Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2848/13 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /vydávací vazba
Věcný rejstříkinterpretace
extradice
vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2848.13.1
Datum podání17.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 400b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2848/13 ze dne 27. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Z. N., právně zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, V Holešovičkách 41, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2013, č.j. 1 Nt 241/2009-72, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013, č.j. 2 To 93/2013-85, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 400b odstavce 5 trestního řádu, a s návrhem na přednostní projednané věci, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odstavci 2 a v čl. 8 odstavcích 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 5 odstavci 1 písmeno f) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž v čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Současně se domáhal zrušení ustanovení § 400b odstavce 5 trestního řádu, v němž navíc shledal rozpor s čl. 1, čl. 3 odstavce 1 Listiny.

Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby; následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v současnosti je umístěn ve vydávací vazbě, poté, co bylo v jeho věci rozhodnuto o extradici Ministerstvem spravedlnosti ČR, které je předmětem řízení o jiné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1352/13, připojené k další věci, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1221/13, týkající se předchozího rozhodování o vazbě stěžovatele (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2012, č.j. 1 Nt 241/2009-1882, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2013, č.j. 2 To 5/2013-1946). Stěžovatel má za to, že již jeho vzetí do vyhošťovací vazby bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Od roku 2001 je vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, a proto nemělo být, do vydání rozhodnutí v této věci, vůbec zahájeno řízení o vydání stěžovatele. Přesto je stěžovatel nadále vazebně stíhán. Podle napadeného ustanovení se pak doba, po kterou je vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany nezapočítává do doby, po kterou je možno osobu držet ve vydávací vazbě. K tomu stěžovatel předkládá svůj náhled na interpretaci napadeného ustanovení trestního řádu i na důvodnost vzetí do vazby, a to i s odkazem na judikáty Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tyto zásady nebyly v jeho případě dodrženy, a proto v postupu orgánů veřejné moci shledal stěžovatel zásah do svých zaručených práv, a domáhal se zrušení napadených rozhodnutí, napadeného ustanovení trestního řádu a projednání věci mimo pořadí.

K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Předseda senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci uvedl, že námitky stěžovatele jsou opakováním námitek z ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1221/13, i námitek, s nimiž se v napadeném rozhodnutí stížnostní soud vypořádal, a proto na toto rozhodnutí odkázal. Argumentace v ústavní stížnosti pak nesměřuje proti napadenému rozhodnutí. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu 1 Nt, který uvedl, že námitky proti rozhodnutí ministra spravedlnosti byly v obdobných případech uplatněny, a to nejen v řízení ve věci stěžovatele, přičemž soudu je stěžovatelem předložená judikatura známa. Uvedl, že řízení o extradici a řízení azylové jsou paralelními posuzováními založenými na odlišných pravidlech, čímž však může docházet k nežádoucí duplicitě, mající vliv na délku jednotlivých řízení. Má však za to, že ani rozhodnutí ministra spravedlnosti, ani soudů nezasáhla do práv stěžovatele. S ohledem na očekávanou rychlost řízení proto požádal, aby Ústavní soud rozhodl o ústavních stížnostech přednostně.

Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, v níž stěžovatel uvedl, že účastníci opakují svoji argumentaci, přičemž opomíjejí závazky České republiky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv. Současně konstatoval, že si je vědom změny právní úpravy, zrušení napadeného ustanovení zákona. S ohledem na pokračování v jeho aplikaci na řízení zahájená před 1. lednem 2014, nemá za to, že je navrhované zrušení § 400b odstavce 5 trestního řádu bez významu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Nt 241/2009, zapůjčeného k věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1221/13, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele se zaměřila především na samo vzetí do vazby, respektive na rozhodnutí ministra spravedlnosti, a nesměřovala přímo proti napadeným rozhodnutím.

Ze zapůjčeného spisu je patrné, že usnesením ze dne 15. listopadu 2012, č.j. 1 Nt 241/2009-1882, Krajský soud v Brně rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu do Gruzie. Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci dne 20. února 2013, č.j. 2 To 5/2013-1946, zamítl. Proti těmto usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost (II. ÚS 1221/13). Dne 24. dubna 2013 rozhodl ministr spravedlnosti pod č.j. 1400/2008-MOT-T/187 o povolení vydání stěžovatele k výkonu trestu do Gruzie. Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podal stěžovatel dne 27. dubna 2013 ústavní stížnost, a téhož dne byl usnesením Krajského soudu v Brně, č.j. 1 Nt 241/2009-1992, stěžovatel vzat do vydávací vazby. Dne 30. dubna 2013 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1352/13 vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil; nedošlo tedy k vydání stěžovatele (plánováno na 1. května 2013), ale k jeho ponechání ve vazbě. Dne 6. května 2013 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, kterou Krajský soud v Brně zamítl dne 15. května 2013, č.j. 1 Nt 241/2009-45 pomocného spisu, následnou stížnost zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. června 2013, č.j. 2 To 64/2013-58 pomocného spisu. Dne 30. července 2013 doručil stěžovatel krajskému soudu další žádost o propuštění z vazby, zamítavé rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2013, č.j. 1 Nt 241/2009-72 pomocného spisu, napadl stěžovatel stížností, o níž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci shora napadeným usnesením ze dne 29. srpna 2013, č.j. 2 To 93/2013-85 pomocného spisu. Tato rozhodnutí byla napadena v právě projednávané ústavní stížnosti.

Jak již výše uvedeno, stěžovatel v projednávané věci zopakoval svoji argumentaci ve vztahu k rozhodnutí ministra spravedlnosti i ve vztahu k soudním rozhodnutím o vydání do Gruzie. Argumentace se týkala rovněž rozhodnutí o vzetí do vazby, které v projednávané ústavní stížnosti nenapadl.

Podle ustanovení § 72 odstavce 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, přičemž tato ústavní stížnost musí směřovat proti takovému rozhodnutí. V projednávaném případě tak stěžovatel sice tvrdil zásah do svých zaručených práv, nicméně nikoliv však v souvislosti s napadenými rozhodnutími, ale s jinými dřívějšími ať napadenými či nenapadenými samostatnou ústavní stížností.

Pro rozhodování o existenci vazebních důvodů, a to i ve specifickém případě vydávací vazby, jsou povolány obecné soudy. Je plně v jejich kompetenci posoudit existenci okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a následně vydání příslušného rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem se pak zabývá posouzením toho, zda orgán veřejné moci při vydávání napadeného rozhodnutí nepochybil způsobem, který by zkrátil účastníky v jejich zaručených právech.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele, které by svědčily o tom, že by Krajský soud v Brně, respektive Vrchní soud v Olomouci napadenými rozhodnutími zasáhl do jeho zaručených základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odstavce 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají. Ústavnímu soudu přitom neunikl fakt, že napadené ustanovení již není součástí trestního řádu, ale bylo včleněno do zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Pokud se jedná o návrh stěžovatele, na přednostní projednání věci, Ústavní soud o něm nerozhodoval, neboť, s ohledem na charakter věci - rozhodování o vazbě - věc projednal přednostně. Avšak s ohledem na skutečnost, že nedošlo ke spojení právě projednávané věci s předchozími řízeními ve věci stěžovatele, a současně bylo na místě vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o okolnostech vzetí stěžovatele do vazby, majících bezprostřední návaznost na právě projednávanou věc, rozhodl senát v této věci teprve po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1221/13, ze dne 29. ledna 2014.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru