Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2819/09 #1Usnesení ÚS ze dne 19.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
SOUDNÍ EXEKUTOR - Ostrava - Nedbálek Ivan
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2819.09.1
Datum podání02.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 330/2001 Sb.; Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem ; § 13/1 věta první, § 13/2 věta první

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

330/2001 Sb., § 13 odst.1, § 13 odst.2, § 11, § 6

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2819/09 ze dne 19. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Teslova 1125, Ostrava - Přívoz, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009, usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného Mgr. Ivem Nedbálkem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 a o návrhu na zrušení § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Stěžovatelka společně s ústavní stížností vznesla návrh na zrušení § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky 330/2001 Sb.").

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 125 Nc 1684/2008 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-13 ze dne 6. 5. 2008 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky za účelem vymožení pohledávky ve výši 7.408,- Kč, představující náklady řízení, k jejichž úhradě byla stěžovatelka zavázána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 73/2004-92 ze dne 19. 12. 2006, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 265/2007-131 ze dne 21. 12. 2007. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Ostrava Mgr. Ivo Nedbálek (dále jen "soudní exekutor"), který dne 9. 6. 2008 vyzval stěžovatelku k dobrovolnému splnění závazku a k úhradě nákladů exekuce v souhrnné výši 21.212,- Kč. Jelikož stěžovatelka dne 18. 6. 2008 uhradila částku 7.408,- Kč, vzala oprávněná návrh na nařízení exekuce částečně zpět, v důsledku čehož okresní soud usnesením č. j. 125 Nc 1684/2008-33 ze dne 12. 11. 2008 exekuční řízení v příslušném rozsahu zastavil; řízení však pokračovalo dále, neboť nebyly uhrazeny náklady exekuce. Následně byla stěžovatelce příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 uložena povinnost uhradit částku 13.804,- Kč, sestávající z nákladů oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení (6.069,- Kč), náhrady hotových výdajů (4.165,- Kč) a odměny exekutora (3.570,- Kč). Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, nicméně okresní soud usnesením č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009 jako nepřípustné odmítnuto.

Posledně uvedené rozhodnutí krajského a okresního soudu, jakož i příkaz k úhradě nákladů exekuce, napadla stěžovatelka svou ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Stěžovatelka nejprve vyjádřila přesvědčení, že její ústavní stížnost byla podána včas, resp. že Ústavní soud bude odvozovat počátek běhu šedesátidenní lhůty k jejímu podání od data doručení usnesení krajského soudu č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009, neboť stěžovatelka byla v usnesení okresního soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 nesprávně poučena, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání. Jsa právně nezastoupena, postupovala stěžovatelka v souladu s tímto poučením, což by jí nemělo být v řízení o ústavní stížnosti kladeno k tíži, jak již ostatně Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 343/2002. Dále stěžovatelka podrobně popsala okolnosti vzniku pohledávky, která byla předmětem exekučního řízení, přičemž vyslovila názor, že jí tato povinnost neměla vůbec vzniknout, neboť obecné soudy měly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 73/2004 důsledně aplikovat ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Pokud jde o napadená rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelka podotkla, že sice byla prostřednictvím výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti ze dne 9. 6. 2008 seznámena s možností, že uhradí-li do tří dnů exekučně vymáhanou částku, bude od exekuce upuštěno, nicméně již nebyla informována o tom, že v takovém případě má soudní exekutor nárok jen na 50 % odměny určené dle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Pro dosažení tohoto beneficia jí ostatně byla stanovena nesplnitelná podmínka, neboť jedním z předpokladů upuštění od exekuce a potažmo i snížení odměny exekutora bylo uhrazení nákladů exekuce a nákladů oprávněného, přičemž ve výzvě ze dne 9. 6. 2008 bylo výslovně uvedeno, že výše těchto nákladů bude specifikována teprve v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který bude stěžovatelce v budoucnu doručen. Kromě toho, jak se stalo později zřejmým, zahrnovala částka, k jejímuž zaplacení byla stěžovatelka vyzvána, odměnu exekutora v neredukované výši, což znamenalo, že stěžovatelka by paradoxně musela soudnímu exekutorovi nejprve uhradit plnou odměnu a teprve poté by jí mohla být část této sumy vrácena. Stěžovatelka dále označila třídenní lhůtu k plnění za nepřiměřenou a odkázala na novelizované ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., dle nějž činí přiměřená lhůta 15 dnů. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka rovněž v tom, že při následném stanovení nákladů exekuce a nákladů oprávněného v příkazu soudního exekutora č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 nebyla nijak "oceněna" úhrada vymáhané pohledávky ve výši 7.408,- Kč, k níž došlo dobrovolně a bez přímé účasti soudního exekutora, byť v poslední možný okamžik. Další pochybení spočívalo dle stěžovatelky v tom, že okresní soud dostatečně nezdůvodnil, proč odměnu exekutora učil dle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., když se v projednávané věci nejednalo o žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných. Stěžovatelka celkově shrnula svou argumentaci tak, že soudní exekutor měl, za účelem šetření jejích ústavně zaručených práv, ve výzvě k dobrovolnému splnění ze dne 9. 6. 2008 stanovit přesně výši jednotlivých položek (vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněné), a to i s přihlédnutím ke snížení své odměny v důsledku dobrovolného plnění. Ke splnění takto stanovené povinnosti pak měl stěžovatelce poskytnout přiměřenou lhůtu v trvání nejméně 15 dnů. Pokud takto soudní exekutor nepostupoval, nemůže to být přičítáno stěžovatelce k tíži, a výše jeho odměny proto měla být redukována na 50 % i přesto, že stěžovatelka dosud fakticky náklady exekuce neuhradila. Příkazem soudního exekutora č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 tak měla být správně odměna soudního exekutora stanovena ve výši 556,- Kč + DPH určené jako 50% odměny z částky 7.408,- Kč, bez přihlédnutí k minimální výši odměny zakotvené v § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Jestliže se tak nestalo, došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak plyne mimo jiné i z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 233/09, Pl. ÚS 8/06, I. ÚS 639/04, III. ÚS 1226/07 a I. ÚS 684/07.

Stěžovatelka dále vyjádřila názor, že dobrovolné uhrazení vymáhané částky mělo být obdobně "oceněno" i při stanovení výše náhrady hotových výdajů exekutora. Není-li totiž soudní exekutor nucen přistoupit k přímé exekuci, nemusí vynaložit téměř žádné hotové výdaje, neboť toliko založí nový spis a zašle povinnému výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti. Takto vynaložené výdaje přitom zcela zjevně nedosahují částky 3.500,- Kč, kterou si soudní exekutor může dle § 13 odst. 1 a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb. účtovat, a to aniž by byl povinen vznik nákladů jakkoliv prokazovat. Dle stěžovatelky nemůže takto koncipovaná paušalizace náhrady hotových výdajů obstát v ústavním testu proporcionality, neboť sledovaného cíle lze dosáhnout i způsobem šetrnějším k právům povinného, úhradou skutečných účelně vynaložených nákladů, a kromě toho právní úprava v současné podobě fakticky umožňuje nepřiměřené a neodůvodněné obohacování exekutora na úkor majetkové sféry povinného. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla rovněž, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Co se týče náhrady nákladů oprávněné, soudní exekutor i okresní soud dle stěžovatelky pochybili, jestliže neuplatnili moderační právo ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších změn a doplňků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ve spojení s § 270 odst. 4 a § 150 občanského soudního řádu. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřovala stěžovatelka v tom, že návrh na nařízení exekuce byl podán předčasně za situace, kdy stěžovatelka svůj závazek nikterak nezpochybňovala a pouze žádala o posečkání za účelem shromáždění potřebných finančních prostředků. Stěžovatelka ostatně v předem deklarované šestiměsíční lhůtě svůj závazek dobrovolně uhradila. Kromě výše uvedeného nebylo rovněž přihlédnuto k tomu, jak významně se výrok o nákladech exekučního řízení promítne do majetkové sféry jednotlivých účastníků.

Závěrem stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jí přes její výslovnou žádost nebyl ustanoven právní zástupce dle § 30 odst. 2 občanského soudního řádu, resp. že o tomto nebylo okresním soudem vůbec rozhodováno, ačkoliv dle stěžovatelky její majetkové a sociální poměry ustanovení právního zástupce odůvodňovaly.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení krajského soudu č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009, usnesení okresního soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009, příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaného Mgr. Ivem Nedbálkem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008, jakož i § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb., a aby stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

II.

Ústavní soud se musel v prvé řadě zabývat otázkou, zda byly splněny veškeré předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti, tzn. především, zda byla podána včas a zda byla přípustná.

Pokud jde o otázku včasnosti, dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávané věci bylo tímto procesním prostředkem usnesení okresního soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009, doručené stěžovatelce dne 5. 5. 2009, proti němuž již nebyl další opravný prostředek přípustný. Stěžovatelka však, vedena nesprávným poučením v usnesení obsaženým, podala proti citovanému rozhodnutí odvolání, které bylo usnesením krajského soudu č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009 jako nepřípustné odmítnuto. Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 4. 9. 2009, přičemž ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu prostřednictvím faxu dne 2. 11. 2009. Nahlíženo ryze formalisticky by ústavní stížnost za těchto okolností byla podána včas toliko ve vztahu k usnesení krajského soudu, ale nikoliv již ve vztahu k usnesení soudu okresního, resp. k příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, neboť co se jich týče, bylo by třeba běh lhůty k podání ústavní stížnosti odvozovat od data doručení rozhodnutí okresního soudu; posledním dnem lhůty by tak bylo úterý 7. 7. 2009. Ústavní soud však dospěl k závěru, že by bylo nespravedlivé klást stěžovatelce k tíži skutečnost, že postupovala v souladu s nesprávným poučením, jehož se jí dostalo od okresního soudu, a to tím spíše, že zákon o Ústavním soudu vyžaduje, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Domnívala-li se stěžovatelka v důsledku vadného poučení o opravných prostředcích, že existuje procesní prostředek, který doposud nevyužila, neměl by se dle názoru Ústavního soudu její postup, respektující výše vyjádřenou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, negativně projevit ve sféře jejích procesních práv. Ústavní soud proto považoval lhůtu pro podání ústavní stížnosti zachovanou i ve vztahu k usnesení okresního soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008.

Co se týče otázky přípustnosti ústavní stížnosti, resp. podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, tato byla nepochybně splněna u příkazu k úhradě nákladů exekuce a rozhodnutí okresního soudu o námitkách proti tomuto příkazu. U usnesení krajského soudu č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009, jímž bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto, ovšem k vyčerpání všech opravných prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nedošlo, neboť citované rozhodnutí bylo možno napadnout žalobou pro zmatečnost přípustnou dle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedenému usnesení krajského soudu odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tato skutečnost je však z hlediska merita ústavní stížnosti a v ní obsažených námitek veskrze nepodstatná, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo do petitu ústavní stížnosti zahrnuto zjevně toliko formálně. Stěžovatelka totiž neuvedla žádný argument, který by správnost či dokonce ústavní konformitu tohoto rozhodnutí jakkoliv zpochybňoval; naopak sama se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebylo přípustné.

III.

Ústavní soud se tedy dále meritorně zabýval toliko usnesením okresního soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatnila celou řadu námitek, jejichž prostřednictvím zpochybňovala povinnost hradit odměnu exekutora, jeho hotové výdaje a náklady oprávněné, resp. tvrdila, že výše jednotlivých položek tvořících náklady exekuce byla nesprávně vyčíslena. Dle napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce měla stěžovatelka uhradit náklady oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení ve výši 6.069,- Kč, náhradu hotových výdajů exekutora ve výši 4.165,- Kč a odměnu exekutora ve výši 3.570,- Kč, celkem tedy 13.804,- Kč. Sama přitom ve své ústavní stížnosti dovozovala, že odměna exekutora by vzhledem k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a nepoužitelnosti ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o minimální výši odměny měla činit 662,- Kč (556,- Kč + DPH), hotové výdaje by měly být hrazeny pouze ve skutečně prokázané výši a náhrada nákladů oprávněné měla být moderována z důvodů hodných zvláštního zřetele dle § 150 občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud uvádí následující:

Pokud jde o náhradu nákladů oprávněné, stěžovatelka nezpochybňovala jejich výši, nýbrž měla za to, že orgány veřejné moci pominuly určité okolnosti zakládající důvod k aplikaci § 150 občanského soudního řádu. K citovanému ustanovení Ústavní soud ustáleně judikuje, že se jedná o mimořádný prostředek umožňující obecným soudům při rozhodování o nákladech řízení zohlednit i jiná hlediska než je úspěch ve sporu. Dle předmětného ustanovení totiž platí, že existují-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí možností aplikace § 150 občanského soudního řádu výslovně nezabýval, nicméně je třeba předeslat, že tak tomu bylo především proto, že stěžovatelka tuto námitku v předchozím průběhu řízení neuplatnila a učinila tak poprvé až v ústavní stížnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že pokud žádný z účastníků řízení nevznese požadavek, aby soud užil moderačního práva obsaženého v § 150 občanského soudního řádu, není vzhledem k výjimečné povaze tohoto institutu povinností soudu, aby vysvětloval, z jakých důvodů k jeho aplikaci nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 397/05, I. ÚS 389/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z toho, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ustanovení § 150 občanského soudního řádu výslovně nezmínil, lze argumentem a contrario dovodit implicitní závěr o nenaplnění podmínky existence důvodů hodných zvláštního zřetele (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2199/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu přitom vzhledem k jeho specifickému postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti nikterak nepřísluší takto vyjádřenou úvahu jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud by byl oprávněn do úvah obecného soudu zasáhnout pouze v případě zjevně svévolné aplikace, resp. zjevně svévolného neaplikování, předmětného ustanovení. Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Pokud tedy okresní soud ve vztahu k nákladům oprávněné svého moderačního oprávnění nevyužil, nelze mu z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ve vztahu k rozhodování o nákladech oprávněné na právní zastoupení v exekučním řízení ve výši 6.069,- Kč tedy Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

K argumentaci týkající se náhrady hotových výdajů exekutora, opřenou o tvrzenou protiústavnost ustanovení § 13 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. I. ÚS 3171/09 ze dne 6. 10. 2011 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), jímž byl návrh na zrušení těchto ustanovení zamítnut. Ústavní soud nemá důvod se od svého dříve vyjádřeného názoru jakkoliv odchýlit, proto ani stanovení nákladů exekutora ve výši 4.165,- Kč nelze považovat za ústavně nonkonformní postup orgánů veřejné moci.

Ke stanovení výše odměny exekutora je pak možno uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 dovodil, že by odměna exekutora neměla být závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Kromě toho by v systému odměňování exekutorů měl být přítomen i jistý výchovný prvek, a proto by mělo být dobrovolné plnění ze strany povinného, pokud k němu dojde až po nařízení exekuce, ale ještě před jejím vynuceným provedením, "oceněno" formou snížení odměny exekutora (obdobně např. též nálezy sp. zn. I. ÚS 639/04, I. ÚS 752/04, III. ÚS 1226/07, II. ÚS 1038/08 či I. ÚS 2134/09, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento požadavek platná právní úprava realizuje prostřednictvím ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., dle nějž se v případě, splní-li povinný ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, snižuje odměna exekutora o 50 %, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, resp. o 30 %, jde-li o exekuci na nepeněžité plnění. V nálezu sp. zn. II. ÚS 233/09 ze dne 11. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 142, str. 753 a násl.) a stejně tak i v nálezu sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (publikován tamtéž, svazek 56, nález č. 44, str. 495 a násl.) či nálezu sp. zn. IV. ÚS 3217/10 ze dne 2. 2. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) vyslovil Ústavní soud právní názor, že takto krácena by měla být i minimální odměna ve výši 3.000,- Kč dle § 6 odst. 3 téhož předpisu, neboť ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění do 31. 10. 2008, které bylo v těchto řízeních aplikováno, odkazovalo na § 6 jako celek a kromě toho by opačný výklad vedl k popření výše vyložených principů odměňování exekutorů.

Z výše uvedeného je možno dovodit, že v případě stěžovatelky měla být odměna exekutora, pokud by z její strany došlo k dobrovolnému splnění povinnosti, vyčíslena částkou 1.500,- Kč (1.785,- Kč včetně DPH), představující 50% z minimální odměny dle § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně odkázal na § 11 odst. 3 citované vyhlášky, nicméně šlo zjevně toliko o chybu v psaní). Současně lze stěžovatelce přisvědčit, že měla být o možnosti redukování výše odměny exekutora předem vyrozuměna. Skutečnost, že se tak nestalo, však porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Především je třeba zdůraznit, že se z hlediska celkové částky jednalo o v zásadě nevýznamný rozdíl, kdy by v případě dobrovolného splnění měla stěžovatelka namísto částky 13.804,- Kč uhradit 12.019,- Kč, tedy částku o 1.785,- Kč nižší. Již z nutnosti posuzovat způsobilost porušit základní práva a svobody rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz) plyne, že postup orgánů veřejné moci, vedoucí k újmě na straně stěžovatelky nepřevyšující částku 2.000,- Kč, by za daných okolností bylo možno jen stěží označit za rozporný s jejími ústavně zaručenými právy. Kromě toho se újma, kterou stěžovatelka měla takto utrpět, pohybovala v ryze hypotetické rovině, neboť z námitek stěžovatelky (ve smyslu opravného prostředku) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce plynulo, že tato nemínila na nákladech exekuce uhradit ničeho, jelikož byla přesvědčena, že svou povinnost splnila již pouhým dobrovolným uhrazením jistiny. Lze tedy důvodně předpokládat, že i kdyby byla stěžovatelka soudním exekutorem informována o možnosti redukce odměny, což by bylo podmíněno dobrovolným uhrazením nákladů exekuce "pouze" ve výši 12.019,- Kč, tak by tak stejně neučinila a podmínky pro postup dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. by splněny nebyly. Námitka, že stěžovatelce byla na úhradu nákladů exekuce poskytnuta nepřiměřeně krátká lhůta, se v této souvislosti rovněž nejeví podstatnou, neboť jednak nic nesvědčí o tom, že by délka lhůty měla na stanovisko stěžovatelky k úhradě požadované částky jakýkoliv vliv a jak již bylo uvedeno výše, vzhledem k tomu, co bylo pro stěžovatelku v sázce, by se ani případný vadný postup orgánů veřejné moci nemohl do její právní sféry promítnout natolik významným způsobem, aby konstituoval porušení jejích ústavně zaručených práv. Obdobné pak platí i pro námitku neustanovení právního zástupce.

Zcela bez významu pak byla argumentace stěžovatelky týkající se vzniku exekuované pohledávky, neboť tuto otázku nebyl Ústavní soud vzhledem k tomu, že napadena byla toliko rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, oprávněn jakkoliv přezkoumávat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb., který Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu. Byla-li stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti neúspěšná, nebylo jí možno přiznat požadovanou náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru