Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 28/98Nález ÚS ze dne 03.05.1999K zamítnutí žaloby z důvodu názoru soudu, že žalobce požaduje náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 65/14 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.28.98
Datum podání21.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 14, § 16 odst.4, § 16 odst.6

99/1963 Sb., § 212, § 153 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 28/98 ze dne 3. 5. 1999

N 65/14 SbNU 73

K zamítnutí žaloby z důvodu názoru soudu, že žalobce požaduje náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti JUDr.

J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.

12. 1996, čj. 15 Co 746/95-34, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj. 13 C 189/94-23, za

účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996,

čj. 15 Co 746/95-34, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj.

15 Co 746/95-34, v části, kterým byl potvrzen zamítavý výrok

rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj.

13 C 189/94-23, ohledně žaloby stěžovatele, směřující proti F.

s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, o uložení povinnosti zaplatit

mu 1,273.935,- Kč s příslušenstvím, a to pro porušení principu

rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje

okolnosti nesporné restituce majetku, jehož původním vlastníkem

byl jeho otec, která byla řešena podle zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Nemovitosti byly vydány dohodou o vydání nemovitostí, uzavřenou

mezi stěžovatelem, jako oprávněnou osobou podle zákona o půdě,

a F., Hradec Králové, jako povinnou osobou, která byla

schválena Okresním úřadem v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 19.

11. 1993, čj. RP 11249/1941 R 93/Ne, přičemž znehodnocení takto:

vydaných staveb bylo znaleckým posudkem stanoveno ve výši

1,273.935,- Kč.

K podání žaloby na uložení povinnosti povinné osobě zaplatit

tuto částku přistoupil stěžovatel proto, že ze strany povinné

osoby nedošlo k písemnému uznání tohoto dluhu vůči stěžovateli.

V průběhu soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci

Králové pod sp. zn. 13 C 189/94, sice dne 20. 1. 1995 k uznání

dluhu ze strany povinné osoby došlo, nicméně soud I. stupně žalobu

zamítl s odůvodněním, že soud může rozhodnout o způsobu náhrady

jen jedním ze způsobů výslovně uvedeném v § 16 odst. 4 zákona

o půdě, tedy buď o náhradě ve věcech nebo v podílu na jmění

povinné osoby. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací,

se s tímto právním názorem soudu I. stupně ztotožnil s tím, že

jiný způsob náhrady, než jaký předpokládá § 16 odst. 4 zákona

o půdě, si mohou výhradně dohodnout pouze účastníci (oprávněná

a povinná osoba). V případě, že se o způsobu náhrady nedohodnou,

rozhodne podle § 16 odst. 6 zákona o půdě o způsobu náhrady soud,

který ovšem nemůže vybočit z mezí ustanovení § 16 odst. 4 zákona

o půdě. Pokud toto ustanovení nepřiznává žalobci právo na náhradu

v penězích, nelze žalobě o zaplacení peněžní částky vyhovět.

Stěžovatel na podporu svého nesouhlasu s postupem obecných

soudů poukazuje na to, že v obdobných věcech je jinými obecnými

soudy rozhodováno odlišně, tedy žalobám, jimiž se žalobci domáhají

podle stejných ustanovení zákona o půdě uložení povinnosti

povinným osobám zaplatit konkrétní peněžní částku, je vyhovováno

(pro ilustraci tohoto tvrzení k ústavní stížnosti přikládá

fotokopie takových rozsudků). Zdůrazňuje přitom, že touto

skutečností argumentoval i v odvolacím řízení, nicméně Krajský

soud v Hradci Králové na to nijak nereagoval. Z těchto důvodů má

stěžovatel zato, že postupem obecných soudů došlo ve vztahu k němu

k porušení principu rovnosti v právech, když o jeho věci bylo

rozhodnuto odlišně od jiných obdobných případů.

Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13

C 189/94, a vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako

účastníka řízení k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění

stížností napadeného rozsudku s tím, že opakovaně zdůrazňuje, že

ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě stanoví, jakým způsobem se

náhrada stanoví (tj. ve věcech nebo v podílu na jmění), a soud

proto nemůže přiznat náhradu jinou, jestliže se tak účastníci

nedohodli. Na podporu tohoto svého právního závěru poukazuje pak

na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996. K odlišným rozsudkům

jiných obecných soudů, na něž stěžovatel ve vztahu ke své věci

poukazuje, Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že soudce při svém

rozhodování není těmito rozhodnutími vázán, s tím, že je třeba

zdůraznit, že existují rovněž rozhodnutí, kterými byla žaloba

o poskytnutí finanční náhrady zamítnuta. Z výše uvedených důvodů

navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

F., spol s r.o. se svého postavení vedlejšího účastníka

vzdala.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní

soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných

právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný

v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci,

a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další

soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy

oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich

rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně

zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

ČR. Přisvědčil přitom názoru Krajského soudu v Hradci Králové, že

při rozhodovací praxi obecných soudů je třeba přihlížet mimo jiné

i ke sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Ve vztahu k §

16 odst. 4, ve spoj. s § 16 odst. 6 zákona o půdě, byl Nejvyšším

soudem ČR skutečně vysloven právní názor, podle něhož "soud může

uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně finanční náhrady

za pozemky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv ohledně

ostatních náhrad. Protože je např. v ust. § 16 odst. 4 zákona

o půdě stanoveno, v čem náhrada spočívá (ve věcech nebo v podílu

na jmění), nemůže soud přiznat náhradu jinou, i když byla

uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci nedohodli jinak".

Podle názoru Ústavního soudu je však třeba rovněž přihlédnout

k obsahově a časově navazující rozhodovací praxi samotného

Nejvyššího soudu ČR, který se ve svém rozsudku ze dne 27. 11.

1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96 (publikovaném in Spáčil, J.,

Barešová, E.: Zemědělské restituce a soudní praxe, nakladatelství

C. H. Beck, Praha, 1998, s. 74 a násl.), sice s výše uvedeným

právním názorem ztotožnil, nicméně zároveň zdůraznil, s odkazem na

§ 153 odst. 2 a § 211 o.s.ř.), že v žalobách, které se opírají

o § 16 odst. 6, ve spoj. s 16 odst. 4 zákona o půdě, jde

o případy, kdy soud rozhoduje o zvláštním způsobu vypořádání

nároku žalobců, který vyplývá z právního předpisu. Takovým

předpisem je § 16 odst. 4 zákona o půdě. V uvedeném případě proto

dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že odvolací soud proto není

vázán v odvolacím řízení rozsahem odvolání, a může překročit

návrhy účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhají.

Nemůže tak žalobu zcela zamítnout jen proto, že se žalobce

přednostně domáhá způsobu vypořádání, který - nedošlo-li k dohodě

- není ze zákona možný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl

k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný potud, pokud

zamítl žalobu jen proto, že dle jeho názoru žalobci požadovali

náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže,

a dalšími aspekty věci se nezabýval. Výše uvedené závěry

Nejvyššího soudu ČR je podle mínění Ústavního soudu třeba

vztáhnout i na rozsudky obecných soudů napadené ústavní stížností

s tím, že pokud obecné soudy při rozhodování nepřihlédly k obsahu

ustanovení § 153 odst. 2 a § 212 o.s.ř., porušily právo

stěžovatele na spravedlivý proces tak, jak je zakotveno v čl. 36

odst. 1 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu však nelze

přisvědčit názoru stěžovatele, že rozsudky obecných soudů došlo ve

vztahu k němu k porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny

proto, že nebylo vyhověno jeho žalobě na uložení platební

povinnosti, a to proto, že v tomto směru se Ústavní soud

ztotožňuje jak se závěry obecných soudů ve věci rozhodujících, tak

s právními názory vyslovenými v tomto směru jak soudy I.

a II.stupně ve věci rozhodujícími, tak Nejvyšším soudem ČR, totiž

že soudy jsou v případě sporu vázány při svém rozhodování

o způsobu náhrady obsahem ust. § 16 odst. 4 zákona o půdě. Tato

skutečnost však nemění nic na tom, že pokud došlo v dosavadních

řízeních v důsledku opomenutí direktivy, vyplývající pro obecné

soudy z § 153 odst. 2 a § 212 o.s.ř., jak bylo uvedeno výše, a tím

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nemohl Ústavní soud jinak, než

právě z tohoto důvodu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95, zrušit [§ 82 odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru