Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2841/13 #1Nález ÚS ze dne 07.05.2014Přezkoumatelnost a přesvědčivost rozhodnutí obecného soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Brno-venkov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi s... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Smlouva
odůvodnění
žaloba/na určení
pozemek
Vydržení
Dobrá víra
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/73 SbNU 421
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2841.13.1
Datum vyhlášení04.06.2014
Datum podání17.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.2, § 35, § 130 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy postupovaly v řízení vůči stěžovatelům čistě formalisticky, aniž by řádně a v kontextu všech okolností posoudily otázku kvalifikované držby vedlejších účastníků v dobré víře, a řízení rovněž vykazovalo ústavněprávní deficity jak v oblasti dokazování a hodnocení důkazů, tak i odůvodnění rozhodnutí, lze taková rozhodnutí hodnotit jako nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá, tudíž jako výsledek svévolné aplikace podústavního práva, který je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Libuše Horecké, Františka Horeckého a Stanislava Horeckého zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 5. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta.

Narativní část

Ve sporu se stěžovateli (žalovanými) se žalobci (vedlejší účastníci) domáhali určení vlastnictví části pozemku ve společném jmění, který nabyli na základě odstupní smlouvy z roku 1974. Okresní soud uzavřel, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví pro nepřesnost a neurčitost odstupní smlouvy, takže ani nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří. K odvolání žalobců krajský soud určil, že žalobci mají pozemek ve společném jmění; uvedl, že ačkoliv z odstupní smlouvy nelze jednoznačně určit výměru pozemku, nemá to na konečné rozhodnutí žádný vliv, neboť žalobci by pozemek stejně vydrželi. Nejvyšší soud dovolání zamítl; vytkl sice krajskému soudu, že pochybnosti o výměře pozemku nepromítl do aplikační úvahy ve vztahu k § 37 odst. 1 občanského zákoníku, nicméně dodal, že nepřesné označení části pozemku v odstupní smlouvě nemohlo dobrou víru žalobců zpochybnit. Stěžovatelé namítali, že obecné soudy se nevypořádaly s jejich tvrzeními a nezabývaly se základními otázkami vydržení (počátek běhu vydržecí lhůty či okamžik vydržení).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svou judikaturu týkající se respektování požadavků na ústavně souladný proces dokazování a hodnocení důkazů a na řádné odůvodnění rozhodnutí (srov. např. sp. zn. III. ÚS 94/97, III. ÚS 103/99), případně na judikaturu týkající se ústavněprávního deficitu v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 570/03).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelů týkajícími se posouzení nepřetržité držby v dobré víře po zákonem požadovanou lhůtu. Krajský soud dobrou víru v podstatě dovodil pouze ze skutečnosti, že vedlejší účastníci na základě odstupní smlouvy užívali pozemek ve výměře 833 m2, přičemž sám nevyloučil nesprávnost své úvahy týkající se výměry pozemku. Nejvyšší soud potom právní závěry odvolacího soudu zcela formálně převzal. V řízení nebyla prokázána ani platnost odstupní smlouvy, ani úmysl smluvních stran ohledně rozsahu převáděných pozemků. Ústavní soud shledal jako nepřípadný i názor Nejvyššího soudu, podle něhož bylo možno dovodit dobrou víru vedlejších účastníků z toho, že se opakovaně sami za vlastníky označovali ve svých dřívějších podáních soudu v jiné věci.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že se jednalo o formalistický postup obecných soudů, který nesplnil ústavněprávní požadavky v oblasti dokazování a hodnocení důkazů a odůvodnění rozhodnutí. Proto napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2841/13 ze dne 7. 5. 2014

N 82/73 SbNU 421

Přezkoumatelnost a přesvědčivost rozhodnutí obecného soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 7. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2841/13 ve věci ústavní stížnosti Libuše Horecké, Františka Horeckého a Stanislava Horeckého, zastoupených Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Brno, Orlí 36, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 3. 2008 č. j. 11 C 751/98-238, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375, vydaným ve sporu o vlastnictví pozemku, za účasti Ing. Zdeňka Vašici a Zdeňky Vašicové, zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Bratčice 137, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelů zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba manželů Vašicových (dále jen "žalobci" či "vedlejší účastníci"), jíž se domáhali určení, že mají ve svém společném jmění pozemek p. č. X1 v k. ú. Moutnice. Své vlastnické právo k uvedenému pozemku odvozovali z odstupní smlouvy uzavřené dne 23. 4. 1974, na jejímž základě odstupitelka převedla na žalobce mj. pozemek p. č. Y1 o výměře 833 m2, který byl zvětšen o část pozemku p. č. Y2, vše dříve k. ú. Rozařín, jenž odpovídal pozemku nyní p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Moutnice.

3. Okresní soud Brno-venkov dospěl k závěru, že žalobci nemohli odstupní smlouvou nabýt vlastnictví k uvedené nemovitosti, neboť odstupní smlouva je v části týkající se přechodu vlastnických práv k části pozemku p. č. Y2 v k. ú. Rozařín nepřesná a neurčitá (nevymezuje část pozemku p. č. Y2, jenž má zvětšovat pozemek p. č. Y1 přesně a určitě s vyznačením polohy části pozemku p. č. Y2 pro obec Moutnice, k. ú. Rozařín tak, jak jej měla odstupitelka převést na žalobce, když u části pozemku není uvedena ani výměra této části pozemku). I když žalobci předmětný pozemek nepřetržitě po dobu deseti let užívali, nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek patří. Vzhledem ke zjištěným rozměrům pozemku části p. č. Y2 v k. ú. Moutnice muselo být žalobcům zřejmé, že obhospodařují pozemek o výměře podstatně vyšší, než jim přísluší z titulu jejich vlastnického práva k nemovitostem, k nimž drželi řádné nabývací tituly.

4. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov tak, že určil, že žalobci mají ve společném jmění pozemek p. č. X1 v k. ú. Moutnice podle označeného geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku.

5. V odůvodnění uvedl, že z čl. I odstupní smlouvy vyplývá, že odstupitelka prodala žalobcům kromě jiného pozemek v k. ú. Rozařín p. č. Y1, zahradu (833 m2) zvětšenou o část p. č. Y2. Z citované formulace nelze jednoznačně učinit závěr, zda výměra 833 m2 se týkala pouze pozemku p. č. Y1, bez zohlednění části pozemku p. č. Y2, anebo zda tato výměra v sobě zahrnovala jak výměru pozemku p. č. Y1, tak i příslušné části pozemku p. č. Y2, o kterou byl pozemek p. č. Y1 zvětšen.

6. Z výpisu z katastru nemovitostí z LV č. Z1 pro k. ú. Moutnice, ve spojení s tabulkovou částí geometrického plánu č. 600-20135/2007 z 21. 6. 2007 i snímkem katastrálních map, vyplývá, že bývalému pozemku p. č. Y1 v k. ú. Rozařín odpovídají současné pozemky p. č. X2 o výměře 359 m2 v k. ú. Moutnice a sporný pozemek p. č. X1 o výměře 481 m2 v k. ú. Moutnice. Součet výměr těchto dvou posléze uvedených pozemků pak činí 840 m2, a je tedy jen o 7 m2 vyšší, než byla ve smlouvě uvedená výměra u pozemku p. č. Y1 v k. ú. Rozařín, který byl předmětem odstupní smlouvy. Uvedený rozdíl 7 m2 ve výměře je velmi nepatrný a porovnání těchto číselných údajů podle odvolacího soudu dává za pravdu správné a důvodné argumentaci žalobců, že pozemek, který odstupní smlouvou nabyli, již (ve smlouvě uvedené výměře 833 m2) v sobě obsahoval část pozemku p. č. Y2.

7. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci uvedenou smlouvou do svého společného jmění předmětný pozemek nabyli. I pokud by výše uvedený názor a úvaha ohledně výměry 833 m2 tohoto pozemku nebyla správná, nemělo by to na konečné rozhodnutí žádný vliv. Předmětný pozemek by žalobci vydrželi, neboť odvolací soud je přesvědčen, že žalobci byli po celou dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu užívali celý pozemek dříve označený v celé jeho výměře 833 m2, resp. 840 m2. Rozdíl 7 m2 je zcela nepatrný, proto ani v tomto nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že by tento rozdíl ve výměře byl okolností zpochybňující dobrou víru žalobců.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí krajskému soudu vytknul, že i když měl odvolací soud pochybnosti o výměře odstupní smlouvou převáděného pozemku p. č. Y1 v k. ú. Rozařín, své úvahy nijak nepromítl do své následné aplikační úvahy, ve které zcela absentuje zhodnocení zjištěných skutkových okolností z hlediska jejich případné podřaditelnosti pod § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Povinností odvolacího soudu bylo, aby se otázkou (řádné) identifikace převáděných pozemků v uvedené odstupní smlouvě - s ohledem na občanský zákoník platný v době uzavření smlouvy - důsledně zabýval a své aplikační závěry též zákonem předepsaným způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku seznatelným způsobem vyložil.

9. Podle Nejvyššího soudu by však přes uvedenou vadu vydání kasačního rozhodnutí z procesního hlediska nemělo žádný smysl, neboť druhý vyložený právní názor odvolacího soudu o vydržení předmětné části pozemku, nyní v rozsahu odděleném zpracovaným geometrickým plánem, jenž se vztahuje k pozemku p. č. X1 v k. ú. Moutnice, je věcně správný a souladný s judikaturou Ústavního soudu i dovolacího soudu. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci byli po celou dobu - se zřetelem ke všem okolnostem - v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu užívali celý pozemek dříve označený jako p. č. Y1 v k. ú. Rozařín, resp. nyní pozemky p. č. X2 a p. č. X1 v k. ú. Moutnice v celkové výměře 833 m2, resp. ve výměře 840 m2. Okolnost, že část předmětného pozemku nebyla seznatelným způsobem v odstupní smlouvě označena, nemohla dobrou víru žalobců zpochybnit.

10. Nejvyšší soud s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345) a jej reflektující judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolání stěžovatelů zamítl.

II.

11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že základní otázky právní kvalifikace skutkového stavu v dané věci posoudily soudy všech stupňů zcela odlišně. Zatímco soud prvního stupně konstatoval neplatnost předmětné převodní smlouvy a absenci dobré víry jako podmínky pro vydržení předmětných nemovitostí vedlejšími účastníky, soud odvolací konstatoval, že předmětná převodní smlouva je platná a dovodil, že vedlejší účastníci vydrželi předmětné nemovitosti v dobré víře. Dovolací soud posléze situaci opět přehodnotil, když konstatoval, že převodní smlouva platně uzavřena nebyla, nicméně k vydržení nemovitosti držbou v dobré víře na straně vedlejších účastníků došlo.

12. Stěžovatelé konstatují, že základní a stěžejní otázkou pro posouzení oprávněnosti jejich stížnosti je otázka posouzení nepřetržité držby v dobré víře po zákonem požadovanou lhůtu jako nutné podmínky k uplatnění institutu vydržení. Soudy všech stupňů učinily závěry o vydržení či nevydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, avšak nezabývaly se při tom základními aspekty spojenými s otázkou uplatnění tohoto institutu. Žádný z účastníků řízení - soudů - tak v napadených usneseních nekonstatuje, od kterého okamžiku uvažuje počátek běhu vydržecí lhůty, ke kterému okamžiku k vydržení v předmětné právní věci fakticky došlo, zda v dané věci došlo k přerušení běhu vydržecí lhůty, a zejména pak neposuzuje individuální aspekty daného případu, zejména ve vztahu k dobré víře vedlejších účastníků coby vydržitelů.

13. Stěžovatelé namítají, že již od samého počátku řízení uváděli celou řadu prokazatelných skutečností, kdy jedna každá z těchto skutečností je způsobilá prokázat, že u vedlejších účastníků nebyl naplněn požadavek kvalifikované držby v dobré víře, který je nezbytnou podmínkou vydržení. Soudy se s těmito tvrzeními stěžovatelů nikterak nevypořádaly. Tyto stěžovateli prokazatelně tvrzené skutečnosti v řízení i v odůvodnění svých rozhodnutí zcela opomněly.

14. V ústavní stížnosti předkládají výčet jimi nabízených tvrzení a důkazů, které soudy nevzaly v úvahu. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti je účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba výčet podrobně rekapitulovat.

15. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti, jež byly stěžovateli tvrzeny v rámci soudních jednání, je zřejmé, že v daném případě není u vedlejších účastníků možné uvažovat o tom, že by se mohli domnívat v dobré víře, že jim takovýto právní důvod svědčí. Skutečnost, že část, která by měla připadnout vedlejším účastníkům řízení, nebyla v odstupní smlouvě nijak blíže specifikována, přitom musela být vedlejším účastníkům zřejmá i jako laikům. Pokud by pak vedlejší účastníci ve snaze zjistit skutečný stav věci postupovali při vynaložení běžné opatrnosti, mohli zjistit z katastru nemovitostí, že vlastníkem pozemku jsou a v minulosti vždy byli stěžovatelé.

16. Stěžovatelé dále zdůraznili, že ze sporného pozemku odváděli daň z nemovitostí. Soud prvního stupně, soud odvolací ani soud dovolací se přitom v tomto kontextu jakkoliv nezajímaly o fakt, zda byla vedlejším účastníkem hrazena za předmětný pozemek daň z nemovitostí a zda tak vůbec vedlejší účastníci sami sebe považovali za vlastníky předmětné nemovitosti. Pakliže by bylo účastníky řízení - soudy zjištěno, že daň z nemovitosti nebyla vedlejšími účastníky vůbec hrazena, bylo by na základě této skutečnosti možno usuzovat na to, že se vedlejší účastníci nechovali tak, jako by jim pozemek fakticky patřil.

17. Dobrou víru vedlejších účastníků řízení tak dovodil pouze Nejvyšší soud, a to toliko ze skutečnosti, že vedlejší účastníci se opakovaně sami za vlastníky označovali ve svých dřívějších podáních soudu v jiné věci (písemné vyjádření k Okresnímu soudu Brno-venkov sp. zn. 5 C 87/93 a odvolání proti rozsudku). Stěžovatelé však mají za to, že ze skutečnosti, že se vedlejší účastníci v minulosti sami označovali ve svých podáních vůči soudu v okamžiku vedení sporu o předmětné nemovitosti za vlastníky, nic nevypovídá o oprávněnosti či neoprávněnosti jejich držby či jejich dobré víře. K tomuto stěžovatelé odkazují na dřívější usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (U 35/33 SbNU 545).

III.

18. Nejvyšší soud i Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili. V dodatečně zaslaném podání uvedli, že obě doplnění ústavní stížnosti byla učiněna po lhůtě stanovené zákonem, jsou proto nezákonná, a tedy nepřípustná. Není v nich ani věcně uvedeno nic významného a podstatného. V dalším doplnění vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 3. 2014 zaslali kopii přiznání k dani z nemovitosti, které podali příslušnému finančnímu úřadu dne 30. 5. 2011.

19. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl.

IV.

20. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná a je podána včas [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

21. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud ani nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

22. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ve svých předchozích rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem běžného zákonodárství, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci možných alternativ interpretace normy a případy svévolné aplikace podústavního práva [srov. např. sp. zn. III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003 (N 7/29 SbNU 47)].

23. Ústavní soud dále konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces může dojít i v důsledku nerespektování požadavků na ústavně souladný proces dokazování a hodnocení důkazů a požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, jež má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli [srov. např. sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].

24. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji ustálenou a dostupnou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, se vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

25. Opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, totiž téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [srov. např. sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)].

26. Ústavní soud má za to, že shora uvedeným kritériím napadená rozhodnutí nevyhovují. Jako opodstatněnou shledal argumentaci stěžovatelů, že se soudy jejich námitkami týkajícími se posouzení nepřetržité držby v dobré víře po zákonem požadovanou lhůtu nezabývaly. Lze tak souhlasit se stěžovateli, že soudy se nezabývaly základními aspekty spojenými s otázkou uplatnění institutu vydržení. Odůvodnění napadených rozhodnutí zcela postrádá úvahu o tom, od kterého okamžiku je uvažován počátek běhu vydržecí lhůty, ke kterému okamžiku k vydržení v předmětné právní věci fakticky došlo, zda v dané věci došlo k přerušení běhu vydržecí lhůty a zda - s ohledem na stěžovateli uváděné námitky - mohli být vedlejší účastníci v dobré víře po celou vydržecí dobu.

27. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl, že vedlejší účastníci byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, které však nijak nespecifikoval. Dobrou víru v podstatě dovodil pouze ze skutečnosti, že vedlejší účastníci na základě odstupní smlouvy užívali pozemek ve výměře 833 m2. Nejvyšší soud právní závěry odvolacího soudu pak zcela formálně převzal.

28. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí přitom nevyloučil nesprávnost své úvahy týkající se výměry pozemku nabytého vedlejšími účastníky odstupní smlouvou. Dovolací soud dokonce shledal jako nesprávný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož odstupní smlouva není ani v části týkající se pozemku p. č.Y2 v k. ú. Moutnice (ve smyslu § 41 občanského zákoníku) částečně neplatným právním úkonem, neboť ani za využití interpretačních zásad nelze učinit závěr o určitosti vymezení předmětu převodu, pokud projev vůle účastníků této smlouvy směřoval k části p. č. Y2.

29. Podle Ústavního soudu za této situace nelze bez dalšího dovodit, že vedlejší účastníci byli v dobré víře, pokud jde o nabytí vlastnictví předmětných pozemků na základě odstupní smlouvy. Poukaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 není případný. V této věci Ústavní soud dovodil, že byť byli právní předchůdci stěžovatelů zapsáni v evidenci nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí na základě smlouvy, v níž předmětné pozemky uvedeny nebyly, státní orgán, který osvědčil vlastnictví, v nich vyvolal dobrou víru ve správnost této skutečnosti, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. V řízení přitom bylo prokázáno, že v úmyslu smluvních stran bylo učinit předmětem kupní smlouvy i sporné pozemky.

30. V nyní projednávané věci se však vlastnictví předmětného pozemku dovolávali vedlejší účastníci, kteří jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni nebyli (žalobu na určení podali právě z důvodu, že jako vlastníci sporných pozemků jsou v katastru nemovitostí vedeni stěžovatelé). V nynějším řízení nebyla prokázána ani platnost odstupní smlouvy, pokud jde o sporný pozemek, ani úmysl smluvních stran (právních předchůdců účastníků řízení) ohledně rozsahu převáděných pozemků.

31. Nepřípadným shledává Ústavní soud i názor Nejvyššího soudu, podle něhož lze dovodit dobrou víru vedlejších účastníků z toho, že se opakovaně sami za vlastníky označovali ve svých dřívějších podáních soudu v jiné věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 87/93. K vydržení vlastnického práva totiž nestačí samotná dobrá víra; musí jít o dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 občanského zákoníku), tedy o dobrou víru objektivně hodnocenou. O dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem přitom může jít jenom tam, kde držitel při běžné opatrnosti, kterou po něm lze s ohledem na okolnosti případu požadovat, neměl či nemohl mít po celou vydržecí dobu pochybnosti o tom, že mu věc patří.

32. Z uvedených důvodů má Ústavnísoud za to, že soudy vůči stěžovatelům postupovaly čistě formalisticky, aniž by otázku kvalifikované držby vedlejších účastníků v dobré víře řádně posoudily v kontextu všech okolností a s přihlédnutím ke všem specifikům konkrétní projednávané věci. Nezbývá proto než závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu hodnotit jako závěry, jež jsou výsledkem svévolné aplikace podústavního práva.

33. Aniž by Ústavnísoud činil z uvedeného jakékoli závěry - neboť mu to ani s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší - je nucen konstatovat, že v projednávané věci došlo v souvislosti s dokazováním a hodnocením důkazů k porušení principů hlavy páté Listiny, jež se promítají do ustanovení občanského soudního řádu upravujících proces dokazování. Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces je nutné dovodit i z toho, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí zakotvené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů a zamezit potenciální libovůli rozhodování.

34. Ústavnísoud pro úplnost uvádí, že s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti civilních soudů a skutečnost, že soud prvního stupně žalobu zamítl a v řízení bude nadále pokračováno, nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.

35. Vzhledem k tomu, že shora popsaným postupem došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces, Ústavnísoud ve výroku uvedená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí okresního soudu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru