Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 283/2000Nález ÚS ze dne 16.06.2003Opomenuté důkazy v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastník... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
Cena
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/30 SbNU 363
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.283.2000
Datum vyhlášení19.06.2003
Datum podání09.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

156/1975 Sb., § 16 odst.2

229/1991 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 283/2000 ze dne 16. 6. 2003

N 90/30 SbNU 363

Opomenuté důkazy v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 283/2000 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 389/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 25. 4. 1996 sp. zn. 10 C 1436/92 o přechodu vlastnického práva k domu.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999 č. j. 22 Co 389/99-172 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999 č. j. 22 Co 389/99-172 s tvrzením, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že jím došlo taktéž k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Dle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo v jeho restituční věci [posuzované podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen "zákon o půdě")] především tím, že krajský soud rozhodl v záhlaví ústavní stížnosti napadeným rozsudkem ve spojení s tamtéž citovaným rozsudkem okresního soudu o přechodu vlastnického práva k domu č. p. 19, označeného ev. č. 05, stavební parcele č. 20/1 a stavební parcele č. 20/2 v k. ú. B., na vedlejší účastnice E. H. a R. K. (žalobkyně v řízení před obecnými soudy), na každou z nich ideální polovinou, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel, který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, nabyl dům č. p. 19, označený ev. č. 05, v k. ú. B., v rozporu s tehdy platnými předpisy, čímž byla naplněna jedna ze skutkových podstat, na kterou váže ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě přechod vlastnického práva. Tento rozpor s tehdy platnými předpisy shledal obecný soud v tom, že stěžovatel neprokázal schválení kupní smlouvy, jejímž předmětem byl výše označený dům, podle § 16 odst. 2 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Přechod shora uvedených pozemkových parcel odůvodnil tvrzením, že pro posouzení nároku dle citovaného ustanovení zákona o půdě, který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním, je nutno vyjít z jeho ustanovení § 1 odst. 1, kde je specifikováno, na které nemovitosti se zákon vztahuje. V prvé řadě jde o zemědělskou a lesní půdu, dále obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, a konečně obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků. Včlenil-li zákonodárce pozemky zastavěné budovami bývalých zemědělských usedlostí do pojmu jedné nemovitosti, tj. budovy nebo jiné stavby, vyplývá z toho jeho zřejmý úmysl, že byl u staveb a jimi zastavěných pozemků zajištěn stejný právní režim, a vyloučily se tak další spory plynoucí z jejich odděleného vlastnictví. Lze proto dovodit, že pokud důvod pro vyslovení přechodu vlastnického práva je shledán u budovy nebo jiné stavby, je třeba podle citovaného zvláštního ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona i na stavební pozemek touto stavbou zastavěný, když tento právní režim se již netýká jiných pozemků než zastavěných (zahrad, ostatních ploch a jiných zemědělských a lesních pozemků). S přihlédnutím k takto dovozenému právnímu závěru je proto třeba vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva i na oba stavební pozemky, ke kterým bylo stěžovateli zřízeno právo osobního užívání, když důvod pro vyslovení přechodu vlastnického práva byl shledán u budovy.

Stěžovatel poukazuje zejména na to, že v souzené věci je především nutno odděleně posuzovat podmínky restituce ke stavbám, které na něj přešly kupní smlouvou, a k pozemkům, ke kterým bylo zřízeno právo osobního užívání, a na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/97 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 151, vydání 1., Praha C. H. Beck, 1999, str. 389 a násl.).. Jak dále poznamenává, při rozhodování soudů podle zákona o půdě není vyloučeno použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 347/97, sp. zn. 2 Cdon 963/97), když musí jít vždy o takové okolnosti, se kterými zákonodárce nepočítal. V projednávané věci bylo dle mínění stěžovatele bezpečně prokázáno, že nabyl stavbu přímo od státu při dodržení všech hmotněprávních ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb. Skutečně se jednalo o majetek přebytečný a neupotřebitelný a také o majetek, který mohl sloužit k uspokojování potřeb občana. Stěžovatel nebyl nijak zvýhodněn, rozhodně nepatřil mezi "prominenty" tehdejšího režimu, naopak jeho rodina byla odnětím majetku v dřívější době postižena. Aby mohl legálně získat stavbu i s pozemky, vzdal se dřívějšího práva osobního užívání k jinému pozemku. Sám se snažil, aby vyhověl všem zákonným normám při uzavírání předmětné smlouvy a samozřejmě předpokládal, že i stát tak učiní. Proces uzavření smlouvy byl uzavřen její registrací státním notářstvím. Jediné, co může být dnes sporné, je otázka, v jaké formě a v jaké fázi uzavírání smlouvy měl být udělen souhlas podle § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. V tomto případě odvolací soud měl k dispozici zápis ze dne 20. 1. 1984, ze kterého je zřejmé, že souhlas k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k věcem z národního majetku na stěžovatele udělen byl, a stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti cituje ze zmíněného zápisu pasáž, v níž je uvedeno, že "účastníci dnešního řízení se shodují v tom, že bývalé zemědělské budovy jsou nyní zcela zničené, neslouží a ani v budoucnu nebudou sloužit svému účelu a nemůže s nimi být samostatně nakládáno". Poznamenává, že jedním z přítomných byla i J. Š. z finančního odboru ONV v Kolíně, a již z její přítomnosti na místě samém je možno dovodit, že právě ona byla osobou pověřenou k rozhodnutí o schválení smlouvy. Stejně tak i ze skutečnosti, že k pozemkům pod "stavbou" zřídil ONV v Kolíně rozhodnutím ze dne 23. 1. 1984 právo osobního užívání pro stěžovatele, je zřejmé i udělení předmětného souhlasu. Opačný názor by znamenal nesmírně formální až účelový výklad tehdy platných předpisů v rozporu s tím, jak tyto předpisy byly vykládány v době uzavření smlouvy. Stěžovatel dále uvádí, že důvěřoval v legálnost postupu při převodu a je namístě hodnotit posuzovanou věc podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a i kdyby snad bylo možné dovodit, že uvedený souhlas měl mít určitou formu nebo měl být udělen až po uzavření smlouvy, pak by uplatnění restitučního nároku za této situace bylo skutečně v rozporu s dobrými mravy. Nakonec státní notářství nemělo smlouvu registrovat, pokud by k jejímu schválení nedošlo. Své námitky uzavřel konstatováním, že názor odvolacího soudu, dle kterého nabyl stavbu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, je nesprávný a restitucí by v tomto případě sice došlo k odstranění křivdy, ale zároveň by byla způsobena křivda nová, neboť nemovitosti nabyl (z důvodů výše rozvedených) v souladu s tehdy platnými přepisy, opravil je a následně i dále zvelebil. Zejména nevyhodnocením všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech došlo k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv. Z těchto, jakož i dalších důvodů se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 10 C 1436/92 Ústavní soud zjistil, že tamní soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. 4. 1996 č. j. 10 C 1436/92-76a tak, že vlastnické právo k domu č. p. 19, označeného ev. č. 05, stavební parcele č. 20/1 a stavební parcele č. 20/2 v k. ú. B., přechází dnem právní moci rozsudku na vedlejší účastnice E. H. a R. K., na každou z nich ideální polovinou. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť vedlejší účastnice jakožto děti původních vlastníků jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, když československý stát získal předmětné nemovitosti od jejich právních předchůdců způsobem předvídaným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona (předmětné nemovitosti darovali československému státu na základě "nabídky bezplatného odevzdání do vlastnictví" ze dne 21. 3. 1962). Stěžovatel potom splňuje podmínky povinné osoby a tyto nemovitosti získal na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 17. 2. 1984 za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům (předmětné nemovitosti byly v roce 1984 na základě znaleckého posudku J. K. ze dne 25. 9. 1983 č. 404/75/83 převedeny na stěžovatele za cenu 11 788,45 Kčs), čímž došlo k naplnění jedné ze skutkových podstat předvídaných v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Svá skutková zjištění a jim odpovídající právní závěry opíral okresní soud o znalecký posudek znalce A. Z. ze dne 20. 4. 1995 č. 548, dle kterého měly být předmětné nemovitosti oceněny částkou ve výši 29 159 Kčs. O nákladech řízení rozhodl samostatným usnesením ze dne 20. 2. 1997 č. j. 10 C 1436/92-83.

Do uvedeného meritorního rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, jehož námitky směřovaly proti závěrům vyplývajícím ze zmíněného znaleckého posudku A. Z. Vzhledem k vážným v odvolání blíže specifikovaným pochybením tohoto znalce při vypracování znaleckého posudku navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Po doplnění řízení provedením dalších důkazů, a to výslechem znalce A. Z. a revizním posudkem ze dne 29. 9. 1997 č. 2791-41/97, vypracovaným znalcem prof. Ing. J. J., dospěl krajský soud k závěru, že odvolání je důvodné. Celková cena nemovitostí podle tohoto posudku by představovala částku 13 700 Kčs nebo 12 365 Kčs. Krajský soud poznamenal, že znalec ve svém posudku velmi podrobně vysvětlil, jak k ocenění jednotlivých nemovitostí dospěl a rozebral také správnost či nesprávnost předchozích znaleckých ocenění. Stran pozemků dospěl k závěru, že nebyly získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť právo osobního užívání mohlo být zřízeno i k pozemkům, na kterých byly již stavby vystavěny a zahrádky zřízeny (§ 198 odst. 1 občanského zákoníku) a ustanovení § 200 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku připouštělo překročení nejvyšší přípustné výměry uvedené v odst. 1 citovaného ustanovení a tyto podmínky v posuzované věci evidentně naplněny byly (souhlas s jejím překročením vyslovil zástupce stavebního odboru ONV Kolín při komisionelním řízení dne 20. 1. 1984). S ohledem na tato konstatování Krajský soud v Praze rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 16. 12. 1997 č. j. 22 Co 259/97, 22 Co 260/97-118, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí směřovalo dovolání vedlejších účastnic, které odůvodnily nesprávným právním posouzením věci a v němž navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedly, že obě ceny stanovené znalcem Ing. J. J. byly vyšší, než zaplatil za nemovitosti stěžovatel, a zjištěný cenový rozdíl považují za významný. Poukázaly na rozpor s vyhláškou č. 156/1975 Sb., protože nebylo prokázáno, že se jednalo o přebytečný nebo neupotřebitelný majetek, o který neprojevila zájem jiná socialistická organizace, a nebyl dán souhlas s převodem podle ustanovení § 16 odst. 2 citované vyhlášky.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 4. 1999 č. j. 24 Cdo 980/98-134, kterým rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil označenému soudu k dalšímu řízení. Neztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu stran výkladu ceny nižší ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě a poukázal na judikaturu, v níž vyjádřil názor, že zákon o půdě ve vztahu k tomuto ustanovení neupravuje žádná kvantitativní hlediska pro posouzení relevantnosti rozdílu mezi cenou, za kterou byly nemovitosti nabyty, a cenou dle cenových přepisů. Proto k posouzení, zda byla tato skutková podstata naplněna, je třeba srovnat maximální cenu podle platných předpisů s cenou, za niž byla nemovitost nabyta. Pokud zákonodárce v tomto speciálním ustanovení nevytvořil výslovné pravidlo, jak rozdíl v ceně kvantifikovat, nelze stanovit ani obecně platné pomocné hledisko procentuálního rozdílu mezi cenami. Soud proto musí v konkrétním případě přihlédnout ke všem podstatným okolnostem případu včetně důvodu rozdílnosti zjištěných cen a musí posoudit, zda zjištěný rozdíl cen lze podřadit pod ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, když je třeba vzít v úvahu určitou toleranci u rozdílných posudků znalců vyplývající z jejich subjektivního hodnocení některých hledisek při stanovení ceny. Dále poukázal na nejednoznačnost závěrů odvolacího soudu (jak byly uvedeny v odůvodnění rozsudku), zda stěžovatel nabyl nemovitosti za cenu nižší, a na to, že v dalším řízení bude třeba rovněž odstranit pochybnosti vyplývající ze znaleckého posudku, která ze dvou cen, k nimž došel znalec Ing. J. J., je cenou zjištěnou podle cenových předpisů. Závěrem uvedl, že dovolacím důvodem spočívajícím v námitce, dle které se odvolací soud nezabýval rozporem s platnými právními předpisy z hlediska dodržení postupu stanoveného předpisy o správě národního majetku při prodeji přebytečného a neupotřebitelného majetku, se dovolací soud nemohl zabývat, protože se jím nezabýval ani soud odvolací, a nebylo proto možno jeho právní názor přezkoumat.

Krajský soud doplnil řízení výslechem znalce Ing. J. J. u odvolacího jednání dne 31. srpna 1999, kdy ten určil cenu staveb částkou 5 898 Kčs a pozemků 6 467 Kčs, celkem 12 365 Kčs, jako maximální cenu podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. U tohoto jednání vedlejší účastnice taktéž prostřednictvím svého právního zástupce v závěrečném návrhu namítly (stejně jako již opakovaně v předchozím řízení), že k rozporu s právními předpisy došlo i z toho důvodu, že nedošlo ke schválení kupní smlouvy ze dne 17. 2. 1984 podle § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Podle citovaného ustanovení národní výbory nižších stupňů než krajské národní výbory a organizace těmito národními výbory řízené potřebovaly schválení krajského národního výboru k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně pod 1 milion Kčs. Krajský národní výbor byl oprávněn stanovit, že k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku není schválení třeba, popřípadě, že ke schválení je příslušný jiný orgán.

S ohledem na tato skutková a právní tvrzení zaměřil krajský soud další důkazní řízení ke zjištění, který orgán byl oprávněn schvalovat kupní smlouvu, jíž bylo převáděno vlastnictví národního majetku v souzené věci. Přípisem Okresního úřadu v Kolíně, finančního referátu, ze dne 24. 9. 1999 (jehož součástí jsou přílohy - usnesení rady ONV v Kolíně č. 194 ze dne 13. 7. 1976 a zápis z jednání o převodu objektu č. p. 19 v k. ú. B. na občana ze dne 20. 1. 1984), bylo krajskému soudu sděleno, že na základě vyhlášky č. 156/1975 Sb. a na základě usnesení rady SKNV v Praze č. 96 ze dne 18. 5. 1976 o vymezení pravomoci národních výborů, rada ONV v Kolíně ve svém usnesení ze dne 13. 7. 1976 č. 194 stanovila v části III. citovaného usnesení pravomoc orgánů ONV v Kolíně (v oddíle A) vedoucímu finančního odboru, případně za jeho nepřítomnosti jeho pověřenému zástupci, schvalovat majetkoprávní úkony v rozsahu vyjmenovaném v tomto usnesení [bod 2 písm. bb) - v případě, kdy se jedná o převod vlastnictví k věcem národního majetku na občana a pořizovací cena převáděných věcí nepřevyšuje 100 000 Kčs]. Ze sdělení ze dne 1. 11. 1999 vyplynulo, že Okresní úřad v Kolíně, finanční referát, nemá k dispozici kupní smlouvu uzavřenou mezi MNV v P. a stěžovatelem, která by byla schválena dřívějším ONV v Kolíně. Krajskému soudu, jak uvedl v odůvodnění rozsudku, tedy nezbylo než přisvědčit námitkám vedlejších účastnic a uzavřít, že došlo k porušení ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., čímž byla naplněna jedna ze skutkových podstat, na kterou váže § 8 odst. 1 zákona o půdě přechod vlastnického práva. Z tohoto důvodu se dále již nezabýval tím, zda byla naplněna některá z dalších skutkových podstat uvedených v tomto ustanovení, a to nabytí nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům či nabytí na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud z uvedených důvodů neprovedl důkaz předložený vedlejšími účastnicemi (znalecký posudek Ing. T. B. ze dne 11. 11. 1999 č. 176/2388/1999) a v záhlaví ústavní stížnosti napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 1996 č. j. 10 C 1436/92-76a.

Krajský soud v Praze, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřily podáním ze dne 13. 6. 2000, ve kterém v podstatě zopakovaly argumenty předestřené již v řízení před obecnými soudy a v jehož závěru poznamenaly, že Krajský soud v Praze provedl všechny důkazy navrhované stěžovatelem, v řízení však zaujal jiný právní názor při hodnocení důkazů, než jaký obhajuje, většinou až v ústavní stížnosti, stěžovatel. Jsou přesvědčeny, že Ústavní soud není povolán k přehodnocování hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle jejich názoru Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kolíně v řízení nevybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a v daném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. S ohledem na tato svá tvrzení navrhly, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností souzené věci dospěl k závěru, že podaná stížnost je důvodná.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 10 C 1436/92 plyne, že přípisem Okresního úřadu v Kolíně, finančního referátu, ze dne 24. 9. 1999, jehož součástí jsou přílohy - usnesení rady ONV v Kolíně č. 194 ze dne 13. 7. 1976 a zápis z jednání o převodu objektu č. p. 19 v k. ú. B. na občana ze dne 20. 1. 1984, bylo krajskému soudu sděleno, že na základě vyhlášky č. 156/1975 Sb. a usnesení rady SKNV v Praze č. 96 ze dne 18. 5. 1976 o vymezení pravomoci národních výborů rada ONV v Kolíně ve svém usnesení ze dne 13. 7. 1976 č. 194 stanovila v části III. pravomoc orgánů ONV v Kolíně (oddíl A) vedoucímu finančního odboru, případně za jeho nepřítomnosti jeho pověřenému zástupci, schvalovat majetkoprávní úkony v rozsahu vyjmenovaném v tomto usnesení [bod 2 písm. bb) - v případě, kdy se jedná o převod vlastnictví k věcem národního majetku na občana a pořizovací cena převáděných věcí nepřevyšuje 100 000 Kčs].

Zápis z jednání ze dne 20. 1. 1984, jehož předmětem byl "převod domu č. p. 19 v k. ú. B. na občana", kterého se za finanční odbor Okresního národního výboru v Kolíně účastnila J. Š. (na uvedené listině je rovněž její podpis), obsahuje mimo jiné i konstatování, že účastníci jednání " se shodují v tom, že bývalé zemědělské budovy jsou zcela zničené, neslouží a ani v budoucnu nebudou sloužit svému účelu a nemůže být s nimi samostatně nakládáno".

V připojeném spisu se nalézá rozhodnutí majetkoprávního oddělení finančního odboru Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 23. 1. 1984 č. j. Fin.maj-OU/5247-fin. 30/84-72/1 o přidělení pozemku do osobního užívání, dle něhož Finanční odbor Okresního národního výboru v Kolíně přiděluje podle § 205 občanského zákoníku stěžovateli do osobního užívání pozemek st. p. č. 20/1 a st. p. č. 20/2 v k. ú. B., když tyto pozemky (jak jest zatrženo na předtištěné části formuláře) se přidělují do osobního užívání, protože jmenovaní občané (v tomto případě se jednalo o výše jmenovaného občana Ing. J. H. - tedy stěžovatele) kupují z národního majetku rodinný domek, postavený na uvedeném pozemku. Rozhodnutí je podepsáno vedoucím finančního odboru ONV v Kolíně F. K., osobou v posuzované věci oprávněnou schvalovat majetkoprávní úkony podle § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb.

Přípisem Okresního úřadu v Kolíně, finančního referátu, ze dne 1. 11. 1999, bylo sděleno, že na majetkoprávním oddělení finančního referátu není založena kupní smlouva uzavřená mezi MNV v P. a Ing. J. H., která by byla schválena dřívějším ONV v Kolíně.

V souvislosti s posuzováním souhlasu s převodem domu č. p. 19, označeného ev. č. 05, v k. ú. B., měl soud k prokázání této skutečnosti k dispozici pouze shora označené důkazy, z nichž učinil závěr, že souhlas podle vyhlášky č. 156/1975 Sb. dán nebyl. Ústavnímu soudu v důsledku principu nezávislosti obecných soudů zakotveného v čl. 82 Ústavy zpravidla nepřísluší hodnotit "hodnocení" důkazů obecnými soudy, nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že hodnocením důkazů shora uvedených došlo k rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovým zjištěním dovozeným krajským soudem. K tomu v projednávané věci přistupuje ta skutečnost (jak již Ústavní soud opakovaně judikoval), že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům či navrhovat důkazy vlastní, ale v relaci k důkazům provedeným povinnost soudu v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tyto důkazy pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Z připojeného spisu obecného soudu vyplývá, že skutkové závěry krajského soudu nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, v důsledku čehož napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem [§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], přičemž toto pochybení svou závažností a intenzitou s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci zasahuje do oblasti ústavně zaručených práv zakotvených v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho zakládá i rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takové opomenuté důkazy, jimiž se soud při postupu z hlediska zjišťování skutečností relevantních pro rozhodnutí podle § 132 o. s. ř. (zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, v daném případě jejich vztahem ke schválení či neschválení předmětné kupní smlouvy, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, vydání 1., Praha C. H. Beck, 1995, str. 51 a násl.). Řečeno jinými slovy, výkon spravedlnosti v právním státě musí dbát procesní čistoty (stanoveného postupu) a dodržování zákonných a ústavních kautel, přičemž pouze rozhodnutí, jež je co do svého výroku i odůvodnění výsledkem a završením ústavně souladného postupu, může v takovém státě z pohledu ústavněprávního obstát. V souzené věci nevěnoval obecný soud náležitou pozornost provedeným důkazům nasvědčujícím opaku jím učiněného skutkového závěru a odpovídajícím způsobem tyto důkazy nevyhodnotil, resp. se k nim v naznačeném smyslu nikterak nevyjádřil, což vede v konečném důsledku k pochybnostem o správnosti, přesvědčivosti a spravedlivosti napadeného rozhodnutí.

Obecnýmsoudem v řízení provedený důkaz nelze v rozhodnutí, respektive jeho odůvodnění opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů (v dané věci jednoho negativního důkazu - přípisu Okresního úřadu v Kolíně, finančního referátu, ze dne 1. 11. 1999) pokládá za skutečnosti prokázané. Takové opomenutí principům právního státu neodpovídá a je zcela zjevným porušením kogentně uložené povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů, když tu kterou konkrétní skutečnost vzal za prokázanou. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoliv nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. V odůvodnění rozsudku je nutno srozumitelným způsobem vyložit, na základě jakých důkazů soud rozhodl ve výroku rozhodnutí uvedeným způsobem, byť by šlo v konkrétní věci i o takové, které je možné ze subjektivních hledisek a vývodů ze strany hodnotícího, tedy soudu, hodnotit odlišně, což je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotísoud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zatímco část citovaného ustanovení před středníkem lze považovat za jednu z podmínek realizace ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 82 odst. 1 Ústavy, směřuje část tohoto ustanovení za středníkem k ústavnímu principu rovnosti účastníků (... přihlíží ke všemu ..., co uvedli účastníci ...) zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny. Jakýmsi korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je tedy rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto důkazy předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle.

Ústavnísoud - vědom si své ústavně vymezené pravomoci - poznamenává, že je zcela věcí obecného soudu, jak důkazy sám vyhodnotí, nicméně jejich hodnocením, co do jejich vztahu ke skutečnosti v řízení prokazované (a tedy jedné ze subsumpčních podmínek), se v souladu se svými procesními povinnostmi zabývat musí. Tímto Ústavní soud nikterak neprejudikuje následné vyhodnocení důkazní situace obecným soudem a z ní vyvozená skutková zjištění a odpovídající právní posouzení. V posuzované věci (s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního a jedinečného případu) dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Praze své procesní povinnosti spočívající v respektování výše uvedených kautel charakterizujících právní stát, jejichž účelem je mimo jiné především vyloučení libovůle v soudním rozhodování, dosud zcela nesplnil tak, jak jsou mu příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu uloženy.

Na základě výše uvedených zjištění a úvah shledal Ústavnísoud ústavní stížnost důvodnou, a to pro nedostatečné zajištění stěžovatelova práva na spravedlivý proces ze strany krajského soudu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Proto ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999 č. j. 22 Co 389/99-172 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru