Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 29/06Usnesení ÚS ze dne 23.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.29.06
Datum podání25.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.C, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 29/06 ze dne 23. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) NOVICE IMMOBILIEN, družstva, se sídlem v Napajedlích, Svatoplukova 63 a 2) NOVICE PROPERTY, družstva, se sídlem v Napajedlích, Svatoplukova 63, obou zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, čj. 21 Cdo 69/2005-131, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2004, čj. 13 Co 143/2003-87, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 1. 2003, čj. 20 C 211/2002-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2006 se NOVICE IMMOBILIEN, družstvo, se sídlem v Napajedlích a NOVICE PROPERTY, družstvo, se sídlem v Napajedlích (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaná rozhodnutí obecných soudů, tj. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004 (správně ze dne 17. 9. 2004) a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 1. 2003.

Stěžovatelé se žalobou podanou dne 17. 9. 2002 u Okresního soudu ve Zlíně proti žalované Agrobance Praha, a.s. v likvidaci, domáhali určení, že zástavní právo ke specifikovaným nemovitostem v obci Zlín, které spoluvlastní, neexistuje. Tvrdili, že zástavní smlouva je neplatná pro nepřesné označení nemovitostí a katastrálního území a že jejich vlastnické právo případným prodejem nemovitostí může být ohroženo.

Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2003 žalobu zamítl poté, co dovodil, že nemovitosti jako "předmět zástavy" byly v zástavní smlouvě označeny dostatečně srozumitelně a určitě a "zcela v souladu s údaji uvedenými ve výpisu z katastru nemovitostí z té doby, z něhož smlouva vycházela".

K odvolání stěžovatelů krajský soud usnesením ze dne 24. 6. 2004 připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalované vstoupila společnost Frenn Trading B.V. se sídlem v Helmondu, Nizozemí, a rozsudkem ze dne 17. 9. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

V dovolání stěžovatelé namítli, že odvolací soud se nezabýval otázkou právní subjektivity procesního nástupce žalované Agrobanky, a.s. v likvidaci, okolnostmi vzniku zástavní smlouvy a vadně posoudil určitost vymezení zástavních nemovitostí a ujednání v čl. VII. bod 1. smlouvy, které dle jejich přesvědčení činí celou zástavní smlouvu neplatnou.

Dovolací soud v usnesení ze dne 29. 11. 2005 podrobně uvedl zákonné podmínky přípustnosti dovolání v civilních věcech, vypořádal se s dovolacími námitkami a dovolání jako nepřípustné odmítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy všech stupňů porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"); dále namítli porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantujících ochranu majetku. Jsou rovněž toho názoru, že byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nesprávný. Dovolací soud také pochybil, když jim nedoručil vyjádření společnosti Frann Trading B.V. k případné replice. Stěžovatelé dále nesouhlasí s názorem krajského soudu o nemožnosti zabývat se v odvolacím řízení otázkou vzniku smlouvy, pokud nebyla nastolena již v řízení před soudem prvního stupně, ani s názory nalézacího a odvolacího soudu na určitost a srozumitelnost zástavní smlouvy, právní povahu článku VII. bodu 1. zástavní smlouvy s výkladem právních pojmů a posouzením právní subjektivity účastníka. Svá nesouhlasná stanoviska stěžovatelé v odůvodnění své stížnosti podrobně podle jednotlivých bodů rozvedli.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

K tvrzenému porušení čl. 1 a čl. 90 věty první Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny Ústavní soud připomíná, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají; nelze se jich tudíž dovolávat samostatně.

Právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 14 Paktu je zahrnuto v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

"Článek 6

Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelů s postupem Nejvyššího soudu ČR, který odmítl jejich dovolání pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je v zásadě výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat z pozice vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud ČR dle přesvědčení Ústavního soudu této své povinnosti řádně dostál, jak plyne z odůvodnění jeho usnesení, a to i za situace, kdy stěžovatelům, jak tito tvrdí, nedoručil vyjádření společnosti Frann Trading B.V. k případné replice.

K tvrzení stěžovatelů, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném posouzení věci, Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak, což se týká zejména uplatnění systému tzv. neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř.

Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdili, že jejich základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

V důsledku řečeného nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelů, že byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zaručující právo na pokojné užívání majetku.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru