Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 286/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.286.21.1
Datum podání01.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 286/21 ze dne 23. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Karolinou Besser, advokátkou, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 100 Co 129/2020-436, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. Ž., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu soukromého rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a rozsudku krajského soudu se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. 25 Nc 601/2019-288 svěřil nezletilého D. po dobu trvání manželství rodičů - stěžovatele a vedlejší účastnice - i po dobu po rozvodu manželství do střídavé péče v rovnoměrném rozsahu, který podrobně časově vymezil (I. výrok). Stěžovateli II. výrokem uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého D. částkou 15 000 Kč měsíčně v období před rozvodem a v období po rozvodu rodičů částkou 13 000 Kč měsíčně s tím, že 10 000 Kč bude splatných k rukám vedlejší účastnice a 3 000 Kč bude splatných na účet vedený na jméno nezletilého D., přičemž dispoziční oprávnění k tomuto účtu budou mít oba rodiče. Výrokem III. uložil vedlejší účastnici povinnost přispívat na výživu nezletilého D. částkou 1 500 Kč měsíčně, IV. a V. výrokem stanovil nedoplatky na výživném a jejich splatnost a rozhodl o nákladech řízení (VI. výrok).

3. K odvolání vedlejší účastnice změnil krajský soud rozsudkem obsahujícím napadené výroky rozsudek okresního soudu tak, že schválil dohodu rodičů o tom, že nezletilý se svěřuje do péče vedlejší účastnice, a o styku stěžovatele s nezletilým (I. výrok). Výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu v jeho II. až V. výrokem a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého D. částkou 20 000 Kč měsíčně před rozvodem a po právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 30 000 Kč měsíčně, z toho částka 20 000 Kč měsíčně bude splatná k rukám matky a částka 10 000 Kč měsíčně bude splatná na účet nezletilého. Výrokem III. krajský soud rozhodl o dlužném výživném. Změnu výroku o péči a o styku s nezletilým odůvodnil krajský soud uzavřenou dohodou rodičů. O zvýšení vyživovací povinnosti rozhodl krajský soud s ohledem na skutečnosti, že stěžovatel zastává vysoký manažerský post a jeho příjmy činí přes 300 000 Kč měsíčně, zatímco měsíční příjem vedlejší účastnice se pohybuje okolo 30 000 Kč měsíčně. Je proto zapotřebí, aby nezletilý měl zajištěnou stejnou životní úroveň bez ohledu na to, zda se zrovna nachází v péči stěžovatele nebo vedlejší účastnice.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uznává, že změna střídavé péče na stav, kdy je nezletilý svěřen do péče vedlejší účastnice, je spíše změnou nepodstatnou (byť stěžovatel přistoupil na uzavření dohody po zvážení předběžného názoru krajského soudu), neboť jeho styk s nezletilým je nastaven dostatečně široce. Nemůže se však smířit s výživným, které mu bylo krajským soudem stanoveno. Stěžovatel uznává, že je velmi dobře finančně zajištěn, nicméně rozhodující podle něho je otázka, zda vysoké výživné může být smysluplně využito ve prospěch tak malého dítěte, jakým je D. Takto vysoké výživné naopak podle stěžovatele slouží k uspokojování potřeb vedlejší účastnice a jejího nového partnera. V dané souvislosti stěžovatel rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), z něhož dovozuje, že tak vysoké výživné je svým způsobem nevýchovné. Příčinou porušení jeho práv je i rozhodnutí soudu, kterým byl výběr finančního produktu ponechán na matce, ač on sám se v daném odvětví pohybuje.

5. Neméně závažné pochybení krajského spatřuje soudu stěžovatel v tom, že nebyla nijak zohledněna jeho vyživovací povinnost k dalšímu nezletilému dítěti a partnerce na mateřské dovolené, když soud bez jakéhokoliv relevantního podkladu konstatoval, že tyto povinnosti se s ohledem na jeho příjem ve výši výživného nijak neodrazí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Jak plyne z výše provedené narace, sporná v posuzované věci není úprava výchovného prostředí pro nezletilého, ale toliko výše výživného. Krajský soud přitom při posouzení věci vyšel z § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož - stručně řečeno - má dítě zásadně právo sdílet životní úroveň svých rodičů, což nemá být limitováno ani jeho odůvodněnými potřebami. Toto jeho východisko je přitom k poměrům dané věci přiléhavé, neboť stěžovatel má nadstandardní příjmy a krajský soud rozhodl, aby z nich měl prospěch nezletilý i v době, kdy je v péči vedlejší účastnice. Krajský soud také oba rodiče nezletilého vedl k tomu, aby se sami dohodli na tom, jak co nejlépe i do budoucna vyšší životní úroveň stěžovatele pro D. zachovat. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí nadto vyplývá, že komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je obtížná.

9. Na druhé straně, není úlohou obecných soudů - a tím méně Ústavního soudu - aby stěžovateli a vedlejší účastnici určovaly, způsob nakládání se stanoveným výživným, např. zda nezletilému (jak namítá stěžovatel) vedlejší účastnice může nakupovat již obnošené oblečení atp. Stěžovatel a vedlejší účastnice se rozhodli osvojit si dítě (které evidentně doposud nemělo lehký osud), proto se nyní musí pokoušet najít pro všechny schůdnou cestu, aby nezletilý vyrůstal v harmonickém prostředí. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by vedlejší účastnice k nezletilému neměla dostatečně silnou citovou vazbu a že by u ní nezletilý neměl v tomto ohledu dostatečné zázemí. Přitom právě z tohoto úhlu pohledu chybí ústavněprávní relevance stěžovatelových námitek zaměřených na účelnost využití výživného vedlejší účastnicí.

10. Ústavní stížností napadené výroky rozsudku krajského soudu podle IV. senátu Ústavního soudu neodporují ani základnímu východisku nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15. Přirozenou limitaci vysokého výživného nutno shledávat (až) v tom, když by jeho výše byla - vzhledem ke konkrétním okolnostem případu - ve vztahu k dítěti výchovná. Nic takového ale stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenaznačuje. Jistě přitom není jedinou alternativou - vyrůstá-li dítě v rodině s výborným hmotným zázemím - jak jej naučit odpovědnému nakládání s majetkem, aby tento zůstal před ním "skryt". Jinou - a možná ještě přínosnější variantou - naopak je učit dítě tomu, aby rozsáhlý rodinný majetek umělo dál zhodnocovat a rozvíjet. Právě takto je ale nutno stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 interpretovat.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím (jeho II. a III. výrokem) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru