Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2859/14 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2859.14.1
Datum podání26.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2859/14 ze dne 1. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti MUDr. Heleny Marešové, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 2596/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 959/2014-423 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013 č. j. 27 Co 212/2013-391, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2014 a doplněné podáním ze dne 30. srpna 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 4 C 126/2011 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 4. května 2011 domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům a na nich stojícímu domu v k. ú. Hradištko pod Medníkem. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. února 2013 č. j. 4 C 126/2011-195 žalobě vyhověl, zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem (výrok I.), do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal nově vzniklou parcelu (výrok II.), do výlučného vlastnictví žalované přikázal zbylé nemovitosti (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu částku 46 000 Kč (výrok IV.), na nákladech řízení 138 902 Kč (výrok V.) a dále na nákladech státu 1 462 Kč (výrok VI.). Proti rozsudku sudu prvního stupně podaly odvolání jak stěžovatelka, tak žalovaná.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, zopakoval zčásti a doplnil dokazování ve smyslu § 213 odst. 1, 2, 3 a 4 o. s. ř. a s ohledem na poměry konkrétní věci uzavřel, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí v uvedeném směru není dobře možné. Odvolací soud pak změnil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaných, kteří byli připuštěni do řízení namísto dosavadní žalované (č. listu 278) zrušil, všechny uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit každému ze žalovaných na vypořádacím podílu částku 725 000 Kč (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok II.), dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu státem placených nákladů řízení ve výši 731 Kč (výrok III.) a žalovaným 1), 2) a 3) uložil povinnost zaplatit náhradu státem placených nákladů řízení ve výši 731 Kč (výrok IV.).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť námitky vznesené stěžovatelkou neshledal jako důvodné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu a vytýká jim, že tato rozhodnutí vykazují znaky libovůle a jsou pro ni překvapivá. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud v neprospěch zachování vlastnictví účastníků přijal zcela ojedinělý extenzívní výklad a zjevně nepřiměřenými úvahami, v příkrém rozporu či vůbec bez opory ve skutkových zjištěních, pominul judikaturou ustálená hlediska reálného dělení a svůj nepodložený subjektivní úsudek ani dostatečně nezdůvodnil. Dovolací soud pak podle tvrzení stěžovatelky, zjevně nepřiměřené závěry, bez odpovídajících skutkových či odborných zjištění, přehlíží a vyřešení namítaného odklonu od judikatury se vyhýbá jen nepřiléhavým odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky, ačkoli je zřejmé, že česká judikatura naznačené otázky neřeší.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatelky s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu a stěžovatelka nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a zjištění, zda konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

11. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle soudů, která nemá oporu v právních předpisech ani provedených důkazech. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, dostupný na http://nalus.usoud.cz). K tomu Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Za porušení právní jistoty a libovůli proto nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna (srov. str. 7 - 15 rozsudku odvolacího soudu, str. 3 - 8 usnesení dovolacího soudu).

12. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolize napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva nebyla shledána.

13. Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. prosince 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru