Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 280/08 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.280.08.1
Datum podání31.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 280/08 ze dne 25. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2008 ve věci ústavní stížnosti L. J. G., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 7, U Smaltovny 1334/22 C, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 61 To 492/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 25 T 171/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2008 podanou k poštovní přepravě dne 30. 1. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2008 domáhal se stěžovatel z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci, požádal o přednostní projednání věci a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V ústavní stížnosti stěžovatel nezmínil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Tuto skutečnost Ústavní soud zjistil až v souvislosti s vyžádáním spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 25 T 171/2003. Z posledně jmenovaným soudem zaslané kopie dovolání ze dne 28. 1. 2008 je zřejmé, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tj. z důvodu nesprávného právního posouzení skutku, resp. nesprávné právní kvalifikace trestných činů nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, 2 písm. b) tr. z. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2, 3 tr. zákona.

Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

II.

Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

III.

Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem." Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Z. a Z. proti České republice, stížnost č. 46129/99, § 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int).

Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv a svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu.

Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty, která požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, kterou je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak má směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Zákonná úprava podmínek řízení o ústavní stížnosti, její výklad a aplikace Ústavním soudem, nemohou proto účastníkům bránit ve využití tohoto právního prostředku nápravy. Pokud by Ústavní soud procesní podmínky projednatelnosti ústavní stížnosti vykládal příliš restriktivně a na základě takového výkladu odmítl rozhodnout o meritu věci, došlo by tím k porušení samotné podstaty základního práva na projednání věci soudem.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné (o čemž ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci B. a ostatní, 2002, stížnost č. 47273, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, a Vodárenská akciová společnost, a.s., 2004, stížnost č. 73577/01, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 2/2004, str. 65, oba dostupné též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech s rozhodnutím o ústavní stížnosti bylo bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom začasté podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech.

IV.

Dne 24. 7. 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci usnesení IV. ÚS 393/06 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (zatím dostupné pouze ve volně přístupné databázi rozhodnutí ústavního soudu na adrese http://www.judikatura.cz/). Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:

"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."

Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona; posledně uvedená výjimka se ovšem uplatňuje jen v civilních věcech a nikoliv - jak je tomu v případě stěžovatele - ve věcech trestních, což vyplývá z odlišné právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu a trestním řádu. Pokud ovšem stěžovatel dovolání podal, je evidentní, že v soustavě obecných soudů nebylo řízení o jeho věci definitivně ukončeno, takže z důvodů výše i níže vyložených prostor pro (aktuální) řízení před Ústavním soudem otevřen není.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, jak bude o dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuto. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.

Odmítnutí ústavní stížnosti nikterak právo stěžovatele na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje. Opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být napříště vzhledem k názoru pléna nepřímo vyjádřenému výše zmíněným usnesením o publikaci rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 393/06 považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. § 16, § 40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. března 2008

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru