Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 282/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na plnění
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.282.17.1
Datum podání30.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 11 odst.5

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 282/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2018 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kajínka, zastoupeného Mgr. Erikem Juristou, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 52 Cm 89/2014-36, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti Společenství vlastníků N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") napadá v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí, které podle jeho názoru porušilo jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1) a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl ve věci Společenství vlastníků N. (dále jen "žalobce") proti stěžovateli jako žalovanému o zaplacení částky 9 728,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobě vyhověl (výrok I).

Městský soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2, X3 a X4 v kat. území Strašnice, obec P. (dále jen "předmětný byt") a je členem žalobce. Je rovněž výhradním uživatelem lodžie náležející k předmětnému bytu, která byla společně s dalšími 16 lodžiemi rekonstruována v roce 2014. Tato rekonstrukce (včetně ceny oprav a způsobu financování), byla na shromáždění žalobce konaném dne 18. 4. 2012 odsouhlasena, přičemž podnětem k tomuto jednání byla žádost žalovaného o opravu jeho lodžie.

Se způsobem financování žalovaný souhlasil, přičemž podrobnosti oprav byly opětovně projednány na shromáždění žalobce v roce 2013. Ze zápisu z jednání vyplývá, že všichni s tímto záměrem žalobce souhlasili. Společnost, která provedla stavební práce, byla vybrána z celkem osmi nabídek jako jedna z nejlevnějších a nejspolehlivějších firem.

Protože žalovaný odmítl žalobci uhradit poměrnou část vyúčtovaných nákladů připadajících na rekonstrukci "jeho" lodžie, ačkoli o její rekonstrukci žalobce sám žádal a nereklamoval ani jakékoli závady stavebních prací, městský soud žalobě vyhověl a uložil povinnost žalovanému uhradit žalobci žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti souhlasí zčásti se skutkovými zjištěními městského soudu, avšak namítá, že se druhého shromáždění žalobce nezúčastnil, proto "neudělil žalobci souhlas s výběrem stavební firmy provádějící rekonstrukci lodžií" a nesouhlasil rovněž s předpokládanými náklady rekonstrukce.

Stěžovatel dále tvrdí, že shromáždění vlastníků bytových jednotek nebylo údajně oprávněno rozhodovat o vlastnictví jiných jeho členů k bytovým jednotkám, včetně příslušných lodžií. Provedením rekonstrukce lodžie (bez souhlasu stěžovatele) tak údajně bylo zasaženo do jeho vlastnického práva.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

Taková protiústavní pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví.

Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V nyní projednávané věci jde o částku svojí výší nedosahující ani 10 000,- Kč, takže v daném řízení zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy toliko výjimečně. Projednávaná věc však takový výjimečný případ nepředstavuje.

Jen závěrem k argumentaci stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že se ani věcně neztotožňuje s námitkami stěžovatele směřujícími proti údajně neústavnímu rozhodování a postupu městského soudu v předmětné věci. S ohledem na skutková zjištění lze shrnout, že stěžovatel sám vyvolal poukazem na údajný havarijní stav lodžie příslušející k předmětnému bytu následná jednání a rozhodování žalobce, jejichž výsledkem byla rekonstrukce mimo jiné i lodžie stěžovatele.

Městský soud dospěl k závěru, že postup žalobce v souvislosti s prováděním stavebních prací a jejich financování byl v souladu se zákonem, neboť byl odsouhlasen většinou přítomných vlastníků a usnesení bylo schváleno nadpoloviční většinou přítomných. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se městský soud námitkami vznesenými stěžovatelem zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu netrpí žádnými protiústavními deficity.

Z důvodů výše vyložených Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru