Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2810/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
řízení/přerušení
lhůta/procesněprávní
volební komise
volby/do Evropského parlamentu
mandát
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2810.14.1
Datum podání20.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 48 odst.4, § 90 odst.3

247/1995 Sb., § 52


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2810/14 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Zdechovského, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 16/2014-69 ze dne 24. 6. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. vyslovení výroku, jímž by bylo konstatováno porušení tohoto základního práva stěžovatele uvedeným rozhodnutím.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší správní soud přerušil řízení ve volební věci vedené u něj pod sp. zn. Vol 16/2014 a Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení ustanovení § 47 a § 48 odst. 1 ve slovech " , které postoupily do skrutinia," zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Řízení přerušil Nejvyšší správní soud na dobu, než Ústavní soud o návrhu na zrušení napadeného ustanovení rozhodne. O tomto konkrétním návrhu následně rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/14 ze dne 19. 5. 2015, kterým návrh v celém rozsahu jako nedůvodný zamítl. V reakci na tuto skutečnost vzaly navrhovatelky původního řízení ve volební věci před Nejvyšším správním soudem svoji volební stížnost v celém rozsahu zpět, načež kasační soud usnesením ze dne 10. 6. 2015, č. j. Vol 16/2014-122, řízení podle § 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s.") zastavil.

Proti v záhlaví označenému procesnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, toliko však proti jeho druhému výroku o přerušení řízení, brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace, resp. vyslovení výroku o porušení základního práva. Stěžovatel uvedl, že ačkoliv je postup Nejvyššího správního soudu na první pohled v souladu se zákonem, je zároveň postupem protiústavním, neboť prý zkracuje jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V této spojitosti stěžovatel konstatoval, že čl. 38 odst. 2 Listiny vykládá tak, že se jedná o právo na rozhodnutí ve lhůtě zákonem stanovené. Konkrétně stěžovatel namítl, že interpretace, dle které ve smyslu ustanovení § 48 odst. 4 s. ř. s. v případě, že je řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle zákona, a tudíž ani ustanovením § 90 odst. 3 téhož předpisu stanovená dvacetidenní lhůta k projednání a rozhodnutí ve volební věci, není správná. Podle názoru stěžovatele nelze v daném případě vystačit s prostým jazykovým výkladem obou relevantních ustanovení (§ 90 odst. 3 a § 48 odst. 4 s. ř. s.), nýbrž je nutno přihlédnout k účelu těchto ustanovení a k hodnotám, které mají chránit. Zákonem stanovená lhůta 20 dnů není dle stěžovatele náhodná. Je to totiž lhůta, která zaručuje, že soud o věci rozhodne v době, kdy buď ještě není započato s výkonem mandátu, nebo v době, kdy mandát dosud nevznikl. Rozhodnutí soudu v zákonné lhůtě tak zaručuje, že nemohou být zpochybněna hlasování, na nichž by se podílel ten, jehož volba je následně prohlášena za neplatnou, tedy že případné pochybnosti o platnosti volby jsou odstraněny dříve, než lze s výkonem mandátu započít, což stěžovatel demonstroval na příkladech právních úprav voleb do orgánů veřejné moci různých úrovní, jakož i relevantní evropské právní úpravě. Z toho stěžovatel dovozuje, že v případě, že soud zvažuje přerušení řízení o volební stížnosti, musí zvažovat i konsekvence takového postupu spočívající v tom, že o volební stížnosti není rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Rozhodnutí soudu o volební stížnosti, které je vydáno s časovým odstupem až poté, kdy je ukončeno jiné řízení, pro které bylo řízení o volební stížnosti přerušeno, je pak podle názoru stěžovatele v případě, že volební stížnosti vyhoví, jíž přímým zásahem do výkonu mandátu, který stěžovatel ve smyslu čl. 21 Listiny považuje za nepřípustný, zejména proto, že rozhodnutí přijatá zastupitelským sborem mohou být za takové situace zpochybněna, protože nastupující kandidát nemusí rozhodovat shodně jako kandidát, jehož volba byla prohlášena za neplatnou. Takový zásah do právní jistoty je ovšem dle přesvědčení stěžovatele neakceptovatelný, nehledě k praktickým obtížím, které by zpochybnění všech aktů přijatých v důsledku hlasování neplatně zvoleného kandidáta přinášelo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí ve výroku II. zrušil. S ohledem na výše uvedené zastavení řízení kasačním soudem na základě zpětvzetí volební stížnosti zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu sdělení, v němž setrval na důvodnosti své ústavní stížnosti, nicméně vyjádřil pochybnosti stran možnosti Ústavního soudu formálně zrušit výrok II. ústavní stížností dotčeného usnesení Nejvyššího správního soudu, a proto alternativně navrhl, aby Ústavní soud v případě, že dospěje k závěru, že v současnosti již není možné zrušit tento výrok, přijal tento nález, jímž toliko vysloví porušení základního práva stěžovatele na rozhodnutí ve lhůtě zákonem stanovené dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud, pokládaje ústavní stížnost za přípustnou i-s ohledem na změnu petitu, resp. jeho alternativy - za věcně projednatelnou, zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti nalézá v nesouhlasu stěžovatele s interpretací (a potažmo na jejím základě realizovanou aplikací) ustanovení § 48 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 90 odst. 3 téhož předpisu ze strany Nejvyššího správního soudu. Současně stěžovatel uvedl, že považuje podanou ústavní stížnost za příležitost, aby Ústavní soud zaujal stanovisko k možnosti soudu přerušit soudní řízení v případech, kdy zákon stanoví zcela konkrétní lhůtu pro vydání rozhodnutí. Z argumentace stěžovatele je tak zřejmý její převážně akademický ráz, neboť v mnohých ohledech přesahuje vlastní zájem stěžovatele, kterým je porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nedodržení lhůty stanovené Nejvyššímu správnímu soudu k vyřízení volební stížnosti protistran. Ústavní soud v této souvislosti ovšem podotýká, že ve své rozhodovací činnosti vždy akcentoval skutečnost, že "[k]onečnost, nezměnitelnost a také závaznost pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, které vyplývají z čl. 89 Ústavy a navazujících ustanovení zákona o Ústavním soudu, naplňují významné funkce, které odrážejí postavení Ústavního soudu jako orgánu soudního typu, nikoliv připomínkového místa či místa pro diskuse primárně akademického či politického charakteru" [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (č. 387/2009 Sb., N 233/55 SbNU 197), bod 99]. "Ústavní soud České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, je orgánem rozhodovacím, a není institucí poskytující jakákoli stanoviska či dobrozdání [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (č. 446/2008 Sb., N 201/51 SbNU 445), bod 75]. Ústavní soud z tohoto důvodu (ani nyní) vyslovenou pobídku nepřijal. Z toho důvodu se při rozhodování o předmětné ústavní stížnosti omezil na následující závěry.

Lze souhlasit se stěžovatelem, že lhůty k podání volebních stížností jsou zákonodárcem primárně zvoleny tak, aby soud o věci rozhodl pokud možno rychle a v době, kdy buď ještě není započato s výkonem mandátu, anebo v době, kdy mandát ještě nevznikl. Účel "preventivní" eliminace případných pochybností o platnosti volby před započetím výkonu mandátu, resp. rozhodovací činnosti nově zvoleného a ustaveného orgánu veřejné moci tu tedy lze bezpochyby nalézt. Zákonodárce však při úpravě lhůty k vyřízení volebních stížností nepamatoval a ani pamatovat nemohl na všechny situace, které mohou v průběhu řízení o podaných volebních stížnostech nastat. Stanovená dvacetidenní lhůta tak nemusí za každých okolností představovat garanci vyřízení volebních sporů před započetím výkonu mandátu člena voleného orgánu veřejné moci, a tím i stěžovatelem tolik vyzdvihovaný (absolutní) požadavek na právní jistotu nabytého mandátu, resp. legitimitu aktů přijatých takovým voleným orgánem. Z hlediska nyní projednávané věci je totiž především rozhodný moment, který Ústavní soud vyjádřil v již výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/14, a sice že "[ú]stavní důvod k projednání návrhu je ... obecně dán v případě, kdy by zjištění neplatnosti provedené volby kandidáta v důsledku zrušení napadených ustanovení zákona mělo vést k zániku už získaného mandátu ... Je proto odůvodněné pokládat navrhovatele k podání návrhu na přezkum ústavnosti napadených ustanovení zákona o evropských volbách za aktivně legitimovaného. Aktivní legitimace navrhovatele je dána významem rozhodnutí Ústavního soudu pro řešení konkrétní věci v řízení před obecným soudem o podané volební stížnosti a naplňuje jednu z podmínek řízení před Ústavním soudem podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu" (body 33 a 34). Odtud také plyne, že přerušení řízení bylo nevyhnutelným, a nikoli "jen" soudním řádem správním předepsaným procesním krokem, neboť jinak by mohlo dojít ke zhoršení postavení kandidáta, jehož zvolení bylo zpochybněno. I kdyby totiž Nejvyšší správní soud v zákonem stanovené a nepřerušené lhůtě sám rozhodl, "stín" samotného zpochybnění voleb na pozadí případně "dodatečně" zjištěné protiústavnosti by de facto mohl vést k "delegitimizaci" vzniklého mandátu; takovou situaci, i s ohledem na délku volebního období, však za přijatelnou pokládat nelze. Jednalo by se zde totiž o podobný projev právní nejistoty.

Z uvedeného plyne, že případné vyhovující rozhodnutí (nález) Ústavního soudu se potenciálně může negativně, a to i citelně, projevit na legitimitě aktů přijatých orgánem veřejné moci, poněvadž k rozhodnutí Ústavního soudu téměř nevyhnutelně dojde později než v době předpokládané ustanovením § 90 odst. 3 s. ř. s., a to s ohledem na specifika příslušného řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel přitom tuto rovinu (zásah Ústavního soudu) ve své argumentaci, jež je založena právě na akcentu oné preventivní role, opomenul, resp. ji nezohlednil. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani skutečnost, že ani sama dvacetidenní lhůta k vyřízení volebních stížností za určitých okolností nemusí naplnit svůj účel, kdy k započetí výkonu mandátu a rozhodovací činnosti voleného orgánu veřejné moci dojde dříve, než vůbec stačí lhůta k vyřízení případných volebních stížností uplynout. Obzvláště markantní je to v případě voleb do Poslanecké sněmovny, především pak tehdy, byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna (a tudíž předčasně uplynulo její volební období a dle čl. 25 písm. e/ Ústavy došlo k zániku mandátů dříve zvolených poslanců). V takovém případě totiž zpravidla již není ústavně relevantních překážek, pro které by prezident republiky nemohl svolat zasedání nově zvolené Poslanecké sněmovny dříve, než ve lhůtě uvedené v čl. 34 odst. 1 Ústavy, a to i poměrně záhy po (druhém) dni voleb, resp. po uveřejnění celkových výsledků voleb Státní volební komisí (§ 52 zákona č. 247/1995 Sb.). Může se proto přihodit, že k započetí výkonu mandátu poslance dojde mnohem dříve, než je Nejvyšší správní soud schopen o volebních stížnostech rozhodnout. Jeho rozhodnutí, byť i učiněné v zákonné lhůtě, tak nemusí být vždy zárukou nezpochybnění hlasování, přijatých orgánem veřejné moci ve složení, které je v řízení před kasačním soudem zpochybněno.

Případný "přímý zásah" do výkonu mandátu v důsledku pozdního rozhodnutí kasačního soudu o volební stížnosti, jakkoli jde obecně o zásah nežádoucí, ovšem nelze považovat za narušení právní jistoty. Právní předpisy totiž upravují právní instituty vedoucí ke zpochybnění volby (voleb) a nakonec i k jejímu (jejich) zneplatnění. Způsob řešení volebních sporů je tedy znám, a to včetně skutečnosti, že volební zákon nebo jeho část se mohou stát předmětem incidenční kontroly norem ze strany Ústavního soudu na návrh volebního soudu. Pro rozhodnutí Ústavního soudu již není stanovena konkrétní lhůta.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru