Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2811/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
trestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2811.15.1
Datum podání17.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1

40/1964 Sb., § 112

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2811/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Naděždy Pavelkové, právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5441/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 51 Co 198/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 42 C 113/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala na Ministerstvu spravedlnosti ČR náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení v řízení vedeném Policií ČR. Stěžovatelka na základě podpisu prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti Joint Invest Action k. s. poskytla vklad do této komanditní společnosti ve výši 60.000,- Kč a dále zaplatila tzv. emisní ážio ve výši 3.000,- Kč.

Dne 19. 3. 1997 bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání konkrétních komplementářů společnosti pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatelka se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a to se škodou ve výši 63.000,- Kč s příslušenstvím.

Usnesením policejního komisaře Police ČR, Správy hl. m. Praha, č. j. ČTS:PSP 492/TČ-2008 ze dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání obviněných odloženo s odůvodněním, že sdělení obvinění v trestní věci odporuje zákonným požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání proti obviněným tak nebylo vůbec zahájeno. V důsledku toho došlo k promlčení trestního stíhání a měla tím být zmařena možnost stěžovatelky uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám. Stěžovatelka již nemůže svůj nárok uplatnit ani v občanskoprávním řízení, neboť zde již uplynula promlčecí lhůta. Z toho důvodu se stěžovatelka obrátila s žádostí o náhradu škody na Ministerstvo spravedlnosti, nicméně to plnění odmítlo. Následně podanou žalobu obvodní soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Se závěry obecných soudů se stěžovatelka zásadně neztotožňuje, neboť ve věci byla po řadu let prováděna řada úkonů přípravného řízení a dvakrát došlo k podání obžaloby. Stěžovatelka měla o průběhu trestního řízení jen kusé informace, neboť jí nebyla doručována jednotlivá procesní rozhodnutí. Tím, že došlo k promlčení trestního stíhání, nemohla stěžovatelka uplatňovat své právo na náhradu škody v rámci trestního řízení a rovněž tak nemohla uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení, neboť jí uplynula promlčecí doba. Postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmarnění možnosti domoci se na pachatelích podvodu jakéhokoliv plnění.

Stěžovatelka si v dané věci nemohla podat civilní žalobu, a to z důvodu litispendence. Navíc podání občanskoprávní žaloby bylo značně ztíženo jednak nutnými materiálními náklady a jednak tím, že opatření důkazního materiálu nebylo v reálných silách soukromé osoby. Poté, co by byla věc odložena, již stěžovatelka nemohla podat žalobu z důvodu promlčení jejího nároku.

Příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a způsobenou škodou stěžovatelka odůvodnila tím, že v případě, kdy by probíhalo trestní řízení řádně, poškození by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhli přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. I kdyby byli poškození se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení, mohli se domáhat svého nároku v civilním řízení, a to s plným využitím důkazního materiálu, který vedl ke zprošťujícímu výroku.

Stěžovatelka považuje za primární pochybení nezákonné rozhodnutí, a to sdělení obvinění, které bylo učiněno v rozporu se zákonem a mělo za následek, že toto trestní stíhání v důsledku následného odložení trestního stíhání vlastně ani neprobíhalo. V důsledku toho jde o nesprávný úřední postup, který je umocněn nepřiměřenou délkou trestního stíhání, která umožnila škůdcům zbavit se majetku, z něhož by bylo možno pohledávku stěžovatelky uspokojit.

Ve svém návrhu stěžovatelka shrnula hlavní argumenty obecných soudů, přičemž tyto považuje za účelové a vzniklou situaci pak za neústavní. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovatelka nemá prakticky možnost dosáhnout jakékoliv satisfakce za nezvratné pochybení státu, které jí odebralo reálnou možnost domoci se svých peněžních prostředků. Podle stěžovatelky se jedná o popření přirozenoprávního principu práva na ochranu vlastnictví, který se promítá do všech norem chránících lidská práva. Uvedeným postupem obecných soudů došlo podle stěžovatelky k zásahu do jejích základních práv, jež jsou jí garantovány čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podle náhledu Ústavního soudu lze odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považovat za zcela ústavně konformní. Je sice pravdou, že délku trestního řízení lze v předmětném případě považovat za alarmující, nicméně, jak poukázal již nalézací soud, po skončení trestního stíhání stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby se svého nároku domáhala občanskoprávní cestou. V souvislosti s promlčením nároku stěžovatelky soud prvního stupně zcela přiléhavě odkázal na ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, podle něhož promlčecí doba neběží v těch případech, kdy věřitel uplatní v promlčecí době své právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. V podrobnostech lze zcela odkázat na rozhodnutí obecných soudů.

Namítá-li stěžovatelka, že po tak dlouhé době se osoby povinné již zbavily svého majetku, nelze dospět k závěru, že by řádné skončení trestního řízení, a to i v ústavně konformních lhůtách, zaručilo snadné vymožení žalované částky. Na druhou stranu lze uvést, že žalovaná částka není tak vysoká, aby ji právním titulem získaným v rámci občanskoprávního řízení nešlo na žalovaných, byť s využitím splátkového kalendáře, vymoci.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru