Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2879/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
Restituce
dovolání/otázka zásadního právního významu
vlastnické právo/ochrana
konfiskace majetku
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2879.10.1
Datum podání05.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

354/1921 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2879/10 ze dne 29. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti S. F. de H. - de P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, AK se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 čj. 28 Cdo 1310/2010-975, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 čj. 30 Co 314/2009-948 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 2. 2009 čj. 5 C 178/2007-681 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, kterými okresní soud zamítl její žalobu na určení, že její právní předchůdce M. H. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem v žalobě označených movitých věcí; krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Po rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatelka vytkla obecným soudům, že na žalobu nahlížely jako na uplatnění restitučního nároku, resp. posoudily ji prismatem judikátů, jež se vztahují k restitucím, přestože se domáhala ochrany výkonu vlastnického práva, které je ústavně chráněno a nepromlčuje se. Argumentovala hodnotovým rozporem mezi státní smlouvou ze Saint Germain a navazujícími normativními akty československého státu, majíc za to, že posouzení této diskrepance je klíčem k posouzení porušení vlastnického práva potomků F. d´E. (poznámka pod čarou č. 1) a zjednání nápravy. Uvedla, že součástí jejího žalobního návrhu byl i požadavek na podání návrhu na zrušení části ustanovení § 3 č. 2 zákona č. 354/1921 Sb., o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu, kterému však soud nevyhověl; s jeho závěrem, že citovaný zákon je v souladu s mezinárodní mírovou smlouvou ze Saint Germain, nesouhlasila a poukázala na to, že soud se s argumentací obsaženou v žalobě pod bodem VI. vůbec nevypořádal.

Stěžovatelka dále vyjádřila svoje nesouhlasné stanovisko k závěrům nalézacího a odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a její aktivní legitimace a za nepřípadný považovala odkaz soudu na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, o kterém má za to, že při důsledné aplikaci a ochraně materiálního ohniska ústavního pořádku v intencích nálezu Pl.ÚS 27/09 bylo překonáno. Závěr soudu o nemožnosti revidovat zákon č. 354/1921 Sb. označila za nepřesvědčivý, dle jejího názoru jsou jak citovaný zákon, tak i historická správní rozhodnutí na něho navazující, excesivními a nulitními právními akty, neboť stát při konfiskaci majetku potomků F. d´E. bez náhrady na sebe atrahoval oprávnění, která mu zjevně nepříslušela. S odkazem na další v ústavní stížnosti citované nálezy Ústavního soudu stěžovatelka zdůraznila výjimečnost svého nároku, který odpovídá výjimečně excesivnímu zásahu státu do majetku jejích předchůdců.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Benešově po provedeném dokazování zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že M. H. byl ke dni své smrti vlastníkem movitých věcí uvedených v seznamu pod bodem II./2, II./3, II./4, který je přílohou tohoto rozsudku. Soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu Pl.ÚS 5/98 vyložil, proč neshledal důvod k přerušení řízení a podání návrhu na zrušení části zákona č. 354/1921 Sb. (poznámka pod čarou č. 2), a po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována a absentuje i právní zájem na určení. Okresní soud s poukazem na dobová rozhodnutí orgánů Československé republiky z let 1921 - 1922 a po hodnocení jejich obsahu vyjádřil přesvědčení, že k převzetí majetku M. H. došlo způsobem předvídaným zákonem č. 354/1921 Sb., když kromě toho poukázal i na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že zákon č. 354/1921 Sb. patří k těm právním normám, k jejichž realizaci (naplnění) dojde v jednom okamžiku a na jejichž základě v budoucnu ani hypoteticky nemohou vzniknout právní skutečnosti, které by založily nové právní následky. Ve věci samé zopakoval, že v případě, kdy právní vztahy právních předchůdců stěžovatelky k věcem, jichž se týkala žaloba, byly dotčeny téměř před devadesáti lety, nemůže být určovací žaloba nástrojem prevence, ale stává se nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ve své době neúspěšné. Krajský soud poukázal na to, že právní předchůdce stěžovatelky, s téměř shodnou argumentací, využil práva soudní ochrany, avšak ani tehdejší Nejvyšší správní soud jeho stížnosti nevyhověl s tím, že zákon 354/1921 Sb. jasně řadí mezi osoby bývalé panovnické rodiny také potomky bývalého následníka trůnu, přičemž tzv. domácí zákony císařského a královského domu jsou bez významu; námitka o neoprávněném zásahu do vlastnického práva předchůdců stěžovatelky tak nemohla obstát.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Výrazným specifikem projednávané věci byla skutečnost, že stěžovatelka žádala soud, aby rozhodl o určení vlastnictví M. H. k movitým věcem, jež stát převzal na základě zákona č. 354/1921 Sb. Podle tohoto zákona, který nabyl účinnosti dne 15. 9. 1921, nabyl československý stát mimo jiné všechen movitý i nemovitý majetek bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské (§ 1 bod 1, § 2), výslovně též majetek i "jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, zejména též bývalého následníka trůnu F. F. E. a jeho potomků" (§ 3 bod 2). O tom, které osoby pod toto ustanovení spadaly, rozhodovalo tehdejší Ministerstvo vnitra po dohodě s Ministerstvem zahraničních věcí, proti jehož rozhodnutí bylo možné podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení před Okresním soudem v Benešově vyšlo najevo, že M. H. využil možnosti dané mu zákonem č. 354/1921 Sb., dostalo se mu však rozhodnutí, že ve smyslu citovaného zákona je nadále považován za člena bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 1. 1922, stanovisko Ministerstva zemědělství ze dne 4. 9. 1921), s vysvětlením, že pro aplikaci zákona byly nerozhodné tzv. domácí zákony císařského a královského domu určené výlučně pro členy rakousko-uherské panovnické rodiny (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 1922).

Ústavní soud akceptoval závěry Okresního soudu v Benešově i Krajského soudu v Praze o tom, že zákon č. 354/1921 Sb. je normou konzumovanou, a proto není třeba vyhovět návrhu stěžovatelky na přerušení řízení a předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení části jeho ustanovení. Obdobně Ústavní soud judikoval i v nálezu Pl. ÚS 14/94, vyhlášeným pod č. 55/1995 Sb., ve kterém označil jeden z tzv. Benešových dekretů (č. 108/1945 Sb.) za "normativní akt, který již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, proto již nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci".

Dospěl-li tedy Krajský soud v Praze v projednávané věci k závěru, že zásadní námitka stěžovatelky o neoprávněném zásahu do vlastnického práva jejích právních předchůdců nemůže obstát, neboť k převzetí majetku došlo podle platného zákona, pak tomuto závěru Ústavní soud nemá co vytknout. Rovněž nosný závěr Okresního soudu v Benešově o nedostatku preventivní funkce žaloby na určení a její zamítnutí není v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť v řízení bylo prokázáno, že právní vztahy právních předchůdců stěžovatelky k věcem, jichž se týkala žaloba, byly dotčeny téměř před devadesáti lety, a proto stěžovatelka nemohla legitimně očekávat, že by mohlo dojít k jejich obnovení. Ústavní soud k tomu dodává, že zákon byl přijat zákonodárným sborem v podmínkách demokraticky fungujícího státního zřízení, jehož ústavní listina z roku 1920 ve svém hodnotovém základu deklarovala otevřenost ve směru k mezinárodnímu právnímu řádu. Lze tedy dovodit, že hodnotové nazírání, jak se utvářelo po první světové válce a krátce po ní, obsahovalo mimo jiné kromě rozdělení území bývalého mocnářství, též i získání soukromých statků bývalé panovnické rodiny, aniž by mírová smlouva členy této rodiny zvlášť diferencovala.

Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. V projednávané věci považoval Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo řízení ve věci samé završeno, za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami se nalézací i odvolací soudy při rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; shledal že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam, neboť neřešil některou zde uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem, či právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu Ústavní soud zcela respektoval a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

-----------------------

1) M. H. byl synem F. F. d´E. a Ž. Ch.

2) Návrh se opíral o tvrzení, že předek stěžovatelky nebyl součástí panovnické rodiny a pod režim tohoto zákona nespadal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru