Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2826/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
Věcný rejstříkodůvodnění
pobyt/cizinců na území České republiky
Vyhoštění
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2826.17.1
Datum podání06.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 14 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 12, § 54 odst.2

326/1999 Sb., § 119 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2826/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Artura Gasparyana, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017 č. j. 32 A 22/2015-39 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017 č. j. 9 Azs 104/2017-27, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 14 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy. Stěžovatel spatřuje zásah do těchto práv v tom, že správní orgány a následně i oba soudy nesprávně posoudily dopad rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života.

Ze spisového materiálu se podává, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké police ze dne 16. 9. 2014 č. j. KRPB-69678-25/ČJ-2014-060026-SV bylo podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele a zároveň mu byla stanovena doba šesti měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že stěžovatel pobýval na území České republiky ode dne 23. 11. 2013 do 17. 3. 2014 bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie rozhodnutím ze dne 30. 1. 2015 č. j. CPR-16714-2/ČJ-2014-930310-V231 zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl, a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc a rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci. Jeho úkol nespočívá v nahrazování rozhodování ostatních soudů. Přísluší mu "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí ostatních soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život. Stěžovatel opakovaně poukazoval zejména na skutečnosti, že na území České republiky žije po dobu delší 10 let. Současně na území České republiky žije jeho otec a přátelé z arménské komunity, kteří stěžovatele podporují finančně i lidsky, protože kvůli onemocnění nemůže pracovat. Sociální vazby na území Arménie jsou podle stěžovatele trvale přetrhány v důsledku jeho dlouhotrvajícího pobytu mimo toto území. Stěžovatel dále namítá, že správní orgány, jakož i oba soudy nesprávně posoudily jeho zdravotní stav.

Ústavní soud uvádí, že otázce posouzení přiměřenosti dopadů napadených rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele se správní orgány i oba správní soudy věnovaly dostatečně a ústavně konformně. Hodnotily rodinné vazby, délku pobytu, závažnost protiprávního jednání, jakož i ekonomické poměry a společenské a kulturní vazby ke státu původu. Tato kritéria posoudily jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Oba soudy výstižně odkázaly na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V návaznosti na danou judikaturu vzaly v úvahu zejména skutečnost, že stěžovatel pobýval na území České republiky po dobu deseti let, z toho několik měsíců neoprávněně, přesto si zde nevytvořil rodinné a společenské vazby na takové úrovni, aby jejich přerušení po dobu šesti měsíců představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. O jeho vazbách k zemi původu svědčí podle soudů skutečnost, že tam má matku, se kterou je každý týden v kontaktu. Zvláště důkladně se správní orgány, jakož i oba soudy zabývaly posouzením zdravotního stavu stěžovatele. Vzhledem k tomu, že lékařské zprávy, které popisovaly i omezení vyplývající ze zdravotního stavu stěžovatele, nepotvrdily jeho tvrzení, nepotřebovaly k posouzení rozhodných skutečností další odborné znalosti. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit správní vyhoštění stěžovatele jako nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

Ústavní soud dodává, že vyhoštění na dobu šesti měsíců není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele jako vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky.

Ústavní soud konstatuje, že soudy se s námitkami stěžovatele řádně a velmi podrobně vypořádaly, přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a rovněž zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života, přičemž zohlednil kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatele, aby "přiznal odkladný účinek i této jeho ústavní stížnosti" si Ústavní soud vyložil jako návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru