Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 282/2000Nález ÚS ze dne 16.08.2001K výkladu § 211 odst. 3 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Děčín
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkinterpretace
svědek/výpověď
trestná činnost
kontradiktornost řízení
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/23 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.282.2000
Datum vyhlášení16.08.2001
Datum podání09.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 242

141/1961 Sb., § 2 odst.1, § 160 odst.2, § 164, § 211 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 282/2000 ze dne 16. 8. 2001

N 121/23 SbNU 181

K výkladu § 211 odst. 3 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele M. F., nyní ve výkonu trestu ve

věznici Vězeňské služby České republiky, zastoupeného JUDr. Z. P.,

advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1.

2000, č. j. 6 T 89/99-165 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 To 111/2000-181, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2000, č. j.

6 T 89/99-165 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

9. 3. 2000, č.j. 5 To 111/2000-181 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 9. 5. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

5. 5. 2000, jímž stěžovatel M. F., brojí proti rozsudku Okresního

soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2000, č. j. 6 T 89/99-165 a usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 To

111/2000-181.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo, které má jako obviněný ve smyslu čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3

písm. d) [správně má být: c)] Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb. (dále jen

"Úmluva"), tj. hájit se sám nebo prostřednictvím svého obhájce.

I.

Stěžovateli bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 9. 3. 2000, č.j. 5 To 111/2000-181 zamítnuto jeho odvolání

proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2000, č.j.

6 T 89/99-165, jímž byl odsouzen pro trestný čin pohlavního

zneužívání podle § 242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což

mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti

měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění

prvostupňového soudu dopustit tím, pohlavně zneužil svoji neteř,

když ji položil na postel, obnažil na dolní části těla a poté ji

hladil na přirození a vsouval jí do něho prsty.

V ústavní stížnosti se vytýká, že obžalovaný stěžovatel byl

z trestné činnosti usvědčován především výpověďmi nezletilé

svědkyně - poškozené a výpovědí svědkyně V. F. (nar. 1950), matky

stěžovatele. Oba důkazy byly provedeny v přípravném řízení,

přičemž v hlavním líčení poškozená jako svědkyně nevypovídala

a druhá svědkyně po řádném poučení využila svého práva

nevypovídat.

Ve zdůvodnění svého odvolání stěžovatel vytknul, že jako

důkaz v trestním řízení byla uznána výpověď poškozené ze dne 6.

2. 1999, pořízená ve 13, 40 hodin, když jemu samotnému bylo

obvinění sděleno téhož dne v 16, 30 hodin; přitom v případě

výslechu poškozené se nejednalo o neopakovatelný úkon ve smyslu

§ 160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,

ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."). Dále odvolání

upozornilo na fakt, že svědkyně V. F. (nar. 1950) byla vyslechnuta

dne 7. 2. 1999 v 11, 10 hodin, přitom obhájce byl stěžovateli

ustanoven dne 6. 2. 1999, avšak opatření o tom bylo obhájci

doručeno až 16. 2. 1999.

Krajský soud ve svém zamítavém rozhodnutí o odvolání

stěžovatele dal tomuto zapravdu v tom směru, že výslech nezletilé

poškozené, provedený před sdělením obvinění, neměl charakter úkonu

neodkladného. Proto je nutno uvedený důkaz považovat za neúčinný,

z něhož nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet. Na

rozdíl od stěžovatele však zaujal názor, že jediný zbylý

relevantní důkaz, a sice výslech svědkyně V. F. (nar. 1950), byl

proveden v souladu se zákonem. Opíral se přitom o úřední záznam

vyšetřovatele ze dne 7. 2. 1999, v němž se uvádí, že obhájci

stěžovatele bylo sděleno jeho ustanovení, jakož i všechny

okolnosti případu. JUDr. Z. P. své ustanovení akceptoval a zároveň

vzhledem ke svému zaneprázdnění se omluvil ze všech úkonů

vyšetřování, provedených dne 7. 2. 1999 na Okresním úřadu

vyšetřování v Rumburku.

Podle mínění stěžovatele není možné takovýto jednostranný

úkon vyšetřovatele považovat v žádném případě za prokázaný způsob

řádného vyrozumění obhájce o jeho ustanovení, ". když i z obsahu

vyplývá mnoho nejasností ."

Tím, že obhájci stěžovatele bylo znemožněno účastnit se

výslechu svědkyně V. F. (nar. 1950), jejíž výpověď byla jediným

důkazem viny obviněného, bylo porušeno jeho právo hájit se sám

nebo prostřednictvím svého obhájce, zaručené v čl. 40 odst. 3

Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. d) /správně má být: c)/ Úmluvy.

Proto navrhuje zrušení obou uvedených rozhodnutí obecných

soudů.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků, jakož i znalecký posudek PhDr. J. Š. ze

dne 3. 6. 2001.

Předsedkyně senátu Okresního soudu v Děčíně, jakožto zástupce

účastníka, která se v mezidobí stala předsedkyní senátu Krajského

soudu v Ústí nad Labem, se s poukazem na tuto skutečnost k návrhu

nevyjadřovala. Na dožádání Ústavního soudu v tomto směru reagoval

předseda jmenovaného soudu s tím, že senát 6 T po odchodu

předsedkyně senátu zůstal neobsazen. Jinak odkázal na obě napadená

rozhodnutí obecných soudů.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, coby

zástupce dalšího účastníka, odkázala zcela na odůvodnění

napadeného rozhodnutí tohoto soudu.

Z vedlejších účastníků se tohoto procesního postavení vzdalo

Okresní státní zastupitelství v Děčíně. Zákonný zástupce nezletilé

poškozené se k návrhu nevyjádřil.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem vyslovuje

především nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že se vyšetřovatel

v dané trestní věci dopustil pochybení v souvislosti

s vyrozuměním obhájce o jeho ustanovení, jakož i s jeho

vyrozuměním o konání výslechu svědkyně V. F. (nar. 1950), dne 7.

2. 1999, v 11, 10 hodin.

Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka, vzhledem ke

skutečnosti, že trestní řád blíže nestanoví náležitosti opatření,

jímž se obhájce obviněnému ustanovuje, není stanoven ani způsob

oznámení tohoto opatření obhájci. Není tedy v rozporu se zákonem,

pokud je obhájce o svém ustanovení vyrozuměn ústně či telefonem,

faxem, e-mailem apod. Rychlost takovéhoto způsobu vyrozumění je

v zájmu obviněného, omezeného na osobní svobodě.

Obhájce stěžovatele vyrozuměl o jeho ustanovení ze dne 6. 2.

1999 vyšetřovatel. Poté, co jej zároveň seznámil s okolnostmi

případu, obhájce prohlásil, že s ustanovením souhlasí. Následné

doručení písemného vyhotovení předmětného opatření o ustanovení

dne 16. 2. 1999 mělo pouze deklaratorní povahu a nelze tudíž

tvrdit, že teprve tímto dnem došlo k řádnému ustanovení obhájce.

Dne 6. 2. 1999 byl obhájce vyšetřovatelem zároveň informován

o provádění dalších úkonů následujícího dne (7. 2. 1999). Obhájce

vzhledem ke své zaneprázdněnosti účast na nich omluvil.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že účast u výslechu svědkyně V. F.

(nar. 1950) byla obhájci umožněna.

Vedlejší účastník se též neztotožňuje s navrhovatelem v tom,

že jednostranný úkon, tj. úřední záznam týkající se vyrozumění

obhájce o jeho ustanovení, nelze považovat za prokázaný způsob

řádného vyrozumění obhajoby. Odvolává se v této souvislosti na

procesní samostatnost vyšetřovatele, kterou mu dává § 164 odst.

2, 5 tr. ř. Z té plyne, že v citovaných ustanoveních uvedený

postup vyšetřovatele nepodléhá souhlasu ze strany obhajoby.

Účast obhájce u vyšetřovacích úkonů, kde to zákon dovoluje,

je pouze jeho oprávnění, nikoliv povinnost. Pokud je obhájce

nevyužije, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži orgánům činným

v trestním řízení. Není bez zajímavosti, že se ustanovený obhájce

neúčastnil ani rozhodování soudu o vazebním zajištění stěžovatele,

ačkoliv o této skutečnosti byl vyrozuměn.

Vedlejším účastníkem přiložené dodatečné vyjádření

vyšetřovatele dokládá, že ustanovený obhájce stěžovatele

v průběhu celého dalšího řízení vyšetřovatele nepožádal

o opakování žádného z již provedených úkonů. Stejně se obhájce

zachoval i ve stadiu řízení po podání obžaloby.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje vedlejší účastník

návrh za nedůvodný.

Replika stěžovatele k vyjádření účastníka a vedlejšího

účastníka zdůraznila následující skutečnosti:

"V posuzované věci bylo postupováno váhavě, čímž se zmařil

smysl nutné obhajoby obhájcem, když nebylo postupováno

s největším urychlením, aby se obhájci zabezpečila reálná možnost

vykonávat svá práva, zejména právo zúčastnit se vyšetřovacích

úkonů už od sdělení obvinění, tedy též od jeho ustanovení".

Z trestního spisu dále nevyplývá, že by obhájce stěžovatele byl

vyrozuměn o svém ustanovení dne 6. 2. 1999. Tohoto data je samotné

opatření o ustanovení obhájce, přičemž telefonicky se o této

skutečnosti obhájce dovídá od vyšetřovatele dne 7. 2. 1999 před

výslechem svědkyně V. F. (nar. 1950); záznam o tom ve spise (č.l.

95) navíc neobsahuje konkretizaci vyšetřovacích úkonů, které měly

být dne 7. 2. 1999 provedeny, byť podle ustálené soudní praxe

a judikatury tomu tak má být. Dověděl-li se obhájce stěžovatele

o výslechu jmenované svědkyně prakticky několik minut před

započetím tohoto výslechu od osoby, kterou do té doby osobně

neznal, která mu jako první sdělila, že byl stěžovateli ustanoven

jako obhájce, pak v žádném případě nelze hovořit o tom, že obhájci

bylo umožněno zúčastnit se předmětného výslechu a že tento úkon

byl proveden v souladu s trestním řádem. Oficiálně se o svém

ustanovení dověděl až 16. 2. 1999. Uvedený výslech nepovažuje

obhajoba stěžovatele za úkon, jehož provedení by nebylo možno

odložit a na jeho realizaci se s obhájcem stěžovatele domluvit.

Proto i nadále trvá na podané ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:

OVV-2093/20-99, sp. zn. 6 T 89/99) a dospěl k následujícím

závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Její podstatu stěžovatel spatřuje v tom, že byl uznán vinným

vlastně na základě jediného relevantního důkazu, a to svědecké

výpovědi V. F. (nar. 1950), v přípravném řízení vyslechnuté bez

účasti jeho obhájce. Zejména též poukazuje na fakt, že v hlavním

líčení tato svědkyně využila svého práva nevypovídat, tudíž nebylo

možné ze strany obhajoby na její výpověď reagovat dotazy, na něž

by svědkyně přímo odpovídala. Výpověď svědkyně nezletilé poškozené

pak nebylo možné procesně využít ani po zahájení trestního

stíhání, když tato v hlavním líčení rovněž nevypovídala s tím, že

si nic nepamatuje.

Sám stěžovatel jak v řízení přípravném, tak v hlavním líčení

svou vinu žalovaným skutkem popřel.

Z vyžádaného vyšetřovacího a soudního spisu Ústavní soud

k tomuto bodu návrhu zjistil, že jmenovaná svědkyně svou výpověď

složila v přípravném řízení dne 7. 2. 1999, v době od 11, 10 do

11, 40 hod (č.l. 73), tedy po zahájeném trestním stíhání, k němuž

došlo dne 6. 2. 1999 (č.l. 2). Výslech svědkyně proběhl bez účasti

obhájce stěžovatele.

Uvedený obhájce byl stěžovateli (tehdy obviněnému) ustanoven

opatřením soudce přípravného řízení dne 6. 2. 1999 (č.l. 15).

Následujícího dne, tj. 7. 2. 1999, pořizuje vyšetřovatel úřední

záznam (č.l. 95) o tom, že dne 6. 2. 1999 ustanovený obhájce byl

o celém případu obviněného podrobně informován, bylo mu sděleno,

že byl ve věci ustanoven obhájcem a dále mu byly sděleny všechny

okolnosti případu. Obhájce s ustanovením souhlasil a sdělil, že

obhajobu přijímá. Vzhledem k zaneprázdněnosti se však omluvil ze

všech úkonů prováděných vyšetřovatelem dne 7. 2. 1999 na Okresním

úřadě vyšetřování v Rumburku.

Z protokolu o veřejném zasedání, konaném o odvolání

stěžovatele (č.l. 178), jakož i z repliky stěžovatele (č.l. 48)

Ústavní soud zjistil, že ustanovený obhájce pravdivost předmětného

úředního záznamu nepopírá, byť si na něj již nepamatoval. Zároveň

však dodal, že k tomuto jeho vyrozumění muselo dojít až

v dopoledních hodinách dne 7. 2. 1999, přičemž výslech svědkyně V.

F. (1950) byl zahájen v 11, 10 hod. Jemu jako obhájci tak bylo

fakticky znemožněno se tohoto procesního úkonu zúčastnit. Jinak

opatření o ustanovení obhájcem mu bylo doručeno až dne 16. 2.

1999.

V té souvislosti považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit,

že s časovým odstupem doručené opatření o ustanovení advokáta

stěžovateli obhájcem ex offo, má deklaratorní, nikoli tedy

konstitutivní účinky pouze v případě, že advokát takto ustanovený

svoje ustanovení akceptoval ještě před formálním doručením

opatření a začal se jako obhájce chovat a jednat.

Protokol o výpovědi jmenované svědkyně soud podle § 211 odst.

3 tr. ř. v průběhu hlavního líčení dne 3. 12. 1999 přečetl (č.l.

141). Obžalovaný, tedy stěžovatel, se k ní vyjádřil tak, že: "Tato

výpověď je nepodložena fakty."

Ke způsobu provedení výslechu svědkyně v přípravném řízení se

ani obžalovaný, ani jeho obhájce v tomto stadiu trestního řízení

nevyjádřili, a to ani při prostudování spisu; sám obhájce

obviněného se k tomuto úkonu (prostudování spisu) ani nedostavil,

ač řádně vyrozuměn o termínu jeho konání (č.l. 102).

Nestalo se tak ani v průběhu hlavního líčení, resp. ani

v závěrečné řeči obhájce u hlavního líčení, konaného dne 14. 1.

2000 (č.l. 158 - 161).

Z hlediska zákonných podmínek přípustného provedení důkazu

přečtením protokolu o výpovědi svědka v hlavním líčení, který

v tomto procesním stadiu využil práva odepřít výpověď ve smyslu

§ 100 tr. ř., Ústavní soud na základě listinných důkazů, tj.

z protokolu o výslechu svědkyně V. F. (1950) a ze záznamu

vyšetřovatele konstatuje:

- svědkyně V. F. (1950), řádně vyšetřovatelem poučena též podle

§ 100 tr. ř., dne 7. 2. 1999 prohlásila, že poučení rozumí a že

vypovídat bude (č.l. 75);

- vlastní výslech svědkyně byl proveden v souladu s ustanoveními

trestního řádu o výslechu svědka a jeho protokolaci (č.l. 73

- 76);

- obhájce byl v den zamýšleného výslechu svědkyně telefonicky

o tom vyrozuměn vyšetřovatelem, avšak tvrdí, že se tak stalo

v době, kdy vzhledem k počátku předmětného výslechu mu byla

účast na něm fakticky znemožněna.

V tomto posledním bodě je naplnění zákonných podmínek postupu

soudu v hlavním líčení ve smyslu § 211 odst. 3 tr. ř. zpochybněno.

Podle názoru Ústavního soudu, pokud se telefonický rozhovor

mezi vyšetřovatelem a obhájcem stěžovatele uskutečnil dne 7. 2.

1999 v tak malém časovém předstihu před započetím výslechu

svědkyně V. F. (1950), který obhájci znemožňoval reálnou účast na

něm, a pokud by se obhájce skutečně chtěl tohoto výslechu

zúčastnit, musel by již tehdy vyšetřovatele požádat o posun

termínu výslechu, chtěl-li vést obhajobu svého klienta v tomto

směru skutečně účinným způsobem. Z úředního záznamu na č.l. 95,

jehož pravdivost obhájce nezpochybnil, však nevyplývá, že by

obhájce o něco takového vyšetřovatele požádal, resp. že by jej na

tento důležitý časový moment alespoň upozornil; stejně vyznívá

i replika.

Obecný soud proto uzavřel, že účast u výslechu zmíněné

svědkyně obhájci v trestní věci stěžovatele formálně umožněna

byla, přičemž on jí reálně nevyužil ani tím, že by projevil vůli

výslech odložit na pozdější termín, právě pro něj vhodný.

Podle názoru Ústavního soudu poslední zákonná podmínka ve

smyslu § 211 odst. 3 tr. ř. (".obviněný nebo obhájce měl možnost

se tohoto výslechu zúčastnit.") by však byla vzdor uvedenému

postupu advokáta splněna jen, jestliže poté, co by se z účasti na

vyšetřovacích úkonech dne 7. 2. 1999 obhájce stěžovatele omluvil,

by vyšetřovatel vyzval také samotného stěžovatele ve smyslu § 164

odst. 4 tr. ř. , zda nechce on sám výslechu své matky být

přítomen. Jedině tento postup by mohl zaručit možnost úspěšně

využít takto pořízený důkaz jeho přečtením v hlavním líčení.

Takovouto širší interpretací se jde nad rámec dosavadního

výkladu § 211 odst. 3 tr. ř. Pokud však v důsledku postupu obhájce

ex offo dojde k určitému zkrácení práva na obhajobu jeho klienta,

musí toto ústavně zaručené právo chránit sám Ústavní soud coby

soudní orgán ochrany ústavnosti.

Pokud vyšetřovatel chtěl v přípravném řízení pořizovat

a shromažďovat důkazy validním způsobem, aby obstály v řízení před

soudem ve smyslu § 211 odst. 3 tr. ř. tak, že je lze provést

přečtením protokolů o nich, pak měl za dané situace dát stejnou

možnost obviněnému, tzn. stěžovateli, který bezpochyby má ústavní

právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce a právo mít

možnost osobně vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.

Důkaz výpovědí svědkyně V. F. (1950) tedy v přípravném řízení

proveden v souladu se zákonem nebyl tak, aby jej bylo možno využít

v hlavním líčení.

Proti tomuto důkazu stála od samého počátku trestního řízení

zcela opačná výpověď stěžovatele (obviněného).

Základní důkazní problém, tj. "tvrzení proti tvrzení",

vyřešil obecný soud s odvoláním na další důkazy, na základě nichž

se přiklonil k výpovědi jmenované svědkyně.

Pokud se jedná o zmíněné důkazy další, z nichž obecný soud

při stanovení viny stěžovatele vycházel, přichází v úvahu znalecký

posudek a výslech znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví

psychologie na poškozenou (č.l. 17 n.), jakož i posudek z téhož

oboru, odvětví soudní psychiatrie (č.l. 23 n.), zpracovaný na

stěžovatele.

Soud nalézací opíral své rozhodnutí o vině stěžovatele o výše

zmíněné důkazy, z nichž však svědecké výpovědi V. F. (1950)

a nezletilé poškozené byly nepoužitelné, protože nezákonně získané

jak dovozeno výše; svědecká výpověď nezletilé poškozené byla

nepoužitelná z důvodů, uvedených správně již krajským soudem.

Skutkový stav věci zjištěný popsaným způsobem, coby základ

závěrů o vině stěžovatele, soudu odpovídající podklad pro jeho

právní závěry, které s odvoláním na něj učinil, neposkytoval.

Ústavní soud k odstranění pochybností, vyplývajících

z výpovědi stěžovatele (obviněného) před obecnými soudy, nechal

zpracovat revizní posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské

psychologie, o vlivu pornokazet na fabulační schopnosti poškozené.

Tento posudek však nevnesl do skutkového stavu nic nového a jeho

závěry se shodovaly se závěry znaleckého posudku dřívějšího,

o který obecné soudy opíraly svá rozhodnutí.

III.

Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.

40 odst. 3, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, a čl. 14 odst.

3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

č. 120/1976 Sb., (dále jen "Pakt"), jež zaručují podle názoru

stěžovatele právo na obhajobu osobní nebo obhájcem, je nutno jí

přisvědčit.

Ústavní soud v postupu obecných soudů zjistil pochybení na

úrovni zákona, neboť v § 2 odst. 1, 13 a v § 160 odst. 2 tr. ř.

byly dotčeny zásady zákonnosti trestního řízení a práva na

obhajobu, v § 211 odst. 3 tr. ř. bylo dotčeno právo obviněného na

kontradiktornost řízení vedeného proti němu.

Tato pochybení dosahovala do ústavní roviny.

Ústavní principy, jakož i principy obsažené v mezinárodních

smlouvách, které jsou pro Českou republiku závazné ve smyslu čl.

10 Ústavy, prostupují do zákonné úpravy a v jejich světle je nutno

interpretovat a aplikovat pozitivní právo. Tyto ústavní principy

ovlivňují jakožto nejvyšší základ vnitrostátního práva jak

přípravné řízení, tak řízení před soudem.

IV.

Na základě provedeného rozboru v částech II. a III.

odůvodnění tohoto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že podané

ústavní stížnosti je nutno podle § 82 odst. 1 zákona v celém

rozsahu vyhovět.

Vyhověl-li takto ústavní stížnosti, musel ve smyslu § 82

odst. 2 písm. a) zákona konstatovat, že napadenými rozhodnutími

obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to v

čl. 90 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14

odst. 2 Paktu, zaručené právo na zákonný proces, jakož i právo na

spravedlivý proces, jmenovitě jeho složky, kterými jsou právo

obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce (čl. 40 odst. 3

Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. d)

Paktu), jakož i právo obviněného na kontradiktornost výslechu

svědka (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. e)

Paktu).

V důsledku toho také na základě § 82 odst. 3 písm. a) zákona

napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 16. 8. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru