Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2895/16 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací FŘ
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
daň/daňová povinnost
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2895.16.1
Datum podání29.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 106 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2895/16 ze dne 8. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ILV-energy s.r.o., IČ: 29095956, se sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 1 Afs 52/2016-23, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2016 č. j. 30 Af 32/2013-110 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 1 Afs 26/2015-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. srpna 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (dále též "odvolací orgán" nebo "vedlejší účastník") ze dne 9. srpna 2013 č. j. 20392/13/5000-14203-706599 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 28. ledna 2013 č. j. 1736/13/2311-24803-403286, kterým bylo podle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o posečkání s úhradou odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále též "solární odvod") za měsíc říjen 2012 podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů.

3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobu, které Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. ledna 2015 č. j. 30 Af 32/2013-75 vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně byl však tento rozsudek ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 1 Afs 26/2015-40. Právní závěry obou soudů se odlišovaly v posouzení otázky, zda žádost o posečkání s úhradou solárního odvodu měla povahu "zjevně právně nepřípustného podání", v důsledku čehož bylo třeba řízení o něm zastavit podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Zatímco Krajský soud v Plzni nepovažoval tuto podmínku za splněnou, Nejvyšší správní soud zaujal právní názor odlišný. Poukázal na to, že institut posečkání daně nelze v případě srážek solárního odvodu uplatnit z povahy věci. U srážkové metody je daňová povinnost evidována na osobním daňovém účtu plátce, a nikoliv poplatníka, který nemá vůči správci daně žádnou přímou platební povinnost, o které by správce daně mohl rozhodovat.

4. Vázán tímto právním názorem ve věci opětovně rozhodl Krajský soud v Plzni, a to tak, že žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 5. února 2016 č. j. 30 Af 32/2013-110 zamítl. Její následnou kasační stížnost, jež byla založena na námitce nepřezkoumatelnosti posledně uvedeného rozsudku, Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. června 2016 č. j. 1 As 52/2016.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních soudů, jež podle jejího názoru v dané věci fakticky znemožňují individuální přezkum práv poplatníků, jak byl garantován v nálezech Ústavního soudu ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (N 3/76 SbNU 63).

6. Z uvedených nálezů se podává, že poplatník má právo, aby orgány finanční správy o podaných žádostech poplatníků solární daně řádně rozhodly a aby takováto jejich rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky solárního odvodu. Podle stěžovatelky proto nemůže obstát argument soudů, že k tomu není vytvořen vhodnější právní (procesní) institut, ani odkazování poplatníků na takový postup podle daňového řádu, který je nemožný nebo neumožňuje soudní přezkum z hlediska věcného. Soudy jsou povinny přezkoumat individuální dopad vyměřených solárních odvodů na stěžovatelku, posoudit, zda v jejím případě nemají likvidační důsledky (rdousící účinek), zda je dodržena garantovaná (15letá) doba prosté návratnosti investic a případně nalézt pro poplatníka spravedlivé řešení.

III.

Podmínky projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

8. V případě kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu nejde o rozhodnutí "konečné", tj. rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pročež je ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti němu, nepřípustná. Námitky směřující proti právním závěrům obsaženým v tomto rozhodnutí lze nicméně relevantně uplatnit vůči navazujícímu rozhodnutí, v jehož případě by již zákonná podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, jež spočívá ve vyčerpání uvedeného prostředku, byla splněna. Jestliže by přitom bylo ústavní stížnosti proti takovémuto rozhodnutí vyhověno, pak by podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") obecné soudy byly v dalším řízení vázány právním názorem vysloveným ve vyhovujícím nálezu Ústavního soudu bez ohledu na to, že by nadále zůstal v platnosti nezrušený kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž byl vysloven právní názor odlišný. Právní názor Ústavního soudu by měl přednost [např. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].

9. Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, v tomto rozsahu je ústavní stížnost přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

IV.

Vlastní posouzení

10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

12. Ústavní soud konstatuje, že v právním hodnocení správních soudů, podle nichž šlo v případě žádosti stěžovatelky o posečkání s úhradou solárního odvodu o "zjevně právně nepřípustné podání", čímž měl být naplněn důvod zastavení řízení o této žádosti podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, nelze spatřovat žádné pochybení, s nímž by bylo možné identifikovat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Závěr, že v případě daně vybírané srážkou (§ 233 a násl. daňového řádu) nemůže být jejímu poplatníku z povahy věci povoleno posečkání daně (§ 156 daňového řádu), je logický a nijak nevybočuje ze standardů výkladu, který odpovídá všeobecně akceptovanému doktrinálnímu chápání uvedených institutů. Poté, co by byla částka, jež měla být sražena, vyplacena poplatníkovi, by totiž k jejímu pozdějšímu sražení ze strany plátce, jemuž svědčí platební povinnost, již nemohlo dojít. Z ústavněprávního hlediska proto nelze napadeným rozsudkům nic vytknout. Pakliže Ústavní soud v minulosti připustil použití institutu posečkání daně jako prostředku proti případnému rdousícímu účinku solárního obvodu, učinil tak v tom smyslu, že by k jeho použití mohlo dojít ve vztahu k jiným daňovým povinnostem dotčeného poplatníka.

13. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

14. Závěrem je žádoucí poznamenat, že plná moc k zastupování stěžovatelky (pro nespecifikované řízení před Ústavním soudem), kterou předložil její právní zástupce, mu byla udělena před vydáním napadeného usnesení, tedy v době, kdy ještě nebylo možné vědět, zda budou existovat důvody pro podání ústavní stížnosti. Pro účely tohoto řízení bylo přitom nezbytné, aby k jejímu udělení došlo teprve po vydání napadeného rozhodnutí [srov. usnesení ze dne 22. října 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Přesto však Ústavní soud nevyzýval právního zástupce stěžovatelky k předložení řádné plné moci, neboť ani odstranění této vady podání by nemohlo nic změnit na výsledku řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru