Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2876/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Litoměřice
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkvůle/projev
byt/vyklizení
doručování/fikce doručení
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2876.11.1
Datum podání27.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.b, § 711 odst.3, § 45 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2876/11 ze dne 9. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a L. P., oba zastoupeni Mgr. Josefem Veverkou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011 č. j. 26 Cdo 278/2011-113, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2010 č. j. 11 Co 529/2009-92 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. května 2009 č. j. 8 C 341/2008-41, v řízení o žalobě na vyklizení bytu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení a Stavebního bytového družstva SCHZ jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích se Stavební bytové družstvo SCHZ (vedlejší účastník) domáhalo, aby soud uložil stěžovatelům (žalovaným) povinnost vyklidit byt č. 30 o velikosti 3+1, ulice Nezvalova 1823/31 v Litoměřicích. Důvodem žaloby byla skutečnost, že stěžovatelé dlužili za nájemné a za služby spojené s nájmem bytu do dubna 2007 částku 25 187,- Kč a vedlejší účastník jim dal výpověď z nájmu bytu, která jim byla zaslána doporučeně dne 11. 7. 2007. Obě doporučené zásilky se vrátily vedlejšímu účastníku zpět jako nevyzvednuté. Výpověď z nájmu bytu byla považována za doručenou, neboť se dostala do sféry adresátů. Stěžovatelé žalobu na určení neplatnosti této výpovědi z nájmu družstevního bytu nepodali a výpovědní lhůta na její podání skončila 31. 10. 2007. Rozsudkem ze dne 13. května 2009 č. j. 8 C 341/2008-41 Okresní soud v Litoměřicích vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovatelům povinnost vyklidit byt a zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Ke stěžovateli podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. června 2010 č. j. 11 Co 529/2009-92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání podané stěžovateli Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. června 2011 č. j. 26 Cdo 278/2011-113 odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné.

3. Stěžovatelé napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýkají, že nesprávně vyložily a bez řádného odůvodnění aplikovaly v jejich neprospěch hmotněprávní předpis, a to ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), jež stanoví, že projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. V důsledku extenzivního výkladu uvedeného ustanovení dospěly obecné soudy k závěru, že k doručení výpovědi z nájmu bytu jako hmotněprávního úkonu došlo okamžikem vhození oznámení o uložení zásilky o písemné výpovědi z nájmu bytu na poště do schránky stěžovatelů, tedy 12. 7. 2007. Stěžovatelé tvrdí, že případnou výpověď by bylo možno považovat za doručenou až ke dni 22. 7. 2007. Stěžovatelé však dlužné nájemné zaplatili dne 20. 7. 2007, tedy podle jejich názoru ještě před dnem doručení výpovědi z nájmu bytu. Důvod výpovědi z nájmu tak v době doručení podle stěžovatelů již nebyl dán. Předmětné ustanovení nelze podle stěžovatelů interpretovat způsobem, jak to činí obecné soudy, a to i s ohledem na § 711 odst. 3 o. z., který vyžaduje poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Stěžovatelé s názorem Nejvyššího soudu, že je třeba výpověď z nájmu bytu považovat za doručenou okamžikem, kdy měl nájemce objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit, nesouhlasí. Vyslovují přesvědčení, že se Nejvyšší soud tímto názorem odchýlil od svých předchozích rozhodnutí, kdy uváděl, že slovním spojením "dostane se do sféry dispozice" je třeba rozumět konkrétní objektivní možnost nájemce seznámit se s obsahem výpovědi. Stěžovatel přitom již v nalézacím řízení uvedl, že si zásilku uloženou na poště nemohl převzít, když neměl v té době platný občanský průkaz. V případě stěžovatelů navíc poštovní schránku sdílí více osob a nelze zamezit tomu, aby některá z těchto osob vyzvedla ze schránky zásilku, popř. oznámení o uložení zásilky na poště. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo podle názoru stěžovatelů zasaženo do jejich základních práv, byl jimi porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a rozhodnutí jsou projevem zřejmé libovůle soudního rozhodování. Navrhují proto v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 8 C 341/2008.

5. Klíčovou otázkou v posuzované věci je výklad ustanovení § 45 odst. 1 o. z., tedy, ve kterém okamžiku se stal zmíněný jednostranný úkon dání výpovědi z nájmu bytu perfektním, přičemž stěžovatelé nesouhlasí s výkladem podaným obecnými soudy. K této základní námitce stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že posláním Ústavního soudu není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykládal podústavní právní předpisy, jeho úkolem není ani sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a je oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalizmus [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281 a násl.)]. O stěžovateli namítaný výkladový exces či absenci srozumitelného odůvodnění závěrů soudu se však podle názoru Ústavního soudu v dané věci nejedná.

6. Ze soudního spisu vyplývá, že vedlejší účastník dal stěžovatelům výpověď z nájmu předmětného bytu, která byla stěžovatelům doručena dne 12. 7. 2007, kdy byla v poštovní schránce stěžovatelů uložena výzva, aby si písemnosti vyzvedli na poště. Stěžovatelé tak měli na základě oznámení pošty objektivně možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu dříve, než se zásilka vrátila zpět vedlejšímu účastníku jako nevyzvednutá. Vedlejší účastník přitom dříve, než přistoupil k výpovědi z nájmu bytu stěžovatele, vyzýval k úhradě dlužného nájemného. Stěžovatelé tedy byli o existenci dluhu na nájemném informováni, a jak ověřil odvolací soud, v řádném placení nájemného jim nebránila nikterak jejich sociální situace. Při opakovaných výzvách k placení nájemného si stěžovatelé museli být vědomi neplnění svých povinností, mohli dání výpovědi z nájmu bytu očekávat, měli si ověřit, zda zaplacením dlužného nájemného dne 20. 7. 2007 mají všechny své povinnosti nájemce uzavřeny, a mohli případně podat ve tříměsíční lhůtě žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu družstevního bytu, což neučinili.

7. Podle § 45 odst. 1 o. z. působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Z povahy adresovaných právních úkonů vyplývá, že ke své perfekci vyžadují, aby byly seznatelné těmi osobami, kterým jsou určeny. Nedošel-li projev vůle jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tj. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití projevu vůle do sféry adresáta dovršuje proces vzniku jednostranného právního úkonu. Z použití teorie dojití vyplývá i závěr, že od okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu. Dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah. Jestliže v posuzované věci byly obě zásilky s výpovědí z nájmu bytu, adresované stěžovatelům do místa bydliště, uloženy na poště a stěžovatelé byli o uložení uvědoměni oznámením, právní účinky výpovědi nastaly vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky stěžovatelů, což bylo dne 12. 7. 2007, jak obdobně judikoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 177/04 ze dne 28. 6. 2005 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na této skutečnosti nic nemění námitka stěžovatelů o případném přístupu více osob do jejich poštovní schránky, ostatně stěžovatelé ani netvrdili konkrétní jednání dalších osob směřující k získání či zatajení daného oznámení. Stejně tak je nerozhodné tvrzení stěžovatele o nemožnosti převzít si uloženou zásilku na poště, neboť neměl v té době platný občanský průkaz, ostatně vyzvednutí uložené zásilky adresované stěžovatelce v tomto směru nic nebránilo. Uvedený výklad a aplikace ustanovení § 45 odst. 1 o. z. nejsou ani v rozporu s ustanovením § 711 odst. 3 o. z., jak vyložil i Nejvyšší soud, na jehož argumentaci postačí odkázat. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že se Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím naprosto odchýlil od svých předchozích rozhodnutí, pak Ústavní soud tomuto jejich názoru nemohl přisvědčit. Stejně jako ve stěžovateli citovaných dřívějších rozhodnutích vyslovil Nejvyšší soud jednoznačně i v nyní napadeném usnesení, že stěžovatelé měli na základě oznámení pošty objektivně možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá vrátila zpět. Stěžovateli tvrzená interpretační pochybení obecných soudů tak nebyla Ústavním soudem shledána, neboť výklad podaný obecnými soudy v uvedeném směru není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ a je adekvátně odůvodněn.

8. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s výkladem dotčených ustanovení občanského zákoníku a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá sama o sobě předpoklad úspěšnosti ústavní stížnosti.

9. Právo na soudní ochranu (a v konečném důsledku právo na spravedlivý proces) spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelům poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces. Pokud stěžovatelé dále namítají porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy, pak Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

10. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají, nedošlo, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru