Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2890/18 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práv... více
Věcný rejstříkodůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.2890.18.1
Datum podání24.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 906, § 907


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2890/18 ze dne 12. 3. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Michaelou Zezulkovou, advokátkou, sídlem Valašská Bystřice 401, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2018 č. j. 13 Co 15/2018-170 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 0 Nc 4767/2017-106, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého D. M., v soudním řízení zastoupeného městem Vsetín, sídlem Svárov 1080, Vsetín, a 2. Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv na soudní a jinou právní ochranu, na ochranu rodinného života, na ochranu rodičovství, na péči o děti a jejich výchovu a na důstojný život.

2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil vedlejšího účastníka 1. (dále též "nezletilý") do péče vedlejší účastnice 2. (dále též "matka") (výrok I); otci bylo s účinností od 23. 9. 2015 uloženo platit na výživu nezletilému částku 200 euro měsíčně k rukám matky (výrok II); byl vyčíslen dluh otce na výživném za období od 23. 9. 2015 do 30. 11. 2017 v částce 5 253 euro a umožněno mu splácet jej po 200 euro měsíčně (výrok III); byl upraven styk otce s nezletilým každý šestý kalendářní týden v přítomnosti matky v sobotu od 10 hod. do 17 hod. a v neděli od 10 hod. do 17 hod., počínaje 45. kalendářním týdnem roku 2017 (výrok IV), a konečně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje (výrok I); ve výrocích II a III se rozsudek okresního soudu mění tak, že otec nezletilého je povinen hradit na výživu nezletilého s účinností od 23. 9. 2015 částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 23. 9. 2015 do 31. 5. 2018 v částce 157 481 Kč, jakož i běžné výživné splatné v době od 1. 6. 2018 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, je otec povinen uhradit do 3 dnů od doručení rozsudku k rukám matky (výrok II). Výrokem III rozsudku bylo rozhodnuto, že ve výroku IV se rozsudek okresního soudu zrušuje a řízení se v této části zastavuje a výrokem IV bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Krajský soud zejména uvedl, že námitky otce, že je jediným biologickým rodičem nezletilého, jelikož matka zde hrála roli jen tzv. náhradní matky, nejsou pro rozhodnutí relevantní, jelikož i kdyby šlo o tvrzení pravdivé, nemohlo by to výsledek řízení nijak ovlivnit. V dané věci je zásadní, že z právního hlediska jsou za rodiče považovány osoby zapsané v rodném listu dítěte bez ohledu na to, za jakých okolností se tak stalo. Dále krajský soud uvedl, že je to matka, která od narození nezletilého o něj výlučně pečuje, pro nezletilého je základní vztahovou osobou a nezletilý je s ohledem na svůj útlý věk (v době rozhodování krajského soudu cca 2 a půl roku) na matce emocionálně závislý. Otec pro nezletilého stále představuje relativně cizí osobu, s níž se během svého života setkal pouze několikrát, navíc vždy jen na několik hodin a v přítomnosti matky. Důsledkem případného svěření nezletilého do péče otce by byla bez jakýchkoliv pochyb závažná psychická újma na straně nezletilého, v průběhu dalších let nesnadno napravitelná. To platí tím spíše, že nezletilý by byl v takovém případě přemístěn do prostředí jazykově a kulturně značně odlišného. Ve věci stanovení výše výživného se krajský ztotožnil s okresním soudem, neboť ta odpovídá jak odůvodněným potřebám nezletilého, tak schopnostem a možnostem otce - stanovené výživné není nikterak nestandardní a pohybuje se při spodní hranici doporučujícího materiálu Ministerstva spravedlnosti - tzv. tabulek výživného - a bere v úvahu i vysoké náklady otce spojené s realizací styku s nezletilým. Ke změně rozhodnutí o výživném (a stanovení dlužného výživného) toliko proto, že okresní soud nezohlednil platby otce na výživu nezletilého, které matka uznala, a dále krajský soud také korigoval rozhodnutí okresního soudu co do měny, v níž bylo výživné určeno. Ve vztahu k úpravě styku mezi otcem a nezletilým muselo být řízení zastaveno pro absenci podmínek řízení, konkrétně řádného zahájení řízení.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvádí, že s matkou nikdy neudržoval milostný vztah, matku nezletilého vyhledal pouze a výhradně za účelem zajištění náhradního mateřství. Po celou dobu udržoval milostný vztah se svou současnou partnerkou, paní M. V., s níž si přál založit rodinu. Vzhledem k nemožnosti počít dítě přirozenou cestou proto s partnerkou vyhledali matku, která za finanční odměnu souhlasila s tím, že do její dělohy bude vloženo oplodněné vajíčko dárkyně, plod donosí a porodí, a následně se narozeného dítěte vzdá a dá přítelkyni otce souhlas s osvojením narozeného dítěte. Zákrok byl proveden na Klinice reprodukční medicíny a gynekologie ve Zlíně. Po porodu dne 23. 9. 2015 však matka odmítla plnit dohodu uzavřenou s otcem, a ačkoli přijala sjednanou úhradu, nezletilého odmítla dát k adopci. Motivací matky k podání návrhu na zahájení předmětného řízení byla dle stěžovatele pouze a výhradně vidina možného finančního prospěchu, matka nebyla nikterak vedena nejlepším zájmem nezletilého, což dále stěžovatel rozvádí. Matka však v průběhu řízení, a to jak před okresním, tak před krajským soudem, nepravdivě uváděla, že s otcem udržovala milostný styk a že dohoda o náhradním mateřství uzavřena nebyla. Navíc matka již prakticky od porodu znemožňuje otci fyzicky se se nezletilým stýkat, čímž mu způsobuje nemalé psychické útrapy. Soudy se však žádným z argumentů otce nikterak nezabývaly. V důsledku rozhodnutí soudů byla nastolena a soudně posvěcena zcela nelogická situace, která odporuje morálním pravidlům i dobrým mravům, kdy syn svých biologických rodičů (tj. dárců spermatu a vajíček) vyrůstá v péči cizí osoby, kdy tato osoba akceptovala za náhradní mateřství finanční odměnu, nedostála svým závazkům a navíc brání biologickým rodičům ve styku se svým nezletilým dítětem.

6. Stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s výše uvedenou argumentací otce, ba naopak některé z argumentů zcela opomenuly a ignorovaly, přičemž tento svůj postup náležitě neodůvodnily. Stěžovatel dále spatřuje porušení jeho práva na ochranu rodinného života, práva na ochranu rodičovství, práva na péči o děti a jejich výchovu v tom, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého do výlučné péče matky dochází k faktickému vyloučení otce z jakékoli výchovy nezletilého, kdy péče otce pak byla redukována na pouhé hrazení výživného, což je naprosto nedostatečné, nevyhovující a odporující veškerým principům fungování rodiny. Ačkoli styk otce s nezletilým nebyl soudem formálně nikterak omezen, prakticky došlo k omezení naprostému, kdy matka prokazatelně nezletilého otci nesvěřuje, zamezuje jeho styku s otcem a není ochotna se na pravidlech styku s otcem nikterak dohodnout. Rozhodnutí obecných soudů bylo učiněno i zcela v rozporu se zájmy nezletilého, potažmo v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na výchovu a péči obou rodičů. Stěžovatel konečně namítá také porušení jeho práva na důstojný život, a to tím, že krajský soud při stanovování výše výživného neposoudil správně a dostatečně majetkové a osobní poměry stěžovatele, a dále nepřihlédl k argumentaci uváděné stěžovatelem, která byla pro účely posouzení adekvátní výše výživného zcela zásadní, ani se s touto argumentací nijak dostatečně nevypořádal a stanovil výživné ve výši, jenž je pro stěžovatele neúnosná. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklady, řízení jako celek by nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v řízení vedeném za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů lze zasáhnout toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

12. Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem tohoto soudního řízení - ani řízení před obecnými soudy - není existence či neexistence údajné dohody uzavřené mezi otcem a matkou nezletilého ohledně náhradního mateřství či případně posouzení vymahatelnosti závazků z ní plynoucích, nebo dokonce posouzení toho, kdo je z biologického a právního hlediska matkou a otcem nezletilého, ale předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava rodičovské odpovědnosti a úprava výživného pro nezletilého, přičemž soudy správně vycházely při určení rodičů pro toto soudní řízení z rodného listu nezletilého podle § 29 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako (dosud nezpochybněného) matričního dokladu - veřejné listiny podle § 567 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Námitky stěžovatele shrnuté v bodě 5 tohoto usnesení jsou tak za této procesní situace nerelevantní.

13. Na právním posouzení klíčové otázky, tedy otázky svěření nezletilého do péče matky a stanovení výživného v určené výši otci, jak jej provedly obecné soudy v napadených rozhodnutích a jak jsou shrnuty v bodě 4 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].

14. Nezletilý je velmi útlého věku (v době rozhodování krajského soudu cca 2 a půl roku), rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe a od narození o nezletilého výlučně pečuje jeho matka, která je pro něj základní vztahovou osobou a nezletilý je na matce emocionálně závislý. V takové situaci je podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte třeba za nejlepší řešení považovat svěření nezletilého do péče matky, jelikož stabilita výchovného prostředí nezletilého je hodnotou, kterou je třeba nepochybně chránit. Naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů po rozhodnutí krajského soudu by byl spojen se značným rizikem, a mohl by negativně ovlivnit budoucí vývoj nezletilého.

15. Co se týče výše stanoveného výživného, je ústavní stížnost v této části opakující se polemikou se skutkovými zjištěními okresního soudu, které převzal a doplnil krajský soud, a následně i s právním názorem těchto soudů. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí v otázce stanovení výživného na nezletilého, zejména krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou rodičů. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry.

16. Je proto na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem nezletilého (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž nyní podle přesvědčení Ústavního soudu odpovídá napadené rozhodnutí krajského soudu, a snažili se situaci zklidnit a urovnat, a to i v zájmu budoucího stanovení styku otce s nezletilým.

17. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru