Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2888/07 #1Nález ÚS ze dne 12.05.2008K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, náležité odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a náhrada nákladů exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
Poznámkaviz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 nález Pl. ÚS 8/06
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/49 SbNU 205
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2888.07.1
Datum vyhlášení03.06.2008
Datum podání09.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

99/1963 Sb., § 271


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nerespektování ústavně právních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů.
Jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Samo podání návrhu na provedení exekuce nebylo, za tehdy platné právní úpravy, dostatečným argumentem.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky H & D., a.s. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. května 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2007, č. j. 9 Co 577/2007-38. V ostatních částech odmítl ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Narativní část

Okresní soud v Ostravě zastavil exekuční řízení a oprávněné (stěžovatelce) stanovil povinnost zaplatit na náklady exekuce soudnímu exekutorovi a povinnému stanovil povinnost zaplatit oprávněné její náklady. K odvolání stěžovatelky proti výrokům o nákladech exekuce rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka namítala, že oba soudy dospěly k závěru, že při zjevné nemajetnosti povinného by měla náklady soudního exekutora uhradit oprávněná. Tedy, že oprávněná jako věřitelka musí nést riziko nesolventnosti dlužníka (povinného) a riziko spojené s marnou exekucí nelze přenášet na soudního exekutora, kterému nelze vytýkat neúspěšnost exekuce. Soudy nezohlednily její námitku, že důvody zastavení exekuce by měly být spjaty především s povinným. Odvolací soud však poukázal na to, že nepříznivý stav vyvolala z procesního hlediska právě stěžovatelka tím, že podala návrh na nařízení exekuce, aniž by se věnovala zkoumání poměrů povinného s takovou mírou aktivity, kterou lze po každém jiném subjektu požadovat. Stěžovatelka namítla, že není možné přenášet na ni (na oprávněnou) povinnost placení nákladů, pokud se neprokáže, že zavinila zastavení exekuce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že právo na spravedlivý proces je nevyhnutelně založeno i na povinnosti soudů odůvodnit svá rozhodnutí a tím vyloučit jejich libovůli v rozhodování. Pokud odůvodnění neodkazuje na relevantní důkazy, a posuzované rozhodnutí soudu je tedy nepřezkoumatelné, právní závěry soudu jsou v rozporu s tímto základním právem. V projednávané věci taková situace nastala.
Právní názor obecných soudů, které procesní zavinění oprávněné vyvodily již z vlastního podání návrhu, pokud bylo následně exekuční řízení neúspěšné pro nedostatečný majetek povinného, byl v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, ze kterého vyplývá, že jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Samo podání návrhu na provedení exekuce nebylo, za tehdy platné právní úpravy, dostatečným argumentem. Tím však není vyloučeno uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněné, jestliže zanedbá při podání návrhu procesní opatrnost. Oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit. Každé takové rozhodnutí soudu musí být pochopitelně řádně odůvodněno. Tuto podmínku nemůže naplnit paušální odkaz na obsah spisu a obecný, zjevně s rozhodnutím Ústavního soudu rozporný, názor na procesní zavinění oprávněného.
Ústavní soud konstatoval, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeném v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. V případě stěžovatelky obecné soudy všeobecně dostupné závěry Ústavního soudu bez uvedení patřičné argumentace nereflektovaly.
Pokud tedy obecné soudy uložily stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení exekutora, porušily její právo na vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny; to při současném nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu, tedy v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Takovýmto postupem došlo k užití státní moci mimo meze stanovené čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Soudcem zpravodajem byla v dané věci Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008

N 84/49 SbNU 205

K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, náležité odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a náhrada nákladů exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 12. května 2008 sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ve věci ústavní stížnosti H&D, a. s., proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2007 č. j. 9 Co 577/2007-38 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. května 2007 č. j. 92 Nc 10502/2004-28 ve výrocích o nákladech exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení.

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2007 č. j. 9 Co 577/2007-38 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Shora citovaným usnesením rozhodl Okresní soud v Ostravě tak, že exekuční řízení zastavil (výrok I.), oprávněnému (stěžovatelce) stanovil povinnost zaplatit na náklady exekuce soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč (výrok II.) a povinnému stanovil povinnost zaplatit oprávněnému náklady oprávněného ve výši 7 735 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům o nákladech exekuce rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že oba soudy dospěly k závěru, že při zjevné nemajetnosti povinného by měla náklady soudního exekutora uhradit oprávněná. Tedy, že oprávněná jako věřitelka musí nést riziko nesolventnosti dlužníka (povinného) a riziko s marnou exekucí nelze přenášet na soudního exekutora, kterému nelze předkládat neúspěšnost exekuce. Soudy nezohlednily její námitku, že důvody zastavení exekuce by měly být spjaty především s povinným. Odvolací soud však poukázal na to, že nepříznivý stav vyvolala z procesního hlediska právě stěžovatelka tím, že podala návrh na nařízení exekuce, aniž by se věnovala zkoumání poměrů povinného s takovou mírou aktivity, kterou lze po každém jiném subjektu požadovat.

4. Výklad ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. prosince 2007, (dále jen "exekuční řád") provedený obecnými soudy považuje stěžovatelka za naprosté pominutí zásady obsažené v ustanovení § 271 o. s. ř. Současně představuje nepřípustný zásah do právního postavení oprávněné v exekučním řízení, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

5. Napadená rozhodnutí pomíjí ustálenou soudní praxi a současně judikaturu Ústavního soudu k dané problematice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka namítla, že není možné přenášet na ni (na oprávněného) povinnost placení nákladů, pokud se neprokáže, že zavinila zastavení exekuce.

6. Za účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, se vyjádřil předseda senátu 9 Co, který uvedl, že uvedené rozhodnutí není vybočením ze standardů výkladu ustanovení § 89 exekučního řádu, ale jedním z alternativních výkladů. Současně poukázal, že tento postup byl verifikován i novelou dotčeného ustanovení účinnou od 1. ledna 2008, proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

7. Druhý účastník řízení, Okresní soud v Ostravě, se k věci nemohl vyjádřit, neboť soudkyně, která věc rozhodovala, je na mateřské dovolené.

8. Vyjádření účastníka neobsahovalo žádné skutečnosti mající vliv na rozhodování soudu, a proto nebylo stěžovatelce k případné replice zasíláno.

II.

9. K projednávané věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 92 Nc 10502/2004. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 Sb. ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V daném případě však Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny shledal.

III.

12. Ústavní soud především konstatuje, že jeho čtvrtý senát se obdobnou věcí ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě již zabýval a shodným způsobem ji rozhodl nálezem ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127). V podrobnostech proto může na tento judikát odkázat.

13. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces je nevyhnutelně založeno i na povinnosti soudů odůvodnit svá rozhodnutí a tím vyloučit jejich libovůli v rozhodování. Pokud odůvodnění neodkazuje na relevantní důkazy, a posuzované rozhodnutí soudu je tedy nepřezkoumatelné, právní závěry soudu jsou v rozporu s tímto základním právem [viz nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) či nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421)]. V projednávané věci taková situace nastala vydáním napadených rozhodnutí, a došlo tak k porušení zaručeného práva stěžovatelky.

14. K projednávané věci a jejímu zákonnému vymezení, i s odkazem na vyjádření účastníka, Ústavní soud konstatuje, že si je vědom nové právní úpravy § 89 věty druhé exekučního řádu "V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.", účinné od 1. ledna 2008. Ústavní soud však pro posouzení věci vycházel z právní úpravy platné v době rozhodování obecných soudů.

15. K problematice náhrady nákladů exekuce se vyjádřil i Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (ST 23/42 SbNU 545). V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.). Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Dále Ústavní soud uvedl, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Na tato rozhodnutí navazovalo i stěžovatelkou citované usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06.

16. Odvolací soud se s námitkami stěžovatelky, spočívajícími v argumentaci, že jí nelze vytknout, že před podáním návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou míru pečlivosti, vypořádal konstatováním, že nepříznivý stav vyvolala z hlediska procesního právě oprávněná tím, že podala návrh na nařízení exekuce. Odkázal přitom i na odůvodnění soudu nalézacího, podle kterého oprávněný musí nést riziko nesolventnosti povinného, přičemž při podání návrhu si musí být vědom, že do řízení zapojuje třetí subjekt, kterému vznikají náklady řízení. Procesní zavinění oprávněného tedy obecné soudy vyvozují již z vlastního podání návrhu, pokud je následně exekuční řízení neúspěšné pro nedostatečný majetek povinného. Takovýto právní názor je v rozporu jak se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 4/2006, str. 318), tak i se shora citovaným stanoviskem Ústavního soudu, takže ve svém důsledku vede k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ze strany obecných soudů.

17. Z uvedeného stanoviska Ústavního soudu jasně vyplývá, že jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Samo podání návrhu na provedení exekuce nebylo, za tehdy platné právní úpravy, dostatečným argumentem.

18. Tím však není vyloučeno uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněné, jestliže zanedbá při podání návrhu procesní opatrnost (například opakované návrhy na nařízení exekuce nebo podání návrhu na nařízení exekuce poté, co byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku povinného). Oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit. Každé takové rozhodnutí soudu musí být pochopitelně řádně odůvodněno [viz nález sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215)]. Tuto podmínku nemůže naplnit paušální odkaz na obsah spisu a obecný, zjevně s rozhodnutím Ústavního soudu rozporný, názor na procesní zavinění oprávněného.

IV.

19. Ústavní soud znovu konstatuje, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy České republiky, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, jež musí být nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování ústavněprávních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39), nález sp. zn. III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475) a nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)].

20. K tomu, jakým způsobem se mohou obecnésoudy vymezit vůči právním názorům vyloženým v nálezech Ústavního soudu, aniž by takovéto vymezení bylo rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, vyjádřil se Ústavní soud zevrubně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); na závěry v tomto nálezu obsažené pro stručnost možno odkázat s konstatováním, že v případě stěžovatelky obecné soudy všeobecně dostupné závěry Ústavního soudu bez uvedení patřičné argumentace nereflektovaly.

21. Pokud tedy obecnésoudy uložily stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení exekutora, porušily rovněž její právo na vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny; to při současném nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu, tedy v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Takovýmto postupem došlo k užití státní moci mimo meze stanovené čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Zrušením napadeného usnesení odvolacíhosoudu se stěžovatelce otevírá možnost projednání věci před obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375) a nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].

23. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnísoud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V ostatních částech odmítl ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru