Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2881/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
byt/výpověď
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2881.10.1
Datum podání05.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.b, § 689 odst.2, § 689 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2881/10 ze dne 18. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, Advokátní kancelář Praha 4, U Zámeckého parku 221/5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 9C 222/2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. 13Co 220/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 26 Cdo 4539/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 5. 10. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces, garantované mu zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení před obecnými soudy přitom stěžovatel vystupoval v roli žalovaného, neboť žalobkyně (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) se před obecnými soudy domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu, kterou jí dal stěžovatel podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), je neplatná (stěžovatel dal vedlejší účastnici výpověď jednak pro neplacení nájemného, jednak pro porušení povinnosti zakotvené v § 689 odst. 2 občanského zákoníku). Soudy pak v této souvislosti uzavřely, že výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem vedlejší účastnici je neplatná, protože dluh na nájemném vedlejší účastnici nevznikl (proti tomuto závěru se ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nikterak zvláště nevymezuje). Co se týká ohlašovací povinnosti ve smyslu § 689 odst. 2 občanského zákoníku, obvodní soud dovodil, že vedlejší účastnice sice porušila povinnost stanovenou jí § 689 odst. 2 občanského zákoníku, nicméně intenzita tohoto porušení podle soudu nedosahovala úrovně hrubého porušení povinností ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku.

Městský soud v Praze následně toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, ale argumentačně se vůči obvodnímu soudu vymezil v tom směru, že vedlejší účastnice ustanovení § 689 občanského zákoníku porušit nemohla, neboť osoba, která vedlejší účastnici v bytě navštěvovala a přespávala u ní, nežila s vedlejší účastnicí ve smyslu § 689 občanského zákoníku.

K dovolání stěžovatele se pak Nejvyšší soud k otázce aplikace § 689 odst. 2 a 3 občanského zákoníku vyslovil tak, že vedlejší účastnice ohlašovací povinnost ve smyslu citovaného ustanovení neporušila, protože toto ustanovení nabylo v relevantním znění účinnosti až po 31. 3. 2006 a v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastnice se v předmětném bytě se svým přítelem začala stýkat už v roce 2002.

Stěžovatel přitom považuje výše naznačený výklad § 689 občanského zákoníku zvolený obecnými soudy za, zjednodušeně řečeno, svévolný a v rozporu se spravedlností.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly řadu důkazů, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem i stěžovatelem vzpomínanou spravedlností. Ústavní soud se v tomto ohledu konkrétně domnívá - na rozdíl od stěžovatele - že zvláště výklad zvolený městským soudem je přiléhavý a ústavněkonformní.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru