Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2839/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
byt/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2839.10.1
Datum podání01.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.d

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2839/10 ze dne 6. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. H., právně zastoupené advokátem Mgr. Karlem Hronem, Jindřišská 20, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 20 C 51/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2007 sp. zn. 14 Co 203/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1864/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Formálně právně sice stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadla, nicméně je ke svému návrhu přiložila a Ústavní soud tak vyšel ze stavu, který je pro stěžovatelku příznivější a přezkumu podrobil i usnesení Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka je nájemcem části administrativně rozděleného bytu o jednom pokoji 40m2 bez příslušenství. Vedlejší účastník řízení se svou žalobou domáhal vůči stěžovatelce přivolení k výpovědi z nájmu výše uvedeného bytu a uložení povinnosti byt vyklidit po uplynutí tříměsíční výpovědní doby. V proběhlém soudním řízení dospěly obecné soudy k závěru, že je dán výpovědní důvod dle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z.").

Obecné soudy ve svých odůvodněních vyšly z toho, že stěžovatelka má jinou možnost bydlení, než jaká se naskýtá v bytě o jedné místnosti se společným WC, neboť ke dni výpovědi vlastní tři nájemní byty v katastrálním území Karlín a dále dům v katastrálním území Hostavice. Soudy nepřihlédly k tomu, že byty byly v době podání žaloby pronajaty regulovaným nájemcům a nezohlednil také to, že v průběhu soudního řízení byly nemovitosti prodány třetí osobě, neboť stěžovatelka nebyla v té době schopna splácet úvěry, jež měly sloužit k uhrazení nabývací ceny těchto nemovitostí. Stěžovatelka je toho názoru, že soud zcela nesprávně zhodnotil otázku, zda může fakticky užívat nemovitost v Hostavicích, která je pronajata panu V. od roku 2003, přičemž stěžovatelka mohla užívat nemovitost již od roku 1998. Nebylo provedeno žádné dokazování, zda může stěžovatelka dům v Hostavicích užívat zároveň s rodinou V. Dle tvrzení stěžovatelky byl dům sice zkolaudován, ale nemohl být užíván z důvodu absence základního vybavení a nedokončení některých dokončovacích prací, např. chybí topení, zprovoznění koupelny, podlažní beton. Nelze na něj nahlížet jako na byt, ale jako na nedokončenou stavbu. Stěžovatelka tak nemá možnost faktického užívání uvedené nemovitosti, což plyne z výše uvedených skutečností, taktéž ze znění nájemní smlouvy uzavřené s panem V. a rovněž z faktu, že již není vlastnicí nemovitosti v Hostavicích. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že soudy neuložily žalobci zajistit jí alespoň přístřeší, což považuje za rozporné s dobrými mravy.

III.

Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 51/2005 a po přezkoumání věci z ústavněprávního hlediska dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že tento se argumenty stěžovatelky podrobně zabýval a své závěry řádně odůvodnil. Stěžovatelka měla možnost bydlení ve svém vlastním domě již od roku 1998, kdy byl jí vlastněný dům zkolaudován, tedy uznán obyvatelným. Skutečnost, že po zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu došlo k prodeji stěžovatelkou vlastněných nemovitostí, nemůže mít v tomto konkrétním případě vliv na posouzení věci, neboť za situace, kdy je zpochybněno nájemní právo k administrativně rozdělenému bytu, muselo být stěžovatelce zřejmé, že její postavení není jistým a při obvyklé obezřetnosti musela počítat s tím, že k přivolení výpovědi z nájmu bytu může dojít. Za situace, kdy stěžovatelka neměla léta potřebu řešit svoji bytovou otázku, se tak náhlý prodej všech vlastněných nemovitostí jeví býti spíše spekulativním jednáním, kterým se stěžovatelka snažila ovlivnit výsledek soudního sporu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost proto odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru