Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 289/2000Nález ÚS ze dne 27.11.2000Nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 177/20 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.289.2000
Datum vyhlášení04.12.2000
Datum podání10.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 116 odst.2, § 2 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 289/2000 ze dne 27. 11. 2000

N 177/20 SbNU 249

Nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti F.

O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 269/2000,

ze dne 5. 4. 2000, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně, čj. Nt

70/2000 - 4, ze dne 28. 2. 2000, za účasti Krajského soudu

v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 269/2000, ze

dne 5. 4. 2000, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně, čj. Nt

70/2000 - 4, ze dne 28. 2. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 7, čl. 8, čl. 19 a čl. 23 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále na porušení

Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") zrušení

shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Proti stěžovateli bylo zahájeno, jak plyne z připojeného

spisu, trestní stíhání pro trestný čin útoku na státní orgán podle

§ 154 odst. 2 t.z. sdělením obvinění, které stěžovatel převzal 2.

11. 1999. V souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti vydal

vyšetřovatel usnesení, jímž nařídil k posouzení trestní

odpovědnosti vyšetření duševního stavu stěžovatele znalci

z odvětví psychiatrie. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení

stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně zamítnuta.

Stěžovatel se však k vyšetření nedostavoval a znalci proto navrhli

pozorování ve zdravotnickém ústavu podle ustanovení § 116 odst.

2 t.ř. Na návrh Okresního státního zastupitelství v Hodoníně pak

Okresní soud v Hodoníně usnesením, čj. Nt 70/2000 - 4, ze dne 28.

2. 2000, nařídil pozorování stěžovatele v Psychiatrické léčebně

v Kroměříži s odůvodněním, že ho navrhli soudní znalci po

bezvýsledném předvolávání stěžovatele k vyšetření. Proti tomuto

usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které uvedl, že ho znalci

mají možnost navštívit v místě jeho bydliště a vyslechnout

i sousedy a spoluobčany o jeho chování ve společnosti. Krajský

soud v Brně v rozhodnutí o stížnosti, sp. zn. 9 To 269/2000, ze

dne 5. 4. 2000, stížnost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že

stěžovatel odmítá komunikovat se znalci i s orgány policie

a nerespektuje žádné pokyny orgánů činných v trestním řízení. Za

této situace považoval krajský soud nařízené pozorování

v psychiatrickém ústavu za jediný způsob jak zjistit, zdali je

stěžovatel trestně odpovědný.

Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že je

jimi omezován na své osobní svobodě a tím jsou porušována jeho

základní práva zaručená mu v čl. 7, čl. 8, čl. 19 a čl. 23 Listiny

a Deklarací. Uvádí, že je obyčejný venkovský člověk, který část

svého života strávil v cizině a vrátil se domů, kde se ocitl bez

práce a je proti němu postupováno praktikami komunistického

režimu, kdy někteří pracovníci státních orgánů ho chtějí odstranit

tím, že ho chtějí dostat "na pozorování do blázince". Tam by ho

pak odstranili jako člověka nesmyslným nuceným podáváním

nesprávných léků, kde by skutečně pozbyl lidské a i osobní

důstojnosti. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená

rozhodnutí zrušil. Na podporu své ústavní stížnosti pak stěžovatel

zaslal Ústavnímu soudu další sdělení ze dne 18. 7. 2000, 16. 8.

2000 a 31. 8. 2000, v posledním z těchto sdělení pak stěžovatel

navíc navrhuje zrušení ustanovení § 34 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť toto ustanovení

o stejnopisech je podle jeho názoru nepotřebné a obsoletní a lze

ho jen zneužívat jako záminku k upírání ústavně zaručených práv.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. Nt 70/2000, a vyžádal si

vyjádření Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že

rozhodnutí soudu o zkoumání duševního stavu stěžovatele

v podstatě vycházelo z nejistoty o jeho trestní odpovědnosti.

Postup okresního soudu byl vyvolán neochotou stěžovatele

spolupracovat s orgány činnými v trestní řízení, když samotné

zkoumání jeho duševního stavu je nepochybně krokem ve prospěch

stěžovatele, který může vést k zastavení trestního stíhání,

případně jeho zvýhodnění při rozhodování o vině a trestu.

Krajské státní zastupitelství se k obsahu ústavní stížnosti

nevyjádřilo.

Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem,

dospěl při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Osobní svoboda představuje jedno ze základních lidských práv

chráněných Listinou základních práv a svobod i mezinárodními

smlouvami o lidských právech. Podle čl. 8 odst. l Listiny je

osobní svoboda zaručena. Nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než

z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).

Jedním ze zákonných ustanovení, na základě kterého se omezení

osobní svobody připouští je i ustanovení § 116 odst. 2 trestního

řádu, umožňující nařízení pozorování duševního stavu obviněného ve

zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření jeho duševního stavu.

Nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení však právě proto, že

jím dochází k omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv

člověka, je třeba považovat za opatření výjimečné. K použití

tohoto ustanovení je proto třeba přistupovat pouze za přísného

dodržení všech jeho podmínek a tyto vykládat restriktivně, ostatně

v souladu s jednou ze zásad trestního řízení, která vychází

z obecné zásady stanovené čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod, totiž zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), promítající

se do ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, a spočívající

v zásadě v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který

zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně

nutné. Také v návaznosti na judikaturu soudů, která vychází

z názoru, že v ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu použitou vazbu

"nelze-li vyšetřit jinak" je třeba vykládat tak, že pozorování ve

zdravotnickém ústavu přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže bez

něho nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu

(rozhodnutí uveřejněné pod č. 15 prvního ročníku - 1/98 Soudní

judikatury rozhodnutí soudů ČR z oblasti trestního práva)a zákon

zde tedy měl na mysli především problémy odborné, spojené

s náročností vyšetření duševního stavu, je tedy třeba před

nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu nezbytně trvat na

vyčerpání všech možností k vyšetření duševního stavu jiným

způsobem. Odmítání spolupráce s orgány činnými v trestním řízení

např. tím, že obviněný odepře dostavit se k vyšetření, je proto

třeba řešit za pomoci jiných prostředků trestního řádu.

S ohledem na to, co bylo shora uvedeno, pak v posuzovaném

případě z pohledu Ústavního soudu nebylo možno akceptovat důvody

obecných soudů v napadených rozhodnutích výslovně uvedené,

spočívající v podstatě na nedostatečné komunikaci stěžovatele se

znalci a orgány Policie ČR, případně nerespektování jejich pokynů,

a to také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel ve svém opravném

prostředku proti prvostupňovému rozhodnutí o nařízení pozorování,

poté, co mu byl ustanoven obhájce, jeho prostřednictvím dal

v podstatě najevo, že ambulantnímu vyšetření by byl přístupný.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadená rozhodnutí

obecných soudů zrušil § 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to přesto, že pozorování

stěžovatele v době od 8. 6. do 18. 7. 2000 ve zdravotnickém

zařízení již proběhlo. Ústavní soud sám tomu zabránit nemohl

proto, že k rozhodnutí o navrhovaném odkladu vykonatelnosti

napadených rozhodnutí považoval za nezbytné znát obsah soudního

spisu, který mu byl předložen okresním soudem sice bez průtahů,

nicméně poté, co nařízené pozorování v ústavu již proběhlo.

Pokud stěžovatel v doplnění svého podání navrhl zrušení

ustanovení § 34 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, z důvodů nepotřebnosti, obsoletnosti a jeho

možného zneužití, tímto se Ústavní soud nemohl zabývat, vzhledem

k tomu, že tento návrh nebyl podán prostřednictvím zástupce spolu

s ústavní stížností, nehledě k tomu, že podle ustanovení § 74

zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán

návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo

jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle

tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ve stěžovatelově případě

však skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti nenastala

v důsledku uplatnění ustanovení navrhovaného ke zrušení.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně 27. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru