odpočet daně
z přidané hodnoty, a tedy došlo k faktickému vyvlastnění žalobce
v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento žalobní
důvod neshledal krajský soud důvodným, protože z ust. § 50 odst.
6 zákona č. 337/1992 Sb. nevyplývá pro žalobce právní nárok, aby
jeho odvolání bylo vyhověno. Citované ustanovení pouze upravuje
způsob, jakým odvolací orgán o odvolání rozhodne. Finanční
ředitelství proto postupovalo v souladu s citovaným ustanovením,
když po přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně odvolání
zamítlo. V důsledku zákonného procesního postupu žalovaného
nemohlo dojít k porušení ust. § 19 odst.1 zákona č. 588/1992 Sb.,
ani k vyvlastnění odpůrce.
Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil
textaci žaloby tak, že stěžovatel namítá porušení ust. § 50 odst.
6 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, tedy porušení
procesního postupu a nikoliv porušení ust. § 19 odst. 1 zákona č.
588/1992 Sb., v platném znění, čímž porušil čl. 36 odst. 1 a odst.
2 a nepřímo čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel
dále poukázal na nález Ústavního soudu v obdobné věci ze dne 1.
10. 1997, sp. zn. II. ÚS 94/96, kterým soud rozhodl, že rozhodnutí
v přezkumném řízení podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. není
rozhodnutím procesní povahy a má hmotněprávní účinky, tudíž
nespadá do ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
Krajský soud prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele
ohledně porušení jeho základních práv a svobod, chráněných
Listinou základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné .
Nepředpokládá, že Ústavní soud bude jako soud čtvrté instance
věcně přezkoumávat rozhodovací činnost krajského soudu, neboť
z pouhého výčtu údajně porušených článků není zřejmé, v čem tato
porušení stěžovatel spatřuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na
nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, protože v dané věci
krajský soud přezkoumával meritorně napadené správní rozhodnutí,
ve věci nařídil jednání a rozhodl napadeným rozsudkem.
Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka dle
§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo a k ústavní stížnosti
se nevyjádřilo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzení
v ní obsaženého, tj. zda žalobní návrh, kterým se stěžovatel
domáhal přezkoumaní rozhodnuti finančního ředitelství, splňoval
podmínky pro jeho projednání soudem z důvodu namítaných
stěžovatelem, zda tedy splňoval náležitosti stanovené ustanovení
§ 249 odst. 2 o.s.ř., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Dle ust. § 249 odst 2 o.s.ř. žaloba musí kromě obecných
náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které
napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá,
uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Správní soudnictví je
tedy ovládáno dispoziční zásadou , kdy přezkumná činnost soudu je
omezena na uplatněné žalobní důvody. Žalobce je přitom povinen
tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného
rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění
zákona přitom nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být
podloženo odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu. Dle
ustálené judikatury obecných soudů (viz např. Správní právo č.
19) musí být z žaloby patrné, a to i při nejmírnějších
požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud
naříkané rozhodnutí zkoumat. Nestačí vytýká-li, žaloba obecně, že
zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by
poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení
dovozováno.
Z obsahu připojeného spisu a v něm založeného žalobního
návrhu stěžovatele ze dne 30. 4. 1998 však Ústavní soud zjistil,
že stěžovatel v návrhu podrobně rozvedl, v čem dle jeho názoru
spatřuje rozpor mezi závěry finančního ředitelství a právními
předpisy.
Namítal zejména, že v rozporu se zjištěním finančních orgánů
prokázal původ zboží, jeho faktickou existenci, tedy to, že nejde
fiktivní smlouvy a fiktivní plnění, přičemž finanční orgány
odmítly provézt fyzickou kontrolu zboží i dodatečnou hloubkovou
kontrolu, upozorňoval, že firma H., s r.o., vyvíjela činnost již
od roku 1992, a proto její obchodní majetek prodaný v souvislosti
s prodejem podniku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku byl
odlišný od obchodního majetku, který jí byl prodán firmou E.,
zdůvodňoval nízkou výši kupní ceny podniku, která měla podpořit
závěr o simulovaném úkonu váznoucími závazky a bankovními úvěry.
Dále namítal důkazy svědčící o nesprávném závěru o nekontaktnosti
firem H., s.r.o, a T., spol. s r.o., a upozornil, že nenese právní
ani faktickou odpovědnost za nesplnění daňových povinností jeho
smluvních partnerů. V žalobě výslovně ( čl. 4 spisu) uvádí, že
finanční orgán tím, že neuznal plnění ze smluv mezi G., a.s.,
a T., spol.s r.o., resp. H., s.r.o., porušil zákon o správě daní
a poplatků v ust. § 46 a násl., neboť nerozhodl o nadměrném
odpočtu DPH podle výsledků vyměřovacího řízení. V závěru žaloby
pak stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství porušilo ustanovení
§ 50 odst. 6 písm. g) zákona č.337/1992 Sb., v platném znění, tím,
že nevyhovělo odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního úřadu,
čímž zkrátilo podle § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., v platném
znění, nárok na nadměrný odpočet DPH, a tudíž došlo ve skutečnosti
k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod.
Ústavní soud považuje posledně citovanou formulaci sice za
poněkud neobratnou, jež by mohla při vytržení z kontextu navozovat
dojem, že stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí pouze
v nesprávné aplikaci procesního ustanovení zákona, nicméně
z obsahu žalobního návrhu je zcela zjevné, že stěžovatel namítá
porušení hmotněprávního ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992
Sb. s tím, že podle něj o nadměrném odpočtu DPH bylo rozhodnuto
v rozporu s výsledky vyměřovacího řízení. Konečně tato skutečnost
je zřejmá i z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 12. 4.
1999 (č. l. 32 spisu).
Ústavní soud musí po posouzení uvedených skutečností
konstatovat, že stěžovatel v souladu s požadavky zákona uváděl
důvody, z nichž dovozoval nezákonnost správního rozhodnutí, uvedl
v čem spatřuje porušení práva a vymezil v jakém rozsahu rozhodnutí
napadá. Z uplatněné žaloby nelze dovodit, tak jak to učinil
krajský soud, že by stěžovatel shledal nezákonnost rozhodnutí
finančního ředitelství pouze v porušení procesního ustanovení §
50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Výše uvedené neobratná textace
části žaloby, na kterou se krajský soud v řízení výlučně zaměřil,
by mohla maximálně zapříčinit pochybnosti ohledně specifikace
některého z důvodů, ve kterých je spatřována nezákonnost
rozhodnutí. V tomto případě byl soud povinen vyzvat stěžovatele
k odstranění vad podání (viz i nález Ústavního soudu, sp. zn.
IV.ÚS 210/96).
Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS
325/99, jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve
správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou
a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno
jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než
stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup
občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo
každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného
a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Podmínky stanovené zákonem pro
uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud
obracel kvalifikovaně, a aby byla respektována zásada efektivity
soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního
práva- práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě
a bez zbytečných průtahů ( čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv
a svobod).
V daném případě se však krajský soud výše uvedenými zásadami
neřídil, a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve
vyjádření k ústavní stížnosti se skutečným přezkoumáním správního
rozhodnutí nezabýval. Tím, že nevycházel při svém rozhodování
z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě
splňovala náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2
o.s.ř., ale omezil se na zcela formální posouzení jednoho
žalobcova tvrzení, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.
Posuzováním samotné věcné stránky žaloby, tj. tím, zda
finanční orgány napadeným rozhodnutím porušily ust. § 19 odst. 1
zák. č. 588/1992 Sb., a zda rozhodly o nadměrném odpočtu daně
v souladu s výsledky vyměřovacího řízení, za dodržení příslušných
ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., se Ústavní soud zabývat nemohl,
neboť o této věci, jak shora patrno, nebylo dosud příslušným
orgánem - krajským soudem - s konečnou platností rozhodnuto.
Ústavní soud tak pouze konstatuje, že stěžovateli bylo postupem
soudu odepřeno právo na soudní ochranu, tvrdí-li, že byl
rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech dle čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Za této situace nezbylo než napadené rozhodnutí krajského
soudu dle ust. § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. dubna 2000