Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2803/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpozemek
užívací právo
Bezdůvodné obohacení
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2803.12.1
Datum podání23.07.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 70

219/2000 Sb., § 59 odst.2

40/1964 Sb., § 451


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2803/12 ze dne 15. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Miluše Reiterové, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 234 C 8/2011-66 ze dne 17. 5. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu městského soudu sp. zn. 234 C 8/2011 Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem č. j. 234 C 8/2011-66 ze dne 17. 5. 2012 uložil stěžovatelce povinnost uhradit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastnice") částku 1.103,-Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala bezdůvodné obohacení vzniklé na straně stěžovatelky v období od 1. 11. 2008 do 31. 12. 2009 tím, že užívala pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice bez právního důvodu, a to konkrétně tak, že na něm měla umístěnu garáž.

Stěžovatelka napadla výše uvedený rozsudek ústavní stížností, v níž popsala okolnosti a průběh výstavby a kolaudace garáže v letech 1972 až 1976, přičemž zdůraznila, že ona i její právní předchůdci byli v dobré víře a plnili veškeré zákonné povinnosti, které s výstavbou a užíváním garáže souvisely. Podstata její argumentace pak spočívala v tvrzení, že není spravedlivé, pokud stát, který po dobu více než jedenácti let nesplnil svou povinnost převést na ni vlastnické právo k pozemku (§ 59 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.), požaduje úhradu za jeho užívání. To vše navíc za situace, kdy má k pozemku právo výpůjčky SBD DRUŽBA; tentýž pozemek přece nelze přenechat vypůjčiteli a současně požadovat po třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení. Městský soud se dle stěžovatelky výše uvedenými otázkami vůbec nezabýval, a to zejména z hlediska zásady zachování právní jistoty účastníků právních vztahů či možného rozporu výkonu práva s dobrými mravy; nezkoumal dostatečně ani aktivní legitimaci vedlejší účastnice. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadeného rozhodnutí, městský soud v něm podrobně popsal, z jakých důvodů vyhověl žalobě vedlejší účastnice a proč naopak nepřisvědčil právní argumentaci stěžovatelky. Jádrem ústavní stížnosti tedy nebylo opomenutí rozhodných skutečností ze strany soudu, nýbrž nesouhlas stěžovatelky s jeho právními závěry. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci přichází v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Městský soud se uplatněným nárokem řádně zabýval a, jak již bylo uvedeno výše, svůj právní názor logicky a srozumitelně zdůvodnil. Ústavnímu soudu za těchto okolností nepříslušelo jeho závěry jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem městského soudu neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti v podstatě stavěla do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru