Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2808/08 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.2808.08.1
Datum podání14.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2808/08 ze dne 2. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti prof. J. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 čj. 28 Cdo 3208/2008-233 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008 čj. 16 Co 393/2007-210 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 13. 11. 2008 se prof. J. S. (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyklizení nebytových prostor.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v řízení před civilními soudy domáhal proti žalovaným vyklizení nebytových prostor v podkroví domu č. p. 593 v Praze 4, Ke Krči 35.

Dne 5. 2. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") po zrušení jeho rozsudku ze dne 21. 2. 2006 rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2007 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ze dne 7. 3. 2005, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2006, změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 23.275,- Kč.

Dne 19 . 8. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2008 o zamítnutí žaloby (odstavec první) zamítl (výrok I.), dovolání žalobce proti výroku téhož rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy všech stupňů (odstavec druhý) odmítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit na nákladech řízení o dovolání žalovaným společně a nerozdílně částku 3.900,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám jejich zástupce (výrok III.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba, nesouhlasí a tvrdil, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že žalobu podal zcela důvodně, což potvrdily obecné soudy všech stupňů. Žalovaní nebyli ochotni vyklidit předmětné prostory dobrovolně, či se domluvit na smírném řešení. Spor navíc několik let prodlužovali svými podáními. Za správný nepovažoval ani postup odvolacího soudu, který se neřídil názorem Nejvyššího soudu a nezkoumal otázku náhradního bydlení, a účastníky dostatečně nepoučil o důsledcích opuštění nebytového prostoru pro jejich procesní postavení. Byl toho názoru, že napadená rozhodnutí jsou naprosto formalistická a v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel nesouhlasil ani s výrokem rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Poukázal na to, že k zamítnutí žaloby došlo na základě zcela nových skutečností, jež nastaly později a byly způsobeny právě dosavadním rozhodováním obecných soudů. Rozhodnutí o nákladech řízení považoval za jsoucí v hrubém rozporu s průběhem řízení, porušující principy práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, a za snahu sankcionovat soudem nepoučeného stěžovatele, který za účelem právní jistoty nevzal svoji žalobu zpět.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy a porušením principu rovnosti účastníků:

Stěžovatel se dovolával především základního práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny [resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.", k němuž mělo dojít nesprávným právním posouzením jeho věci obecnými soudy, a porušením principu rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož "Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.".

Podstatu této části ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena a že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost v řízení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že hlava pátá Listiny, zakotvující ústavní principy spravedlivého procesu, stejně jako čl. 90 Ústavy, konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Jinak řečeno, Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly vícekrát obecné soudy všech stupňů. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) musil mít kontradiktorní charakter a musil zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, což implikovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě všem stranám sporu byly v řádně vedeném kontradiktorním řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

K ústavněprávním aspektům poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení, jejíž porušení stěžovatel tvrdil, Ústavní soud obecně uvádí, že právo účastníka civilního řízení být soudy poučován o svých právech není výslovně uvedeno mezi základními procesními právy zaručenými Listinou, resp. Úmluvou. Lze je však v limitovaném rozsahu odvodit ze základního práva na spravedlivý proces (jehož nedílnou součástí je právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu) zaručeného článkem 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy (poukaz stěžovatele na článek 38 odst. 3 Listiny je v této souvislosti zřejmě nepřípadný). Má-li totiž být základní právo na soudní ochranu účinné a má-li být skutečně vykonáváno, jeho formální zakotvení na úrovni zákona v jednotlivých případech nemusí vždy postačovat. Je proto povinností státu přijmout pozitivní opatření zajišťující, aby toto právo mohlo být efektivně vykonáváno. Výrazem plnění této pozitivní povinnosti státu je řada ustanovení občanského soudního řádu, mezi nimiž lze poukázat v dané souvislosti zejména na ustanovení § 5 (obecná poučovací povinnost), § 43 odst. 1 (vady podání) a § 118a (poučovací povinnost při jednání). Tato ustanovení Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Z ústavní stížnosti, postrádající v daném směru jakoukoliv ústavně právní argumentaci, však nevyplývá nic, co by naznačovalo jejich porušení.

Obsahem a ústavními limity shora uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález I. ÚS 286/03, Sb. n. u., sv. 37, str. 89; nález IV. ÚS 22/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 31), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení v otázce věcné legitimace), neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2008, "V rámci nového odvolacího řízení účastníci shodně uvedli, že žalovaní se podrobili pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze a předmětný byt vyklidili. Při přezkoumání věci musel odvolací soud k této nové skutečnosti přihlédnout, neboť se jedná o skutečnost, jež nastala po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně, resp. po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 205a písm. f) o. s. ř.). Protože pro rozsudek byl rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 o. s. ř.), má skutečnost, že žalovaní předmětný byt vyklidili, význam pro hmotněprávní posouzení věci. Odvolacímu soudu nezbylo, než žalobu na vyklizení žalovaných z předmětných nebytových prostor zamítnout, neboť do vlastnického práva žalobce již není neoprávněně zasahováno (§ 126 o. s. ř.). Změnil tedy rozsudek soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř.".

Aplikací výše uvedených obecných principů na případ stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho tvrzení o nedostatečném plnění poučovací povinnosti obecnými soudy nebylo opodstatněné. Navíc je nutno vzít v úvahu, že stěžovatel byl v řízení před odvolacím soudem právně zastoupen advokátkou.

Ústavní soud dále připomíná, že princip rovnosti zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny vyžaduje, aby každá strana civilního sporu dostala rozumnou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ji nevystavují podstatné nevýhodě ve vztahu k protistraně, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Každá strana tedy musí dostat možnost seznámit se a komentovat stanoviska a důkazy připojené druhou stranou. Ústavní soud je toho názoru, že ze shromážděných podkladů nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo, že v případě stěžovatele obecné soudy tomuto principu nedostály

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska nákladů řízení:

Stěžovatel považoval rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení za rozporné s průběhem řízení a porušující principy práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Odvolací soud v rozsudku ze dne 5. 2. 2008 výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil poukazem na relevantní ustanovení občanského soudního řádu a konstatováním, že "žalobce přesto, že si byl vědom skutečnosti, že žalovaní předmětné nebytové prostory vyklidili, trval na žalobě, žalovaní tedy v konečném stádiu měli ve věci plný úspěch.".

Nejvyšší soud dovolání proti výroku odvolacího soudu ve věci samé shledal nedůvodným. Poukázal na skutečnost, že prostory byly ještě před jednáním odvolacího soudu vyklizeny (v prosinci 2006) a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být jiné, než že byla žaloba - trval-li na ní nadále žalobce - zamítnuta. Dle jeho názoru odvolací soud zcela správně uzavřel, že za vzniklého stavu již není důvodu poskytovat žalobci právní ochranu podle § 126 odst. 1 o. s. ř. Procesní úkon spočívající ve zpětvzetí žaloby měl být stranou žalující učiněn nejpozději při jednání odvolací instance a nebylo nezbytné, aby ho odvolací soud v tomto směru poučoval (tím méně, že k vyklizení došlo více než rok před jednáním).

Dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení shledal Nejvyšší soud shledal nepřípustným.

Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nelze jejich postup považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález IV. ÚS 221/04, Sb. n. u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb. n. u., sv.30, str.519).

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného výroku rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Odvolací soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě žalobce nebyl úspěšný a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Ostatně bylo plně v rukou právně zastoupeného žalobce vzít žalobu za daného vývoje situace zpět a otevřít tím pro odvolací soud stran náhradově nákladového výroku prostor k úvaze, zda v projednávané věci nešlo o zpětvzetí důvodně podané žaloby jen pro chování žalovaného, což by umožnilo přiznat žalobci náhradu nákladů řízení. Jestliže ovšem stěžovatel v důsledku svého procesního postoje takovýto prostor odvolacímu soudu neotevřel, nemůže úspěšně tvrdit, že by jeho práva byla dotčena postupem soudu; ve skutečnosti totiž zmařil aplikovatelnost možnosti pro něho příznivého útratového výroku sám. Stejně tak i dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně uvedl důvody, na nichž bylo založeno. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí navíc ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

K tvrzení o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, jež zní: "(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.", Ústavní soud uvádí, že tento odstavec samostatné základní právo či svobodu nezakládá. Jedná se o rámcové ustanovení, které nemůže být porušeno samostatně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru