Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2895/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Správní soudnictví
Služební poměr
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2895.10.1
Datum podání06.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1970 Sb.

150/2002 Sb., § 110 odst.1

58/1969 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2895/10 ze dne 20. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Na Jarově č. 2425/4, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. 5A 63/2010-96-100 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 č. j. 6 Ads 96/2009-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 6. 10. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (kdy Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem zrušil předchozí rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení - v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil Nejvyšší správní soud právní závěry, z nichž touto ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu vychází), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i obecné ústavněprávní principy, zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se správní soudy (a před nimi i příslušné správní orgány) zabývaly otázkou, zda stěžovateli, jakožto někdejšímu příslušníkovi SNB, vznikl nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívajícím v nevyplacení peněžních a naturálních náležitostí policisty za období od 26. 6. 1990 do 30. 9. 1997. Dovodily, že v tomto rozhodném období již netrval stěžovatelův služební poměr, stěžovateli tedy nevyplacením těchto náležitostí nemohla vzniknout škoda.

II.

Předtím, než je přistoupeno k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1843/10 ze dne 20. 7. 2010 dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Přitom je třeba zdůraznit, že řízení vedené v předmětné věci nebylo skončeno shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a i když je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska formálního pravomocný, stěžovatelův spor byl meritorně ukončen a vyřešen až v řízení po tomto rozhodnutí následujícím, kdy vyústil ve vydání v záhlaví tohoto usnesení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Právě naposledy jmenovaným soudem bylo tedy definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, byť toto rozhodnutí vychází z právních názorů v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedených. V souladu s výše uvedeným je tedy ústavní stížnost, pokud brojí proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu, nepřípustná.

Pokud je ovšem ústavní stížností napadáno ono rozhodnutí městského soudu, jež po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu následovalo, pak je ústavní stížnost stěžovatele sice formálně bezvadná, ale zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných - tj. i správních - soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že žádné stěžovatelovo právo (svoboda) porušeno nebylo. Městský soud podle přesvědčení Ústavního soudu správně vyšel z toho, že služební poměr stěžovatele v rozhodném období již netrval, a proto žalobě stěžovatele nebylo vyhověno. Ústavní soud nemá, co by k věci více dodal.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků, jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. října 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru