Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2886/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Klatovy
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
nemovitost
Restituce
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2886.14.1
Datum podání29.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4, § 4a, § 9

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2886/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Věry Danielové, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 8 C 28/2003-926 ze dne 28. 12. 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 393/2013-1000 ze dne 28. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1175/2014-1053 ze dne 15. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byla zamítnuta žaloba stěžovatelky domáhající se určení, že je vlastníkem nemovitostí (identifikovaných označením parcelních čísel a výměrami pozemků i popisnými čísly budov) v katastrálním území Srní, Srní I., Srní II, Prášily, Velký Bor a Vchynice-Tetov, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž napadený rozsudek okresního soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 4a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o půdě"), podle něhož při prosazování nároku jsou dotčené orgány státní správy a právnické osoby, na které přešlo vlastnické nebo užívací právo, povinny poskytnout tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou, pomoc. Dle přesvědčení stěžovatelky tuto pomoc vyžadovala úroveň tehdejších zápisů v pozemkové knize, kdy údaje o zapisovaných osobách nebyly opatřovány žádným jednoznačným identifikátorem a i jejich příjmení byla zapisována při použití různé transkripce. Právě a pouze absence pomoci dle ní umožnila obecným soudům nepovažovat přechod majetku z vlastnictví zapsaných osob do vlastnictví státu za prokázaný hodnověrně bez jakýchkoliv pochyb, resp. k "nepřekonání jediného zdroje ‚jednoznačného neprokázání' nároků stěžovatelky", kterým byla úroveň tehdejších zápisů v pozemkové knize. Stěžovatelka uvedla, že namísto pomoci směřující k odstranění nejednoznačnosti prokázání jejích nároků se dočkala zamítnutí žaloby pro jejich neprokázání. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takový závěr, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí, však z napadených rozhodnutí z níže uvedených důvodů neplyne.

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud primárně v argumentu stěžovatelky vztahujícímu se k nepoužití ustanovení § 4a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. obecnými soudy, které ve svém důsledku vedlo k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že smyslem § 4a zákona o půdě je řešit situace, kdy se žadatel o restituci dostane do důkazní nouze s ohledem na prokázání vzniku resp. existence vlastnického práva k restitučně požadovaným nemovitostem, a to z důvodů blíže uvedených v § 4a odst. 3 zákona o půdě. Uznat nárok tzv. domnělé oprávněné osoby je pak na základě platné právní úpravy oprávněn pozemkový úřad; pokud jej neuzná, pak o něm rozhoduje obecný soud podle § 4a odst. 5 zákona o půdě, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Citované ustanovení potom ukládá soudu spojit řešení otázky, jestli je domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 téhož zákona, s rozhodováním, jestli jsou doloženy okolnosti uvedené v § 4a odst. 3 písm. b) a c) zákona o půdě (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2005, Cpjn 36/95). Výsledkem rozhodnutí soudu je pak závěr, jestli žadatel (žalobce) je oprávněn ve smyslu § 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě ke konkrétnímu pozemku identifikovanému číslem parcely v označeném katastrálním území. Ustanovení § 4a odst. 1 zákona o půdě tedy cílí primárně na orgány státní správy a právnické osoby, na které přešlo vlastnické nebo užívací právo, nikoli na soud. Nicméně nalézací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku i příslušného spisového materiálu (8 C 28/2003), toto ustanovení výslovně vzal v úvahu, a sice v tom směru, že jednak preferoval extenzivní výklad obsahu žádosti právní předchůdkyně stěžovatelky jako původní žadatelky (na rozdíl od předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu i příslušného pozemkového úřadu), jednak tím, že postupně opatřoval knihovní vložky, které stěžovatelka navrhovala, třebaže tyto důkazní návrhy v některých případech šly nad rámec dokazování, potřebného pro zjištění skutkového stavu v dostatečném rozsahu.

Nelze tak rozumně dospět k závěru, že by okresní soud v tomto ohledu vůči stěžovatelce postupoval nepřiměřeně přísně či "nevstřícně", popřípadě že by argumenty stěžovatelky paušálně odbyl, ba naopak. O tom ostatně svědčí jak připuštění změny žaloby, původně vytýkané odvolacím soudem v jeho prvním rozhodnutí ve věci č. j. 14 Co 129/2012-856 ze dne 23. 7. 2012, tak i benevolentní přístup k judikaturní otázce vztahující se k interpretaci někdejšího institutu ležící pozůstalosti (hereditas iacens) ve vztahu k restitučnímu nároku, kdy nalézací soud tyto nikoli zanedbatelné pochybnosti stran možnosti nabýt v restituci takový majetek de facto připustil. Konečně nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že okresní soud, opět na rozdíl od postoje krajského soudu v jeho předchozím rozhodnutí, nepřistupoval k údajům o jménech vlastníků předmětných nemovitostí formalisticky, ale připustil, že v některých případech jde o transkripci téhož jména, k níž tehdy vskutku docházelo. Zcela konkrétně a bez zřejmých nejasností vysvětlil, proč by nebylo lze dospět k odlišnému závěru ani tehdy, kdyby se bylo jednalo o jména odlišná. Obecně tedy v rozhodnutí nalézacího soudu nelze spatřovat deficit "vstřícnosti" vůči stěžovatelce, který by snad byl v rozporu s duchem restitučních ustanovení zákona o půdě, jejichž smyslem je náprava některých majetkových křivd (a tím by způsobil křivdu další), natož exces, který by založil porušení jejích základních práv.

V dalším je třeba podotknout, že to nebyla absence pomoci stěžovatelce, jež by byla umožnila obecným soudům pokládat přechod majetku z vlastnictví zapsaných osob do vlastnictví státu za neprokázaný hodnověrně, nýbrž posouzení údajů obsažených v knihovních vložkách a jejich srovnání nejen s geneogramem, který vyhotovil vedlejší účastník - čtvrtý žalovaný, nýbrž především s geneogramem, který vyhotovil a předložil syn původní žadatelky, kdy tyto geneogramy se navíc shodují. Nalézací soud přitom ústavně konformním způsobem vyložil, proč nebylo lze v různých případech dospět k závěru o tom, že žádný zjištěný poslední vlastník není rodičem, resp. prarodičem původní žadatelky Matyldy Haškové, stěžovatelčiny matky.

Na tomto místě je ovšem také zapotřebí podotknout, že bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že stěžovatelka se v odvolacím řízení, v pořadí druhém, z něhož vzešel nyní napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, rozhodla "z ekonomických důvodů" na odvolacím jednání vystupovat sama, bez svého právního zástupce (č. l. 995), s čímž také posléze k dotazu soudu na odvolacím jednání dne 28. 11. 2013 výslovně souhlasila. Jakkoli ji tuto skutečnost nelze klást k tíži, není současně bez významu, že si tím stěžovatelka sama do jisté míry zavřela argumentační prostor tím, že nebyla schopna, nad rámec právním zástupcem vypracovaného odvolání, na které během jednání odkázala, předložit právně relevantní argumenty podporující vlastní závěry, popřípadě jinak objasnit či zlepšit svou pozici, přestože šlo o závažnou a složitou problematiku. O tom ostatně svědčí i protokol o jednání před odvolacím soudem, dle něhož stěžovatelka v zásadě toliko laicky uvedla, že "celou věc nechala posoudit právníkovi, který se v dané problematice vyzná, a ten se divil, proč už její žádosti nebylo dávno vyhověno." Takový postoj však ze své podstaty nemohl senát odvolacího soudu dále utvrdit ve "správnosti" jejího odvolání, resp. existenci restitučního nároku, obzvláště byl-li odvoláním dotčený rozsudek dosti precizní a ani procesní aktivitu vedlejších účastníků - žalovaných nebylo možno podcenit.

Ústavní soud tedy v závěrech obecných soudů učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru