Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2856/08 #1Nález ÚS ze dne 09.02.2009K neopodstatněnosti návrhu na osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu z důvodu, že účastník řízení podal větší počet žalob

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - spojení věcí
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu... více
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/52 SbNU 197
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.2856.08.1
Datum vyhlášení09.02.2009
Datum podání21.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 549/1991 Sb.; o soudních poplatcích; poslední věta, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2 přílohy

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Skutečnost, že stěžovatel uplatnil více žalob, nemá význam z hlediska posouzení, zda jsou splněny podmínky osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. V nevyhovění návrhu na osvobození od soudních poplatků z uvedeného důvodu tedy nelze shledat porušení práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

IV. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 9. února 2009 v řízení o ústavních stížnostech návrh stěžovatele Y. E. U. na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 37 C 256/2007-17, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008 č. j. 34 C 15/2008-19. Zároveň odmítl návrh na zrušení poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jako podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Narativní část

Stěžovatel v dané věci brojí proti napadeným usnesením obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že se mu nepřiznává osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedl, že v současné době nemá žádné příjmy a jeho v odůvodnění soudů zmiňovaný majetek, jímž disponuje, má velmi nízkou likviditu, jež mu znemožňuje v dohledné době tento majetek zpeněžit. Dále poukázal na to, že vystupuje jako žalobce v řadě sporů o ochranu osobnosti, přičemž ve všech mu svědčí povinnost zaplatit soudní poplatek, jehož výše se odvíjí od finančního rozsahu požadovaného nároku. Namítal přitom, že akceptace rozhodovacích důvodů obecných soudů by pro něj znamenala nemožnost úspěšně hájit jeho osobnostní práva v souvislosti s jeho trestním stíháním v letech 1994 až 2007. Obecné soudy argumentaci stěžovatele odmítly. V této souvislosti lze poukázat na právní závěr Vrchního soudu v Praze vyjádřený v napadeném usnesení ze dne 8. září 2008, podle něhož větší počet žalob na ochranu osobnosti podaných stěžovatelem nemůže vést k tomu, aby stěžovatel neplatil soudní poplatek ze žádné z nich.

Odůvodnění nálezu před Ústavním soudem

V předmětné věci se konalo ústní jednání, v němž stěžovatel navrhl provedení některých listinných důkazů. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že pro oblast dokazování plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tedy dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. V dané věci nevyhověl důkazním návrhům, neboť nesplňovaly podmínky takto vymezeného rámce účelu důkazního řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud dále dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle a jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna v intencích § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, pročež nezasahují do shora vymezených ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele směřující k početnosti podaných žalob na ochranu osobnosti. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoliv ve vazbě na jiné jím uplatňované nároky. Opačný výklad by vedl k tomu, že účastník, jehož poměry neodůvodňují osvobození od soudního poplatku, by měl přesto být od jeho úhrady osvobozen jen proto, že žalob podal mnoho. Z uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009

N 20/52 SbNU 197

K neopodstatněnosti návrhu na osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu z důvodu, že účastník řízení podal větší počet žalob

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 9. února 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ve věci ústavních stížností navrhovatele MUDr. Y. E. U. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 37 C 256/2007-17, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008 č. j. 34 C 15/2008-19, jimiž navrhovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a dále o návrhu na zrušení "poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích" a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Výrok

I. Věci sp. zn. IV. ÚS 2856/08 a sp. zn. IV. ÚS 2898/08 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2856/08.

II. Ústavní stížnosti se zamítají.

III. Návrh na zrušení poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se odmítá.

IV. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Odůvodnění:

Návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že se mu nepřiznává osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatel tak učinil z toho důvodu, že se cítí být předmětnými rozhodnutími dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 písm. a) a b), čl. 14 a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Shledává v nichž rovněž rozpor s kautelou zaručenou čl. 96 odst. 1 Ústavy.

To proto, že v současné době nemá žádné příjmy a jeho v odůvodnění soudů zmiňovaný nemovitý majetek, jímž disponuje, má velmi nízkou likviditu, pročež by jeho "přeměna v peněžní prostředky trvala velmi dlouhou dobu". V této souvislosti stěžovatel poukázal na jím vedenou celou řadu soudních sporů o ochranu osobnosti, v nichž všech mu svědčí povinnost zaplatit soudní poplatek, jehož výše se odvíjí od finančního rozsahu požadovaného nároku. Namítá, že akceptace rozhodovacích důvodů obecných soudů by pro něj (v rozporu s právem na spravedlivý proces) znamenala nemožnost úspěšně hájit svá osobnostní práva (v letech 1994-2007 byl, jak uvádí, trestně stíhán, resp. "postupně zbavován obvinění z trestných činů"). Považuje za nepřijatelné, aby soud odůvodňoval napadený výrok tím, že je jen na žalobci, jaké zvolil v tomto či jiných řízeních právní prostředky ochrany proti tvrzeným zásahům do svých osobnostních práv, chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku, od kterých se odvíjí i výše soudního poplatku. Přitom o zcela bezúspěšné uplatňování práva, jak v naraci návrhu stěžovatel uvádí, v předmětné záležitosti nejde. S poukazem na princip předvídatelnosti práva odkázal též na řízení ve věci sp. zn. 36 C 287/2007, vedené u Krajského soudu v Praze, v němž byl od zaplacení soudního poplatku osvobozen.

V návaznosti na tyto námitky stěžovatel navrhl rovněž zrušení "poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích". Je přesvědčen o tom, že pokud se poplatek za návrh na zahájení řízení na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy určuje podle stejných pravidel jako za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, potom je citované ustanovení v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 5 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 96 odst. 1 Ústavy. V tomto ohledu stěžovatel namítl, že nároky podle § 11 a 13 občanského zákoníku jsou jinými nároky, než kupř. nároky na náhradu škody či nároky vztahující se k "běžným peněžitým plněním", neboť v případě práv na ochranu osobnosti jde o osobnostní práva, jichž nabývá fyzická osoba již narozením a stran nemajetkové újmy se nejedná o běžná peněžitá plnění, o která se člověk "musí zasloužit, či se o ně snažit". Žalobce s vyššími příjmy by tak mohl uplatňovat žalobou na ochranu osobnosti nárok na vyšší peněžitou částku, nežli žalobce disponující menším majetkem. Stěžovatel dodává, že tuto diskrepanci nemůže odstranit ani postup ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., zakládající dle jeho názoru libovůli předsedy senátu při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Tu spatřuje stěžovatel co do otevření prostoru pro její uplatnění ve slově "může", v citovaném ustanovení obsaženém.

Pro takto v návrhu blíže rozvedené důvody se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, dále zrušení tamtéž citovaného zákonného ustanovení a konečně toho, aby bylo Ústavním soudem rozhodnuto, že náklady řízení (právního zastoupení) stěžovatele nese stát.

Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud může spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Jelikož předmětné věci, v nichž byly podány ústavní stížnosti, spolu skutkově souvisejí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci ke společnému řízení spojil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení k předmětným ústavním stížnostem vyjádření.

Ve vyjádření k návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2009, se odkazuje na důvody obsažené v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Nadto se v něm konstatuje, že v situaci, v níž nebylo soudem možno dovodit, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, byly pro posouzení žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodné jeho celkové poměry, zejména majetkové, sociální a zdravotní, jež ale neodůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Ve vyjádření se kromě tohoto upozorňuje na skutečnost, že "sám žalobce v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že je schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům soudní poplatek v této věci zaplatit". Vrchní soud připomíná, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, dle níž je osvobození od soudních poplatků opodstatněno podáním řady druhově stejných žalob, neboť by se její akceptací přenášelo poplatkové "břemeno" na stát, a tím by došlo i k vybočení z rámce účelů spjatých s ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. Z pohledu ústavněprávního účastník řízení vyslovuje názor, dle kterého respektování hledisek uvedeného zákonného ustanovení nemůže založit dotčení v základním právu každého na rovný přístup k soudu bez ohledu na svůj majetek podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny.

Ve vyjádření k návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2009, se kromě odkazu na argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, jakož i kromě důvodů uvedených v již reprodukovaném vyjádření, upozorňuje na skutečnost, že osvobození od soudního poplatku v jiném řízení není rozhodné pro osvobození v předmětném řízení. Z hlediska ústavněprávního soud opakovaně vyslovuje nesouhlas s dotčením v základním právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků (a vedlejších účastníků) od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. K uvedené výzvě účastník řízení ve svých vyjádřeních k ústavním stížnostem, doručených Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2009, souhlasil s upuštěním od ústního jednání, stěžovatel ale v podáních doručených Ústavnímu soudu dne 30. prosince 2008 sdělil, že na ústním jednání trvá. Pro uvedené Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, a to na den 9. února 2009.

V jeho průběhu stěžovatel navrhl provést důkaz listinami osvědčujícími skutečnost, že na nemovitosti v jeho vlastnictví je vedeno exekuční řízení, a to jak v období vydání ústavními stížnostmi napadených soudních rozhodnutí, tak i exekuční řízení zahájená po jejich vydání.

Podle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nepublikované usnesení sp. zn. III. ÚS 258/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) a další], uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Navazuje na uvedené teze, Ústavní soud považuje za jednu ze zásad řízení o ústavních stížnostech zásadu materiální subsidiarity [k tomuto srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), usnesení sp. zn. IV. ÚS 589/2000 ze dne 21. 2. 2001 (U 8/21 SbNU 501), nález sp. zn. III. ÚS 161/01 ze dne 28. 2. 2002 (N 23/25 SbNU 177), nález sp. zn. III. ÚS 183/01 ze dne 12. 6. 2003 (N 89/30 SbNU 351), nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 693/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], dle níž podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá, a k takové argumentaci, je-li to nezbytné, předložit i odpovídající důkazní návrhy.

Jelikož důkazní návrhy stěžovatele nesplňovaly podmínky takto vyloženého rámce účelu důkazního řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud jim nevyhověl.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadá ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.

V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal.

Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 37 C 256/2007-17 se podává, že z prohlášení o výdělkových a majetkových poměrech ze dne 10. prosince 2007 tamní soud zjistil, že stěžovatel má dluhy ve vztahu k Advokátní kanceláři J. ve výši 750 000 Kč a AK Z. ve výši 450 000 Kč za obhajobu v trestním řízení. Dále, že má dle tvrzení stěžovatele vyživovací povinnost k dceři M. O. ve výši 4 000 Kč, přičemž nedoložil, zda dcera studuje, či nikoliv. Konečně tamní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem rodinného domu s pozemkem v katastrálním území Třemblat, okres Praha-východ, o výměře 3 602 m2, zemědělských pozemků v katastrálním území Všechromy, okres Praha-východ, o výměře 35 888 m2 v podílu sedmi desetin, zemědělských pozemků v katastrálním území Lhotka u Radnic, okres Rokycany, o výměře 137 602 m2, osobního automobilu Škoda Felicia 1,3 I a osobního automobilu Škoda Octavia 1,9 TDI. Manželka stěžovatele že je vlastnicí pozemků v katastrálním území Žďár u Mnichova Hradiště, okres Mladá Boleslav, o výměře 774 m2 v podílu jedna čtvrtina. Z výpisu z obchodního rejstříku potom, že stěžovatel je jednatelem ve společnosti HALAS - International, s. r. o. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že sociální poměry stěžovatele nejsou takové, aby přiznání osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly. Poukázal na to, že dceři stěžovatele je 28 let, a ten toliko tvrdí, že není schopna se sama živit, ale neuvádí, zda studuje, či z jiných důvodů, a též že v prohlášení o výdělkových a majetkových poměrech neuvedl, že je jednatelem označené společnosti (tedy ani spolehlivě neprokázal své majetkové poměry).

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se následně ve svém usnesení ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31 se závěrem Městského soudu v Praze ztotožnil, přičemž doplnil, že sám stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že je schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům soudní poplatek v předmětné věci zaplatit (k tomu Ústavní soud podotýká, že toto vlastní konstatování stěžovatele negativně zrcadlí jednu z podmínek, jejichž naplnění se vyžaduje podle § 138 odst. 1 o. s. ř. k vyhovujícímu rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků). Současně konstatoval, že námitka stěžovatele týkající se počtu podaných žalob na ochranu osobnosti a celkové poplatkové povinnosti s tím spojené je pro posouzení jeho schopnosti zaplatit poplatek v dané věci irelevantní, neboť je jen na něm, jaké zvolil v tomto či v jiných řízeních právní prostředky ochrany osobnosti proti tvrzeným zásahům do svých osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku, od kterých se odvíjí i výše soudního poplatku. Své úvahy uzavřel tak, že smyslem a účelem ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. totiž je, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu, přičemž o takovou situaci v posuzovaném případě stěžovatele nejde.

Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008 č. j. 34 C 15/2008-19 se pak podává, že soud pro tam popsané majetkové poměry stěžovatele dospěl k závěru, že jeho sociální poměry nejsou takové, aby přiznání od soudních poplatků odůvodňovaly.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se následně ve svém usnesení ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34 se závěrem Městského soudu v Praze ztotožnil, přičemž doplnil, že sám stěžovatel uznává, že je majetný. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že četnost žalob stěžovatele nemůže vést k popření smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., jímž není to, aby docházelo k osvobozování od soudních poplatků majetných žadatelů, kteří nechtějí jejich placením zmenšit svůj majetek. Dodal, že větší počet stěžovatelem podaných žalob na ochranu osobnosti podle jeho názoru nemůže vést k tomu, aby stěžovatel neplatil soudní poplatek ze žádné z nich. Rovněž zdůraznil, že stěžovatel má možnost získat hotové finanční prostředky i prostřednictvím úvěru, k jehož zajištění mu může sloužit právě jeho majetek.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v předmětných věcech šlo o návrhy stěžovatele na ochranu osobnosti vůči masmédiím, čili jejich meritem mělo být posouzení eventuální kolize mezi na straně jedné právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu (svobodou tisku) na straně druhé. Nejednalo se tudíž o uplatnění nároků vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 (dostupná na http://nalus.usoud.cz) a další].

Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora vymezených ústavních práv stěžovatele. Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., na které odkazují, odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy [srov. k této kautele coby zábraně proti svévoli nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), nález sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 351/04 (viz výše), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) a další]. Tím samým se potom stává nepřípadnou i kritika stěžovatele, dle níž § 138 odst. 1 o. s. ř. stran rozhodování o osvobození od soudních poplatků poskytuje prostor pro libovůli. Jeho námitky směřující do rozhodnutí obecných soudů byly pro uvedené za těchto okolností shledány neopodstatněnými, přičemž tento závěr nemůže zvrátit ani poukaz na "odlišné" rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008 č. j. 36 C 278/2007-7 adresované stěžovateli [srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 401/97 ze dne 14. 9. 1999 (N 124/15 SbNU 181), nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)].

Jak již bylo uvedeno, ústavními kautelami aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (viz výše) v této souvislosti uvedl, že "rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.". Daný názor potvrdil i ve své pozdější judikatuře. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281) připomenul, že "se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků", a zdůraznil, že "zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.". Obdobné posléze konstatoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337).

Uvedené právní závěry plně dopadají i na posuzovanou věc. Plyne z nich rovněž závěr ve vztahu ke stěžovatelem namítanému dotčení v základním právu na rovný přístup k soudu bez ohledu na majetek podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Dané okolnosti v rozhodované věci ale zjištěny nebyly.

Namítá-li stěžovatel skutečnost, že mu soudy nepřiznaly osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že k opačnému postupu nelze přistoupit jen proto, že podal v podobných případech desítky dalších žalob, této výtce přisvědčit nelze. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na jiné jím uplatňované nároky. Přístup opačný by úvahou per reductionem ad absurdum vedl k důsledku, dle něhož účastník, jehož poměry neodůvodňují osvobození od soudního poplatku, měl by přesto být od jeho úhrady osvobozen jen proto, že žalob podal mnoho. Došlo by tím nejen k vybočení z rámce ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., nýbrž i k založení nerovnosti mezi účastníky řízení ve srovnatelných případech. Kromě toho vypovídá ve prospěch uvedeného závěru Ústavního soudu i další argument. O osvobození od soudního poplatku lze podle § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. K posouzení naplnění podmínky druhé v jiných věcech než v předmětné soudem rozhodované není ale tento soud příslušným.

Pro uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 37 C 256/2007-17, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008 č. j. 34 C 15/2008-19 zamítl [§ 82 odst. 1 zákona. č. 182/1993 Sb.].

Ve vztahu k návrhu opírajícímu se o dikci ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí Ústavní soud následující:

Jakkoli opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem, a nikoli jeho odůvodněním [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.) a další], z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení [nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.)]. Argumentací a fortiori nutno dospět k závěru, že břemeno tvrzení zatěžuje stěžovatele rovněž v případě, kdy napadá zákonné ustanovení, o němž tvrdí, že se o něj rozhodovací důvody vyložené v odůvodněních rozhodnutí obecnýchsoudů opírají, tj. je povinen tvrdit, že bylo jím napadené ustanovení v řízení aplikováno a výrok rozhodnutí na něm spočívá, jakož i toto tvrzení v nezbytném rozsahu podložit náležitými argumenty.

Vycházeje z obsahu návrhu stěžovatele, takto nutno konstatovat, že nedostál břemenu tvrzení v mezích naplnění podmínky, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na zrušení "poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., osoudních poplatcích" (srov. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval ani otázkami spjatými s přesným označením napadeného zákona (a jeho příslušného ustanovení) ve znění pro posouzení věci rozhodném (reflexí novelizace), resp. otázkami s tím souvisejícími.

Vzhledem k uvedenému bylo tudíž o návrhu stěžovatele rozhodnuto, jak ve výroku nálezu obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů].

Vzhledem ke skutečnosti, že řízení o ústavní stížnosti před Ústavnímsoudem nepodléhá poplatkové povinnosti, nejsou nepříznivé majetkové a osobní poměry překážkou pro její podání a není tím vytvořena překážka přístupu k soudu. Za těchto okolností návrh na náhradu nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., rozhodování o kterém v případě neodmítnutí ústavní stížnosti není vázáno na výsledek řízení, je nutno předně posoudit vzhledem k eventualitě k postupu podle § 18 odst. 2 a 3 zákona o advokacii, a dále s ohledem na to, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ve vztahu k prokázání materiální a sociální situace, jež znemožňuje úhradu právního zastoupení v řízení, a představuje tak reálnou bariéru přístupu ke spravedlnosti. Jelikož stěžovatel takto vyložené podmínky pro uplatnění návrhu na náhradu nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nenaplnil, Ústavní soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem vůči státu nepřiznává.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru