Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 286/95Nález ÚS ze dne 06.06.1996K zásadě dispoziční v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
byt/vyklizení
Nájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/5 SbNU 371
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.286.95
Datum podání28.11.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 712 odst.2, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 286/95 ze dne 6. 6. 1996

N 44/5 SbNU 371

K zásadě dispoziční v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.

9. 1995, č. j. 38 Co 44/95-71, ve spojení s rozsudkem Městského

soudu v Brně ze dne 10. 3. 1995, č. j. 18 C 399/93-48, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 28. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, kterou jsou napadána výše uvedená rozhodnutí.

Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolacím soudem

byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovatelce

jako žalované uložena povinnost vydat žalobci Ing. V. K., bývalému

manželovi žalované, klíče od domu a bytu konkrétně uvedeného

a umožnit vstup do tohoto bytu. Zároveň bylo rozhodnuto o způsobu

užívání části předmětného bytu oběma účastníky. Městský soud

v Brně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že soud

zrušil v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/9O právo společného

nájmu bytu, když výlučnou nájemkyní se stala žalovaná a žalobci

zůstalo právo bydlet v bytě do přidělení náhrady. Uvedl, že

žalobce sice bydlí v bytě, který je mu nabízen jako náhradní, ale

ten nebyl na něj převeden a tak mu nebyl ve smyslu ustanovení §

712 odst. 6 občanského zákoníku zajištěn náhradní byt. Dále bylo

prokázáno, že žalovaná nabízí náhradní byt, k němuž podepsala

dohodu o převodu členských práv a povinností, ale žalovaný odmítá

dobrovolně tuto dohodu podepsat. Soud I. stupně k tomu uvedl, že

to je již problém výkonu rozhodnutí o zrušení společného nájmu

bytu a povinnosti byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního

bytu.

Odvolání žalované směřovalo zejména k tomu, že soud

nepřihlédl dostatečně k tomu, že jsou splněny podmínky ustanovení

§ 3 odst. 1 o. z., když postup žalobce je vůči ní šikanózním,

jestliže odmítá uzavřít smlouvu o převodu členských práv k bytu,

kde se fakticky zdržuje a dále že společné bydlení má nepříznivý

vliv na psychiku dcery.

Odvolací soud neměl připomínek k dokazování a stejně tak

shledal správným i právní hodnocení věci. Námitky uvedené

v odvolání považoval v podstatě za nedostatečné k tomu, aby byly

splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 o.z. Odvolací soud dále

konstatoval, s poukazem na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí,

že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt. Byt, který je mu

nabízen, je však menší a za těchto okolností není možné rozpor

s dobrými mravy dovodit.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na předchozí

soudní řízení vedené pod sp. zn. 43 C 223/90 s tím, že její snahou

bylo vytvořit předpoklady pro realizaci rozsudků o vyklizení bytu,

když sama Ing. K. obstarala a nabídla náhradní byt. Pokud ho

jmenovaný odmítá převzít za situace, kdy jej bezplatně užívá,

postupuje, jak uvádí, v rozporu s § 3 odst. 1 o. z., ale

i v rozporu s rozsudkem, jímž mu byla stanovena povinnost byt

vyklidit. Stěžovatelka se domnívá, že postup odvolacího soudu

neodpovídá příslušným ustanovením o.z. a navíc jeho rozhodnutí

odporuje i judikatuře Ústavního soudu s poukazem na rozhodnutí sp.

zn. III. ÚS 114/94. Vyslovila názor, že uvedeným postupem bylo

porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Dále uvedla, že setrvání Ing. K.

v bytě F. má negativní dopady na psychiku nezletilé dcery.

V důsledku tohoto stavu tedy není zaručená ochrana stěžovatelky

před neoprávněným zasahováním do jejího rodinného života. Závěrem

proto navrhuje, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.

V podání došlém Ústavnímu soudu dne 26. 4. 1996 stěžovatelka

předložila smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, kterou dne 15. 11.

1995 uzavřela, s tím, že tato písemnost jednoznačně prokazuje, že

právně účinným způsobem pro Ing. K. zajistila přiměřený náhradní

byt. Při jednání dne 6. 6. 1996 pak právní zástupce stěžovatelky

předložil soudu usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 64

E 3014/95, ze dne 8. 1. 1996, ze kterého vyplývá, že byl nařízen

výkon rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 1991, č. j.

43C 223/90-31, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze

dne 12. 7. 1993, sp. zn. 17 Co 175/93, a to vyklizením bytu,

s tím, že provedení vyklizení soud provede dodatečně. Proti tomuto

usnesení bylo podáno odvolání a věc dosud není pravomocně

skončena.

Ústavní soud požádal o vyjádření k předložené ústavní

stížnosti Krajský soud v Brně. Předseda senátu odkázal na písemné

odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že na zajištění bytové

náhrady má Ing. K. právo podle pravomocného a vykonatelného

rozsudku v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/90, a do doby, než

mu bude přiměřený náhradní byt zajištěn, svědčí mu právo bydlet

v bytě F. V souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že jsou dány

důvody pro použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z., předseda senátu

podotkl, že existují rozpory mezi oběma účastníky, ovšem nebylo

prokázáno, že by byly způsobeny výlučně Ing. K.. V případě

zjištění, že Ing. K. fakticky bydlí bez právního důvodu a neplatí

nájemné v bytě R. lO, jehož nájemkyní je stěžovatelka, poukazuje

na skutečnost, že ta se nedomáhala v soudním řízení ochrany svých

práv a ta jí tudíž nemohla být poskytnuta. Soud tedy ve svém

postupu a rozhodnutí neshledal porušení namítaného čl. 36 odst.

1 Listiny, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Z vyjádření, ke kterému byl vyzván Ing. V. K. jako vedlejší

účastník, vyplývá, že stran obstarání přiměřeného bytu v průběhu

let 1990 - 1995 stěžovatelka neučinila nic pro vyřešení tohoto

problému a teprve až pod tlakem soudních rozhodnutí, která jsou

napadána stížností, začala jednat o poskytnutí přiměřené náhrady.

Uvedl, že soudy pečlivě zvážily důkazní situaci a zcela v souladu

s o.z. vyhodnotily rozhodné skutečnosti. Dále podotkl, že

stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu F.

9, aniž by respektovala stanovenou podmínku. V důsledku toho bylo

usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 64

E 3014/95, rozhodnuto tak, že navrhovatelka musí podat další návrh

za předpokladu, že prokáže zajištění stanovené bytové náhrady.

Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná

zamítnuta.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal

od Městského soudu v Brně spis vedený pod sp. zn. 18 C 399/93

a seznámil se s jeho obsahem. Ústavní soud vzal současně na vědomí

návrh, který učinil při jednání dne 6. 6. 1996 právní zástupce

stěžovatelky, jakož i právní zástupce vedlejšího účastníka,

a kterým obě strany požadují přiznání náhrady nákladů řízení před

Ústavním soudem v částce Kč 1.590,-.

Při posuzování ústavní stížnosti je třeba vzít v úvahu

následující skutečnosti. Ing. K. podal žalobu, ve které se domáhal

vydání rozhodnutí, kterým by soud uznal L. K. povinnou vydat mu

klíče, umožnit mu vstup do bytu a dále aby stanovil úpravu užívání

bytu. V daném řízení nebylo tedy úkolem soudu zkoumat, zda má Ing.

K. k dispozici přiměřený náhradní byt. Otázku, zda je zajištěn

přiměřený náhradní byt, který je určen v pravomocném soudním

rozhodnutí, posuzuje soud v řízení o nařízení soudního výkonu

rozhodnutí. Při posuzování, zda jde o byt přiměřený, pak obecné

soudy vycházejí z ustanovení § 712 odst. 2 o.z.

Řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, je ovládáno

zásadou dispoziční. Platí tedy, že soud je vázán žalobou. Proto

soud nemůže žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu

a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou

povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy.

Ústavní soud má dále za to, že soudy obou stupňů vycházely ze

skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn za

účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými

ustanoveními občanského soudního řádu. Jakým způsobem soudy

vyhodnotily provedené důkazy, zejména pokud se jedná o posouzení

žaloby Ing. K. z hlediska § 3 odst. 1 o.z., je věcí jejich volného

a nezávislého hodnocení. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu

"hodnotit" hodnocení důkazů soudem. Pokud stěžovatelka předkládá

jako další listinný důkaz smlouvu o budoucí nájemní smlouvě,

uzavřenou dne 15. 11. 1995, nelze k takovému důkazu v rámci řízení

před Ústavním soudem přihlédnout, neboť se jedná o písemnost,

která byla vydána až po právní moci napadeného rozhodnutí a která

tedy nemůže mít žádný vliv na posouzení ústavnosti soudního

rozhodnutí.

Za tohoto stavu věcí Ústavní soud nenalezl tvrzené porušení

čl. 36 Listiny. Právem na soudní ochranu je třeba rozumět právo na

proces, který končí vydáním soudního rozhodnutí. Argumentace

uvedená v ústavní stížnosti je v podstatě opakováním důvodů, které

stěžovatelka uvedla již ve svém odvolání. Samotnou okolnost, že

odvolací soud neakceptoval jí vznesené námitky uplatněné proti

žalobě, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Námitce stěžovatelky, že postup odvolacího soudu neodpovídá

judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 114/94) nelze rovněž

přisvědčit, neboť v daném případě se jednalo o posuzování

ústavnosti interpretace ustanovení § 712 odst. 2 o.z. u již

zajištěného náhradního bytu, a to v rámci řízení o provedení

výkonu rozhodnutí.

Pokud se stěžovatelka dovolává svého práva na ochranu před

neoprávněným zasahováním do rodinného života (zřejmě čl. 32 odst.

1 Listiny), není její tvrzení náležitě odůvodněno, když zůstává

u pouhého konstatování. Navíc je třeba konstatovat, že

stěžovatelka má v rámci civilního řízení řadu možností domáhat se

účinným a efektivním způsobem ochrany svých práv.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno. Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání

náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi podle § 62 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. 6. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru