Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2864/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánFINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací FŘ v Brně
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
důkazní břemeno
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2864.14.1
Datum podání26.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

235/2004 Sb., § 73 odst.1

280/2009 Sb., § 92 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2864/14 ze dne 21. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti Zdeněk Kozák s.r.o., Běloveská 391, Náchod, zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem v Náchodě, Komenského 511, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně č. j. 6661/12-1300-603479 a č. j. 6998/12-1300-603479, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 3/2013-41 ze dne 29. 11. 2013 a Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 10 Afs 5/2014-32 ze dne 29. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě finanční kontroly daně z přidané hodnoty Finanční úřad v Náchodě vyměřil stěžovateli dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 2. 2012 daňovou povinnost za zdaňovací období roku 2009 a 2010. Důvodem bylo, že stěžovatelem doložené daňové doklady nevystavila společnost na těchto dokladech uvedená, tj. MPL TRADING, spol. s. r. o., která doklady nemá ve své evidenci a z předmětného zboží nepřiznala ani neodvedla žádnou daň na výstupu. Odvolání stěžovatele bylo shora uvedeným usnesením Odvolacího finančního ředitelství v Brně zamítnuto. Krajský soud shodně dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl schopný jak v daňové kontrole, tak v odvolacím řízení v souladu s § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen "daňový řád") prokázat, že od subjektu uvedeného na daňových dokladech přijal předmětné zdanitelné plnění, ze kterého posléze uplatnil nárok na odpočet daně v řádných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty. Tím, že stěžovatel neprokázal, že zboží převzal od takového subjektu, nedodržel podmínku pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou, neboť stěžovatel neunesl ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu důkazní břemeno, pokud jde o prokázání faktického uskutečnění zdanitelných plnění způsobem, jak jej zachycovaly účetní doklady.

Stěžovatel se závěry finančních orgánů a správních soudů nesouhlasí. Namítá, že správní orgány a soudy nezpochybnily fyzické uskutečnění dodání předmětného zboží stěžovateli a jeho zaplacení. Jak soudy, tak správce daně nepřijaly všechna potřebná opatření k zjištění faktického stavu případu, neboť nebyli vyslechnutí svědci a orgánům činným v trestním řízení nebyla poskytnuta součinnost. Skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Rozhodnutí je příliš formalistické, neboť byla upřednostněna formalita v podobě daňového dokladu nad skutečností, že obchodní transakce skutečně proběhla. Při řízení byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, který ovlivnil zákonnost rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud nejdříve připomíná, že po faktickém započetí činnosti Nejvyššího správního soudu již Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Pro rozhodnutí sporu vedeného před správními orgány a správními soudy bylo podstatné zjištění, zda stěžovatel reálně prokázal vynaložení jím uplatňovaných daňových výdajů. Ústavní soud ověřil, že v tomto směru bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval jak správní orgány, tak posléze správní soudy k přijetí rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ve věci není sporným ani podstatným to, zda k plnění došlo, neboť tato skutečnost nemůže sama o sobě založit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, pokud není jasné, kdo a jak plnění poskytl, respektive pokud je jasné, že k plnění došlo jinak, než je deklarováno v účetních dokladech stěžovatele. Daňový subjekt má povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Důkazní břemeno nastává na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, ten je pak povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Je proto povinen prokázat nejen zda došlo k faktickému uskutečnění plnění, ale i to, zda toto plnění bylo uskutečněno tak, jak je deklarováno na dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného skutkového i právního stavu předkládá, a to včetně toho, komu byl výdaj vyplacen. Z dokazování však vyplynulo, že stěžovatel jím tvrzené skutečnosti neprokázal a pochybnosti správce daně ohledně faktické stránky uplatněných výdajů nevyvrátil. Jakkoliv se stěžovateli subjektivně může jevit rozhodnutí správních orgánů a soudů jako nesprávné či nespravedlivé, neboť je přesvědčen, že předmětné náklady vynaložil, je nezbytné, aby jejich vynaložení pro daňové účely prokázal tak, jak je vyžadováno právními předpisy. V požadavku na dodržení této zákonné povinnosti nelze spatřovat nezákonnost rozhodnutí z důvodů setrvávání na přílišném formalismu.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť dostatečným a věrohodným způsobem neprokázal, že zboží, které následně prodal, nakoupil od plátce přidané hodnoty, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Správní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a mj. uvedly i z jakých důvodů nepovažovaly za účelné provádět další výslech svědků. Své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Zastávané právní názory byly podloženy judikaturou Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (č. j. 8 Afs 49/2010-58, 9 Afs 29/2008-88, 1 Afs 54/2004-125, 5 Afs 172/2006-115, 5 Afs 188/2004-63, sp. zn. 9 Afs 71/2011, 8 Afs 52/2010) a jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2138/14, II. ÚS 1785/10, II. ÚS 621/09). Stěžovateli bylo správcem daně dostatečně umožněno, aby prokázal, že jím tvrzené výdaje skutečně vynaložil, v tvrzené výši a tomu, o kom stěžovatel tvrdil, že deklarované finanční prostředky přijal.

Jak je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru