Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2851/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Náchod
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/ochrana soukromé... více
Věcný rejstříkdítě
rodiče
legitimace/aktivní
otcovství/určení
Diskriminace
manžel
otcovství/popření
právní domněnka/presumpce
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2851.10.1
Datum podání02.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3 odst.1

2/1993 Sb., čl. 32, čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #0 čl. 8, #0 čl. 14, #0 čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 54, § 57 odst.1, § 59


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2851/10 ze dne 22. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 čj. 21 Cdo 298/2010-148, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2009 čj. 20 Co 207/2009-88 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 3. 2009 čj. 4 C 231/2008-45 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným a doručeným dne 2. 10. 2010 elektronicky bez připojení zaručeného elektronického podpisu, včas a řádně doplněným předložením jeho originálu, se P. K. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o popření a určení otcovství.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "nalézací soud") 4 C 231/2008 vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se proti žalovaným manželům 1) R. M. a 2) J. M., a 3) nezletilé Janě S. (jedná se o pseudonym), domáhal určení, že je otcem nezletilé. Z důkazů v řízení provedených nalézací soud mj. zjistil, že notářským zápisem ze dne 4. 4. 2008 žalobce a prvá žalovaná souhlasně prohlásili, že žalobce je biologickým otcem dosud nenarozeného, počatého dítěte, které se má narodit asi v červnu 2008. Žalobce tvrdil, že je otcem nezletilé třetí žalované a uvedl, že s ním měla prvá žalovaná intimní známost a že se spolu na početí dítěte dohodli. S prvou žalovanou se naposledy viděli tři dny před porodem, od 2. 6. 2008 spolu téměř nekomunikují. Má zájem o výchovu nezletilé a chce vztahy s ní rozvíjet po psychické i materiální stránce; navrhl, aby bylo řízení přerušeno, protože aplikace zákona o rodině je v této věci v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby byla věc předložena k rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Dne 31. 3. 2009 nalézací soud zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že otcem nezletilé je žalobce (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Konstatoval, že nezletilá se narodila za trvání manželství, a proto se za jejího otce považuje manžel matky, který je zapsán jako otec i v rodném listě nezletilé. Tato domněnka je sice vyvratitelná, ale možnost domněnku vyvrátit má podle § 57 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění (dále jen "zákon o rodině"), manžel matky a podle § 59 odst. 2 zákona o rodině matka, a to pouze do šesti měsíců ode dne narození nezletilého dítěte. Protože druhý žalovaný své otcovství k nezletilé nijak nepopírá, naopak se za otce nezletilé považuje, a také ji jako otec vychovává, a ani matka nezletilé otcovství svého manžela nehodlá nijak popírat, není možné uplatnění domněnky následující. Předložený notářský zápis nemá právní účinky, protože domněnka otcovství svědčí manželu matky a k popření otcovství nedošlo. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nalézací soud uzavřel, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby o určení otcovství, a pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení žalobu zamítl.

Dne 15. 9. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 3. 2009 vyjma odvoláním nenapadeného výroku I. potvrdil "v tom správném znění výroku pod bodem II., že se zamítá žaloba žalobce, kterou se domáhal určení, že druhý žalovaný není otcem třetí žalované a že jejím otcem je žalobce" (výrok I.), návrh na přerušení odvolacího řízení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu i právním posouzením věci. Za situace, kdy nezletilá má otce, nebylo třeba provádět dokazování k žádným dalším žalobcem v žalobě tvrzeným skutečnostem, a to zejména k tvrzení, že biologickým otcem nezletilé je on. I kdyby totiž bylo prokázáno, že žalobce je biologickým otcem nezletilé, na rozhodnutí nalézacího soudu by to nemělo žádný vliv a nalézací soud by ze stejných důvodů, které sdílí i odvolací soud, musel žalobu zamítnout. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce o zastaralosti stávající právní úpravy rodinných vztahů a její rozpornosti s ústavním pořádkem a konstatoval, že ani případné zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině (k čemuž následně došlo nálezem ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ke dni 31. 12. 2011, dostupným na http://nalus.usoud.cz) by aktivní legitimaci žalobce k popření otcovství nezakládalo.

Dne 14. 7. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2009 o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení odmítl, jinak zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, zda žalobci, který se považuje za biologického otce nezletilé, může z tohoto důvodu svědčit aktivní věcná legitimace v řízení o popření otcovství proti žalovanému (manželu matky), jehož (právní) otcovství je založeno tzv. první domněnkou otcovství. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představoval napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam a tudíž dovolání proti němu směřující bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud poukázal na zájem dítěte chráněný čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a konstatoval, že mezi žalobcem, matkou a nezletilou se nevytvořily jakékoliv rodinné vazby spadající pod právo na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť žalobce nezletilou nezná a nestýká se s ní, a nedošlo tak mezi nimi k vytvoření emočního pouta. Připustil však, že základní právo na respektování soukromého života chráněné týmž čl. 8 Úmluvy zahrnuje právo znát své příbuzné i další důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří jednu její součást; z toho důvodu a v tomto rozsahu shledal dovolací soud čl. 8 Úmluvy aplikovatelným v projednávané věci; v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), tj. rozsudek ze dne 26. 5. 1994 ve věci Keagan proti Irsku (stížnost č. 16969/90), rozhodnutí ze dne 29. 6. 1999 o nepřijatelnosti ve věci Nylund proti Finsku (stížnost č. 27110/95) a rozsudek velkého senátu ze dne 13. 2. 2003 ve věci Odievre proti Francii (stížnost č. 42326/98), a uvedl, že žalobcův poukaz na rozsudek ze dne 27. 10. 1994 ve věci Kroon a další proti Nizozemí (stížnost č. 18535/91) nebyl s ohledem na okolnosti případu přiléhavý, neboť na rozdíl od přezkoumávané věci však v ní to byla kromě biologického otce rovněž matka dítěte, která před národními soudy neúspěšně popírala otcovství svého manžela. Konstatoval, že ve výše citované věci Nylund proti Finsku Evropský soud odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci v projednávané věci sledovalo legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí, a bylo též relevantním důvodem rozdílného zacházení mezi žalobcem, kterému platné právo žádný účinný prostředek k prosazení biologického otcovství neposkytovalo, na straně jedné, a žalovaným manželům, kteří otcovství manžela matky v zákonné lhůtě popřít mohli, na straně druhé. Dovolací soud neshledal důvod, aby čistě biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním stavem; z toho důvodu neshledal ani důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení rozpornosti příslušných ustanovení zákona o rodině s ústavním pořádkem. Žalobci tedy z důvodu zájmu dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí nebylo možné přiznat hmotně právní oprávnění, jehož se dovolával - popření otcovství a následné určení otcovství a od něj se odvíjející výkon rodičovských práv.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno základní právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy; byl porušen i čl. 13 Úmluvy "v důsledku aktuální koncepce určování, resp. popírání, rodičovství obsažené v zákoně o rodině", která neobsahuje účinný právní prostředek nápravy.

Dále stěžovatel uvedl, že použití v současné době již existujícího spolehlivého prostředku k určení biologického otcovství brání stávající právní úprava určování/popírání rodičovství; poukázal na usnesení ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 158/06, ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 466/07 a nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, který "jednoznačně pojmenoval dlouhodobý problém absolutního nereflektování vývoje nazírání na práva dětí i rodičů, tak jak jej prezentuje zejména judikatura Evropského soudu pro lidská práva, českými zákonodárci." Vyjádřil přesvědčení, že "koncepce určování rodičovství obsažená v našem právním řádu neposkytuje dostatečné záruky ochrany základních práv a svobod jednotlivců, čehož příkladem je i případ stěžovatele - muže zbaveného významné části práva na soukromý život, spočívajícího v jistotě ohledně jeho biologické a sociální úlohy rodiče." Nejistota ohledně toho, zda je či není otcem nezletilé (žalované 3.), zasáhla do práva na soukromý život.

Stěžovatel akceptoval, že je nutno vážit i práva dítěte a jeho matky, a poukázal na nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06; v jeho případě však obecné soudy aplikovaly zákon o rodině ryze formalisticky. Uvedl, že "toliko poukazuje na nedostatky aktuální právní úpravy, jež dlouhodobě zůstávají nepovšimnuty, a které bohužel jeho osobu zasáhly a do budoucna zasáhnou i nezletilou způsobem, který nelze označit jinak než za rozporný s ústavním pořádkem."

V části III. ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že ze znění zákona o rodině nelze dovodit oprávnění k popěrné žalobě pro "muže, který o sobě tvrdí, že je otcem"; přesto však "chová naději, že v případě zrušení již pravomocných rozhodnutí obecných soudů bude moci poukázat na ústavně konformní výklad zákona poskytnutý Ústavním soudem, pokud jde o práva biologického otce dítěte narozeného za trvání manželství, díky čemuž bude následně odstraněn současný s ústavním pořádkem nesouladný stav právní úpravy, res. její aplikace"; poukázal na výše cit. nález Pl. ÚS 15/09.

IV.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 31. 3. 2009.

Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 15. 9. 2009 a rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. 7. 2010 v této věci.

Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel odůvodňuje zásah do ústavního práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy poukazem na nečinnost zákonodárce, který stěžovateli v postavení tvrzeného biologického otce neposkytuje účinný právní prostředek k popření otcovství manžela matky, kterému svědčí tzv. první právní domněnka otcovství. Má za to, že rodičovství je volba, kterou učinil s žalovanou 1), která však následně "bez jakýchkoliv opodstatněných důvodů" brání určení otcovství biologického otce. Stejnou logikou by ovšem stěžovatel měl přiznat právo volby rodičovství i matce a muži, který žije s matkou dítěte v manželství a u něhož zákon předpokládá otcovství k dítěti narozenému za trvání manželství. Kdo však žádné právo volby rodiče nemá, je dítě samotné. O to více musí být zájem dítěte hlediskem, k němuž je soud povinen přihlížet (č1. 3 odst.1 Úmluvy o právech dítěte). Nejvyšší soud vzal v úvahu zájem všech dotčených osob a zdůvodnil, proč v dané věci (právě s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti) nepřiznání účinného právní prostředku k popření otcovství žalobci, nezpůsobuje zásah do jeho práva na soukromý život.

Odvíjí-li stěžovatel svoji naději na příznivější rozhodnutí od nálezu Ústavního soudu ze dne 8.7.2010 sp. zn. Pl.ÚS. 15/09, který s účinností k 31.12.2011 zrušil ustanovení § 57 odst. l zákona o rodině, pak Nejvyšší soud, kromě odůvodnění ve stížností napadeném rozsudku, poukazuje rovněž na to, že Ústavní soud při úvahách de lege ferenda o úpravě popěrného práva dospěl k závěru (bod 51 odůvodnění), že "zákonodárce by měl při stanovení nové lhůty dopadající i na ostatní domněnky otcovství a ostatní oprávněné subjekty přihlédnout k zájmům všech dotčených účastníků řízení se zvláštním důrazem na zájem dítěte a stabilitu ustálených rodinných vztahů a potřebu rodinného zázemí pro výchovu dítěte." Z uvedeného je zřejmé, že východiska obou soudů jsou stejná.

Závěrem dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta, popř. nálezem zamítnuta.

V.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, práva na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy a zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy; k tomu mělo dojít aplikací zákona o rodině, který nepřiznává tvrzenému biologickému otci dítěte narozeného v manželství aktivní legitimaci k podání žaloby na popření otcovství zákonného otce (manžela matky) a na určení, že on je otcem. Dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost může být posouzena i z hlediska článků Listiny a Úmluvy garantujících právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na přístup k soudu.

K možnému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy

Jak bylo výše naznačeno, stěžovatel mohl namítat, že mu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo upřeno právo na soud jako součást práva na spravedlivý proces, což současně založilo diskriminaci mezi ním a zákonnými rodiči dítěte, kterým zákon o rodině právo podat návrh na popření otcovství přiznává, a tím i porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy.

Čl. 36 odst. 1 Listiny přiznává každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo na to, aby o jeho občanských právech nebo závazcích rozhodl spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislý a nestranný soud. Čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy obsahují obecný zákaz diskriminace při užívání práv a svobod přiznaných Listinou nebo Úmluvou.

Ústavní soud připomíná (obdobně jako Evropský soud k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve výše citovaném rozhodnutí ze dne 22. 11. 1999 ve věci Nylund proti Finsku), že čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy se aplikují na spory o právo, o němž může být (byť s jistou dávkou pravděpodobnosti) tvrzeno, že je uznáváno podle platného práva. Spor musí být skutečný a závažný; může se týkat nejen samotné existence práva, ale také jeho rozsahu a způsobu výkonu, a výsledek řízení musí být pro dané právo bezprostředně rozhodující.

Jelikož, jak výše již bylo poznamenáno a jak zřejmě vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, zákon o rodině nepřiznává tvrzenému biologickému otci právo podat žalobu na popření otcovství zákonného otce (manžela matky) a na určení, že on je otcem, nemohlo z důvodu ratione materiae dojít k porušení práva na spravedlivý proces (a v jeho rámci práva na soud) zaručeného citovanými články Listiny a Úmluvy, a tudíž ani obecného zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy.

K tvrzenému porušení práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, ve spojení s právem na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, jak výše již bylo poznamenáno, že aplikací platné právní úpravy popírání, resp. určování otcovství, obecnými soudy bylo porušeno základní právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, ve spojení čl. 13 Úmluvy - aniž by s ústavní stížností spojil jakýkoliv návrh na zrušení zákona o rodině nebo jeho části ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

A/ Právo na rodinný život

Ústavní soud nejdříve posoudil, zda rozhodnutí obecných soudů opomněla přihlédnout k základnímu právu stěžovatele na rodinný život.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel se nemohl dovolávat práva na rodinný život dle čl. 8 Úmluvy, neboť mezi ním, matkou a nezletilou se nevytvořily jakékoliv rodinné vazby chráněné tímto článkem.

Ústavní soud sdílí výše uvedený závěr dovolacího soudu o neaplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny, v částech týkajících se rodinného života na věc stěžovatele; sdílí i judikaturu Evropského soudu, dle níž pojem "rodinný život" podle čl. 8 Úmluvy není vyhrazen pouze vztahům založeným na manželství, ale může též zahrnovat jiné de facto "rodinné" vazby, kdy strany žijí společně mimo manželství. Dítě narozené z takového vztahu je ipso iure částí této "rodinné" jednotky od okamžiku, a samotným faktem, jeho narození (srov. rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 18. 3. 2008 ve věci Hülsmann proti Německu, stížnost č. 33375/03, dostupné na http://www.echr.coe.int).

Ve smyslu závěrů vyplývajících z posledně citovaného rozhodnutí Evropského soudu biologická příbuznost mezi rodičem a dítětem sama o sobě a bez žádných dalších právních nebo faktických prvků prokazujících existenci úzkého osobního vztahu nebude moci založit ochranu rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Podmínkou existence vztahu obsahujícího rodinný život bude zpravidla spolužití.

Z obecnými soudy zjištěných skutečností vyplývá, že stěžovatel a matka dítěte se intimně stýkali v době před narozením dítěte, nicméně po jeho narození nikdy nevytvořili de facto rodinu společným soužitím mimo manželství. Po narození dítě žilo a žije se svou matkou a jejím manželem, tj. zákonným otcem.

Z uvedeného plyne, že v projednávaném případě nebyl zjištěn jakýkoliv důvod pro závěr, že respekt k rodinnému životu vyžadoval, aby tvrzená a nepotvrzená biologická realita převážila nad zákonnou domněnkou a společenskou realitou ve vztahu k nezletilému dítěti žijícímu v úplné rodině.

B/ Právo na soukromý život

Článek 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy chrání nejenom "rodinný", ale též "soukromý" život. Proto Ústavní soud musel posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do soukromého života stěžovatele.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2010 připustil, že základní právo na respektování soukromého života chráněné čl. 8 Úmluvy zahrnuje právo znát své příbuzné i další důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří jednu její součást; z toho důvodu a v tomto rozsahu shledal dovolací soud čl. 8 Úmluvy aplikovatelným. Dospěl však (z obdobných důvodů jako Evropský soud ve výše citovaném rozhodnutí ve věci Nylund proti Finsku) k závěru, že odepření aktivní věcné legitimace (tvrzenému) biologickému otci sledovalo v projednávané věci legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí a nebyl jakýkoliv důvod, aby "čistě biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním vztahem"; žalobci tedy z důvodu zájmu dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí nelze přiznat hmotněprávní oprávnění, jehož se dovolává - popření otcovství a následně určení otcovství a od něj se odvíjející výkon rodičovských práv. Ústavní soud na závěrech dovolacího soudu ohledně potřeby chránit zájmy dítěte, neshledává nic svévolného. Požadavky právní jistoty a ochrany rodiny (srov. čl. 32 Listiny) jsou dostatečnými důvody pro aplikaci obecné domněnky, dle níž ženatý muž je považován za otce dětí své manželky. Obecné soudy tudíž zcela ospravedlnitelně přiznávají větší váhu zájmům dítěte a rodiny, ve které žije, než zájmům muže mimo rodinu na určení biologického otcovství.

Takto vyložené závěry jsou také v úplném souladu s ustanovením čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, na které přiléhavě upozornil dovolací soud.

Jelikož nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soukromý a rodinný život, nemohlo dojít k porušení práva na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy.

IV.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru